ECLI:CZ:US:2003:1.US.216.03
sp. zn. I. ÚS 216/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. září 2003 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti V. Č., právně zastoupené Mgr. Ing. J. Š., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 1. 2003, č.j. 21 Cdo 1488/2002-79, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2002, č.j. 23 Co 63/2002-63, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2002, č.j. 23 Co 63/2002-68 a proti rozsudku Okresního soudu v Kladně dne 19. 9. 2001, č.j. 19 C 59/2001-40, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhala zrušení výše citovaných rozhodnutí, jimiž bylo, ve věci sporu o vydání potvrzení o zaměstnání, s jejím souhlasem zastaveno řízení, a jimiž jí byla uložena povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení 6 546, - Kč a tvrdila, že jejich vydáním bylo porušeno její právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále tvrdila, že byla zkrácena i na svém právu podnikat, které je zakotveno v čl. 26 Listiny. Ústavní stížnost byla posouzena jako včasná [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")] a protože byla i z hlediska dalších formálních podmínek ve shodě se zákonem [§34 §35, §72 odst. 1 a §75 zákona], mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady pro její meritorní projednání [§42 zákona]. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že porušení práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u soudu spočívá v tom, že soudy nepřipustily jí navržený důkaz a ostatní důkazy nesprávně zhodnotily. Soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka, jakožto zaměstnavatel nevydala žalobci potvrzení o zaměstnání, ačkoli stěžovatelka zaslala žalobci zápočtový list do vlastních rukou, a žalobce jej převzal. Tuto skutečnost doložila doručenkou do vlastních rukou podepsanou žalobcem.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatelce se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Podle své ustálené judikatury Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem ČR. K takovému porušení, které by zároveň představovalo porušení práva na spravedlivý proces, by mohlo dojít, kdyby obecné soudy při rozhodování nevycházely ze zákonného procesněprávního a hmotněprávního rámce, přičemž procesněprávní rámec je představován především principy řádného a spravedlivého procesu, jež našly své konkrétní vyjádření v ustanovení §132 občanského soudního řádu (zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád v tehdy platném znění, dále jen "OSŘ"], upravujícím zásady hodnocení důkazů a v ust. §157 odst. 2 OSŘ[X1], které předepisuje náležitosti odůvodnění rozhodnutí.
Z obsahu stížností napadeného rozsudku Okresního soudu v Kladně [19 C 59/2001-40], usnesení Krajského soudu v Praze [23 Co 63/2002-63 a 23 Co 63/2002-68] a usnesení Nejvyššího soudu ČR [21 Cdo 1488/2002-79] zásah do základních práv a svobod stěžovatelky zjištěn nebyl. Okresní soud svým rozsudkem uložil stěžovatelce jako zaměstnavateli vydat žalobci potvrzení o zaměstnání. Krajský soud poté, na základě zpětvzetí žaloby žalobcem, s nímž stěžovatelka souhlasila, rozsudek okresního soudu zrušil a řízení zastavil, když stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobci náklady řízení. Dovolání podané stěžovatelkou, posoudil Nejvyšší soud ČR jako nepřípustné. Rozhodnutí krajského soudu posoudil (na základě výslovné formulace v dovolání použité a podle obsahu) jako rozhodnutí nikoli ve věci samé. Jen proti rozhodnutí o nákladech řízení přitom není, podle ustálené judikatury tohoto soudu, dovolání přípustné. K takto formulovaným závěrům nemůže mít Ústavní soud z hlediska rámce vymezeného pro jeho rozhodování výhrady, protože nedošlo k zásahu do stěžovatelčina práva na spravedlivý proces. Tvrzení uvedená v ústavní stížnosti nepřináší do posuzované věci nic nového, neboť byla předmětem úvah při rozhodování v předchozích řízeních. Obecné soudy se s nimi náležitě vypořádaly v odůvodněních svých rozhodnutí, která jsou v souladu s požadavky občanského soudního řádu. Z ústavní stížnosti nevyplývá nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Ústavní soud neshledal důvod k tomu, aby využil svých ústavních a mimořádných pravomocí, zasáhl do nezávislého soudního rozhodování a zrušil ústavní stížností napadené rozhodnutí. Pro úplnost se dodává, že rozhodování soudů jako orgánů veřejné moci se rovněž netýkalo stěžovatelčina práva podnikat.
Napadená rozhodnutí obecných soudů nejsou v rozporu se základními právy stěžovatelky a plně respektují její právo na spravedlivý proces. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné [§43 odst. 3 zákona].
V Brně dne 9. září 2003
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu
[X1]Toto je náležitost usnesení ve věci