ECLI:CZ:US:2003:1.US.203.03
sp. zn. I. ÚS 203/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne senátem ve složení předseda JUDr. Vladimír Klokočka a soudci JUDr. Vojen Güttler a JUDr. František Duchoň ve věci ústavní stížnosti ing. P.H. zastoupeného advokátem JUDr. R. K. proti usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 2 Zn 1506/2002, a proti opatření státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 1 KZn 1577/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 ve věci trestního oznámení stěžovatele (správce konkurzní podstaty úpadce M. J. - I. C.) rozhodla tak, že zamítla stížnost stěžovatele proti usnesení policejního orgánu Služby kriminální policie a vyšetřování OŘ Praha 8 ze dne 19. 7. 2002, ČVS: OV8-973/2001, kterým bylo "odloženo podezření" z blíže specifikovaných trestných činů, jichž se měl dopustit M. J., E. J. a H. H. Důvodem odmítnutí této stížnosti bylo to, že ji podala neoprávněná osoba, "neboť stěžovatel prý v daném případě" zastává procesní postavení oznamovatele a nikoliv poškozeného.
Státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze napadeným opatřením vyrozuměl stěžovatele o tom, že jeho podání posoudil jako podnět k výkonu dohledu nad činností nižšího státního zastupitelství podle §12d odst. 1, 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství. Dospěl k závěru, že podání je zčásti důvodné, neboť v případě některých deliktů (zejména u trestného činu podle §125 trestního zákona) nelze vyloučit, že stěžovatel jako správce konkurzní podstaty skutečně mohl vystupovat v postavení poškozeného v trestním řízení. U ostatních trestných činů, zejména u skutkové podstaty §126 odst. 1 trestního zákona, však prý nelze správci konkurzní podstaty přiznat právní postavení poškozeného. Z hlediska praktického dopadu není nezbytné měnit či opakovat rozhodnutí, které by "dílem ... připustilo oprávnění správce konkurzní podstaty podat opravný prostředek proti rozhodnutí o odložení věci". Opravný prostředek by totiž byl za stávající situace zamítnut podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodný.
Státní zástupce dále uvedl, že přezkoumal i postup policejního orgánu a neshledal zásadní pochybení, neboť podezření z předmětné trestné činnosti prý nebylo náležitě doloženo.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především tvrdí, že byl do funkce správce konkurzní podstaty jmenován soudem a je tedy při výkonu této funkce veřejnoprávním orgánem, byť nikoliv veřejným činitelem. Proto prý jeho funkce musí požívat náležité ochrany; ze stejného důvodu se stěžovatel domnívá, že v trestním řízení má postavení poškozeného ve vztahu k trestnému činu porušení povinnosti v řízení o konkursu dle ustanovení §126 odst. 1 trestního zákona. Usuzuje, že napadenými rozhodnutími státních zástupců byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tedy že mu bylo odňato právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u jiného orgánu než u soudu. Proto stěžovatel navrhuje napadená rozhodnutí zrušit.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní stížnost může fyzická nebo právnická osoba podat pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, jestliže tvrdí, že jím bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. V souzené věci stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho základní právo, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Z uvedeného ustanovení, jež obsahově spadá pod právní institut práva na spravedlivý proces, vyplývá právo na soudní ochranu či ochranu jiným orgánem než soudem v případě porušení subjektivního práva fyzické nebo právnické osoby.
Jak vyplývá již z rekapitulační části tohoto usnesení, podstata věci spočívá v tom, že stěžovatel nesouhlasil s odložením svého trestního oznámení a s následným postupem dozorujících státních zástupců. Ústavní soud však již dříve judikoval, že "z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" (roz.: odsouzení pachatele) v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá" (usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, Praha, C. H. Beck, 1997, str. 343, 345).
Rovněž v souzené věci Ústavní soud dovozuje, že ve skutečnosti, že obvodní státní zástupkyně zamítla stížnost stěžovatele proti usnesení policejního orgánu o odložení věci pro podezření ze spáchání trestného činu a že městský státní zástupce ponechal toto rozhodnutí nezměněno, nelze spatřovat porušení citovaného ústavně zaručeného subjektivního veřejného práva stěžovatele, jehož ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu, neboť "ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, totiž neexistuje" (usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 14, Praha, C. H. Beck, 2000, str. 291). Z tohoto ústavně právního hlediska je přitom irelevantní, zda stěžovatel jako správce konkursní podstaty mohl vystupovat v procesním postavení poškozeného či nikoliv.
Jako obiter dictum konečně Ústavní soud uvádí, že stížnost na postup státního zastupitelství dle ustanovení §12d zákona č. 283/1993 Sb. nelze interpretovat jako procesní prostředek k ochraně práv, jehož vyčerpáním je podmíněno podání ústavní stížnosti dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jak se zřejmě domnívá stěžovatel. Smysl hierarchického uspořádání státního zastupitelství a dohled vyššího státního zastupitelství totiž spočívá (již podle legální definice, obsažené v §12c zákona č. 283/1993 Sb.) v zajištění řídících a kontrolních vztahů mezi různými stupni státních zastupitelství a v jejich rámci při výkonu jejich působnosti, nikoliv ve vytváření procesních prostředků k ochraně subjektivně veřejných základních práv nebo svobod dotčených subjektů. Proto také napadený přípis městského státního zástupce nemá ani formální ani materiální povahu takového rozhodnutí (či jiného zásahu) orgánu veřejné moci, jež by bylo způsobilé porušit základní práva stěžovatele.
Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. května 2003
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu