ECLI:CZ:US:2003:1.US.214.03
sp. zn. I. ÚS 214/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2002, sp. zn. 10 T 30/2000, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2002, sp. zn. 2 To 27/02, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním odevzdaným k poštovní přepravě dne 9. 4. 2003, doručeným Ústavnímu soudu dne 11. 4. 2003, napadl R. S. (dále "stěžovatel") rozhodnutí obecných soudů uvedená v záhlaví.
Ústavní soud se nejprve zabýval formálními náležitostmi podaného návrhu. Ústavní stížnost nesplňovala náležitosti kladené ustanoveními §34 a §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti.
Ústavní soud ovšem nevyzval stěžovatele k odstranění vad podání, protože z kopie doručenek, které si vyžádal od Městského soudu v Praze, zjistil, že usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2002, sp. zn. 2 To 27/02, bylo stěžovateli a jeho právnímu zástupci doručeno dne 24. 5. 2002. Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1). Zákonná šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti počala běžet dnem doručení rozhodnutí stěžovateli a jeho právnímu zástupci, tj. dne 24. 5. 2002. Lhůta pro podání ústavní stížnosti vypršela dne 22. 7. 2002. Stěžovatel podal ústavní stížnost na poště až dne 9. 4. 2003, tato byla doručena Ústavnímu soudu dne 11. 4. 2003.
I v případě, že by stěžovatel podal stížnost včas, musel by Ústavní soud zkoumat otázku, zda stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje [§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud by tedy zkoumal otázku, zda posledním opravným prostředkem stěžovatele bylo odvolání proti rozsudku prvostupňového soudu (Městského soudu v Praze), nebo dovolání proti usnesení soudu druhého stupně (Vrchního soudu v Praze). V případě, že by stěžovatel nevyčerpal všechny shora zmíněné prostředky, byl by dán důvod pro odmítnutí návrhu podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Jak vyplývá z jeho podání, stěžovatel dovolání v dané věci nepodal.
Další otázkou, kterou je nezbytné se v dané věci zabývat, je přípustnost ústavní stížnosti pro případ, že stěžovatel sice nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatel však skutečnost, že stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy, neuvedl, a Ústavní soud nic takového nezjistil.
Za této situace nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout jako podanou po lhůtě [ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2003
JUDr. František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu