ECLI:CZ:US:2003:1.US.192.03
sp. zn. I. ÚS 192/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. září 2003 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti J. R., právně zastoupeného JUDr. Ing. V. L., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 2002, sp.zn. 13 Co 521/2001 a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 27. 3. 2001, sp.zn. 4 C 41/95, ve znění doplňujícího usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 27. 4. 2001, sp.zn. 4 C 41/95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 1. 4. 2003 doručena ústavní stížnost, v níž se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí vydaných ve věci sporu o vydání bezdůvodného obohacení, jimiž mu byla uložena povinnost zaplatit částku 44 944,64 Kč s 15 % úrokem z prodlení od 1. 5. 1994 do zaplacení a tvrdil, že jejich vydáním byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy ČR a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Ústavní stížnost byla posouzena jako včasná [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")] a protože byla i z hlediska dalších formálních podmínek ve shodě se zákonem [§34, §35, §72 odst. 1 a §75 zákona], mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady pro její meritorní projednání [§42 zákona]. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů.
Stěžovatel měl zaplatit výše uvedenou částku vyčíslenou jako rozdíl mezi jemu vyplacenými zálohami a znalecky určenou hodnotou jím odvedených prací. V ústavní stížnosti uvedl, že porušení práva na soudní ochranu a práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u soudu spočívá v tom, že soudy vycházely ze dvou znaleckých posudků, které měly vyčíslit hodnotu prací, které jako zhotovitel neodvedl. Přitom posudky mají různé závěry, jinak vyčíslenou hodnotu nedodělků a každý vychází z jiných podkladů. Soudy své závěry opřely zejména o později vypracovaný posudek, ačkoli stěžovatel upozornil na jeho vady a ačkoli upozornil, že neměl možnost ovlivnit zadání a vymezení otázek pro znalkyni. Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná. Krajský soud např. snížil znalcem stanovenou částku o cenu 2 ks konvektorů, ačkoli není zřejmé, jak došel k jejich ceně. Námitkami stěžovatele se soudy řádně nezabývaly a nevypořádaly se s nimi. Přitom stanovený postup je soudům určen občanským soudním řádem [zákon č. 99/1963 Sb., v tehdy účinném znění, dále jen "OSŘ"]. Stěžovatel poukázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, vyjádřenou v nálezech sp.zn. III. ÚS 61/94 a sp.zn. I. ÚS 336/2000. Soudy musí postupovat na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci [§153 odst. 1 OSŘ], provedené důkazy musí hodnotit jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti [§132 OSŘ] a v odůvodnění svého rozsudku musí stručně a jasně vyložit, které skutečnosti vzaly za prokázány, jakými úvahami se přitom řídily a jak zjištěný skutkový stav podle zákona posoudily [§157 odst. 2 OSŘ]. Tato kritéria napadená rozhodnutí okresního soudu nesplňují a jsou nepřezkoumatelná. Přesto je krajský soud potvrdil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Podle své ustálené judikatury Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem ČR. K takovému porušení, které by zároveň představovalo porušení práva na spravedlivý proces, by mohlo dojít, kdyby obecné soudy při rozhodování nevycházely ze zákonného procesněprávního a hmotněprávního rámce, přičemž procesněprávní rámec je představován především principy řádného a spravedlivého procesu, jež našly své konkrétní vyjádření v ustanovení §132 OSŘ, upravujícím zásady hodnocení důkazů a v ust. §157 odst. 2 OSŘ[X1], které předepisuje náležitosti odůvodnění rozhodnutí.
Z obsahu stížností napadeného rozsudku Okresního soudu v Plzni a jeho doplnění [4 C 41/95], a z rozsudku Krajského soudu v Plzni [13 Co 521/2001] zásah do základních práv stěžovatele zjištěn nebyl. Okresní soud v odůvodnění uvedl, na základě jakých důkazů vzal za prokázané, že hodnota dodávky stěžovatele činila 446 496,36 Kč a proč tedy žalobě [podané vůči stěžovateli] z větší části vyhověl. Na základě odvolání stěžovatele se věcí zabýval krajský soud (poté co okresní soud usnesením doplnil svůj rozsudek o výroky o náhradě nákladů řízení zálohovaných státem). Odvolání označil za nedůvodné a meritorní výrok napadeného rozsudku rozsudkem potvrdil. Opravil pouze chybné vyčíslení povinnosti stěžovatele nahradit žalobci náklady řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že od smlouvy o dílo bylo konkludentně odstoupeno za stavu, kdy žalobce [v rozsudku je chybně uvedeno žalovaný] zaplatil zálohy v celkové výši 495 093,- Kč a hodnota stěžovatelem provedených prácí byla správně vyčíslena na základě znaleckého posudku ve znění jeho dodatku ze dne 18. 2. 2001 [ve výši 446 496,36 Kč]. Šlo již o druhý posudek, který korigoval na základě námitek stěžovatele původní posudek, jenž byl povrchní. Dodatek byl zpracován opět na základě námitek stěžovatele. Z obou rozhodnutí vyplývá, že znalecky vyčíslená hodnota provedených prací činila 446 496,36 Kč [č.j. 4 C 41/95-208, třetí řádek od konce druhého odstavce]. Žalobce si ponechal dva konvektory [č.j. 4 C 41/95-208, pátý a šestý řádek od konce druhého odstavce], jejichž cena nebyla v posudku zahrnuta, proto soud od znalecky vyčíslené ceny odečetl 2 x 1826 Kč, tedy 3652,- Kč, vycházeje při ocenění konvektorů z ceny, za kterou byly obvykle dodávány. Stěžovateli byla na základě těchto zjištění uložena povinnost vrátit žalobci přeplatek 44 944, 64 Kč, který byl dán rozdílem zaplacených záloh a ceny odvedených prací, od níž byla odečtena hodnota dvou konvektorů, tedy početně vyjádřeno v Kč: 495 093,00 - 446 496,36 = 48 596,64 - (2 x1826,00) = 44 944, 64. K takto formulovaným závěrům nemůže mít Ústavní soud, z hlediska rámce vymezeného pro jeho rozhodování, výhrady, protože nedošlo k zásahu do stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Tvrzení uvedená v ústavní stížnosti nepřináší do posuzované věci nic nového, neboť byla předmětem úvah při rozhodování v předchozích řízeních. Obecné soudy se s nimi vypořádaly v odůvodněních svých rozhodnutí, která přes určitou nepřehlednost [např. okresní soud opomněl uvést výši vyplacených záloh, krajský soud zase opomněl uvést souhrnnou cenu odvedených prací], jsou v souladu s požadavky občanského soudního řádu. Z ústavní stížnosti však v této souvislosti nevyplývá nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Stěžovatelem namítnutý nález Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 61/94 se týkal opomenutého důkazu, a nález sp.zn. I. ÚS 336/2000 se vztahoval na případ, kdy odůvodnění rozhodnutí obecných soudů [v prvním stupni rozhodoval stejný soudce jako v projednávané věci] dosahovala takového stupně obecnosti a neurčitosti, že byla nepřezkoumatelná. K takovým pochybením však v případě stěžovatele nedošlo. Ústavní soud neshledal důvod k tomu, aby využil svých ústavních a mimořádných pravomocí, zasáhl do nezávislého soudního rozhodování a zrušil ústavní stížností napadená rozhodnutí.
Napadená rozhodnutí obecných soudů nejsou v rozporu se základními právy stěžovatele a plně respektují jeho právo na spravedlivý proces. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné [§43 odst. 3 zákona].
V Brně dne 23. září 2003
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu
[X1]Toto je náležitost usnesení ve věci