ECLI:CZ:US:2003:1.US.219.02
sp. zn. I. ÚS 219/02
Usnesení
I. ÚS 219/02
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. K. T., zastoupené JUDr. Z. R., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2002, sp. zn. 29 Ca 61/2001, rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 15. 1. 2001, č. j. 110-3910/2000-0107, a rozhodnutí Finančního úřadu Brno III. ze dne 2. 12. 1999, č. j. 146433/99/290912/8069, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelka s odvoláním na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1, 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 91 odst. 1, čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2002, sp. zn. 29 Ca 61/2001, rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 15. 1. 2001, č. j. 110-3910/2000-0107, a rozhodnutí Finančního úřadu Brno III. ze dne 2. 12. 1999, č. j. 146433/99/290912/8069.
Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky proti uvedenému rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, kterým bylo změněno rozhodnutí Finančního úřadu Brno III. - dodatečný platební výměr o doměření daně z příjmu fyzických osob za rok 1998 ve výši 289 416,- Kč, tak, že dodatečně vyměřená daň byla snížena na částku 280 776,- Kč. V průběhu daňové kontroly správce daně zjistil, že stěžovatelka nezdanila příjem z prodeje ideální poloviny nemovitosti na ulici P. 25, Brno, kterou prodala na základě kupní smlouvy ze dne 16. 4. 1997, ve znění dodatku ze dne 20. 4. 1997 (právní účinky vkladu do KN nastaly dne 16. 4. 1997), Ing. M. S. za částku 2 mil. Kč, když předtím zakoupila 1/4 této nemovitosti na základě smlouvy ze dne 27. 5. 1992 (registrované Státním notářstvím Brno dne 15. 9. 1992 pod č. j. 4 RI - 440/92) od firmy A., komerční organizace, , zastoupené Ing. J. T., za částku 50 000,- Kč, a další 1/4 nemovitosti na základě smlouvy ze dne 1. 10. 1993 za částku 256 025,75 Kč. K tomu stěžovatelka sdělila, že kupní cena 1/4 nemovitosti, zakoupená od A., činila ve skutečnosti 1 850 000,- Kč a nikoliv pouze 50 000,- Kč, jak je uvedeno ve smlouvě, neboť se prý jednalo o vyrovnání půjčky, kterou stěžovatelka měla poskytnout Ing. J. T. v r. 1990 ve výši 1 800 000,- Kč do podnikání ve firmě A. Správce daně však zjistil, že firma A. v letech 1990 až 1992 tuto půjčku nezaúčtovala, a tak pro zjištění základu daně vycházel z kupní ceny 50 000,- Kč, tj. z částky, jaká je uvedena ve citované smlouvě.
Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti zejména uvedla, že podle jejího názoru správce daně nepřihlédl ke všem důkazům, které předložila (především uznání závazku, doložené dohodou o rozdělení SJM a notářským zápisem NZ 265/99 ze dne 13. 10. 1999) a některé skutečnosti, svědčící v její prospěch zamlčel. Je prý nepravdivé tvrzení správce daně, že firma A. nezaúčtovala poskytnutou půjčku, přičemž účetní doklady této firmy se nacházejí v archivu správce daně. Stěžovatelka napadá i postup soudu, který se předloženými důkazy údajně nezabýval a odmítl i návrh stěžovatelky na výslech svědků (pracovníků správce daně a Ing. J. T.) a dále poukazuje na pochybení soudu v citaci ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., což prý zakládá domněnku, že dle názoru soudu je na správci daně, které z důkazů si vybere dle své úvahy. Tento názor měl podle stěžovatelky způsobit, že soud se nezabýval skutečností, že během soudního řízení předložila notářský zápis, jenž je veřejnou listinou; pokud se tímto důkazem správce daně nezabýval, hrubě prý porušil své povinnosti ve smyslu §2 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb. Byla jí uložena povinnost hmotněprávní povahy v podobě povinnosti uhradit daňové nedoplatky, což jí navíc - v důsledku jejich evidování u správce daně - znemožnilo výkon funkce statutárního orgánu obchodní společnosti a zapříčinilo finanční ztrátu. Soud dle stěžovatelky mj. rovněž pochybil i v tom ohledu, že zamítl její žádost na odklad vykonatelnosti rozhodnutí napadeného správní žalobou, když se řádně nezabýval důvody, pro které stěžovatelka navrhla vykonatelnost napadnutého rozhodnutí odložit. Konečně stěžovatelka poukazuje - vzhledem k čl. 91 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy - i na protiústavnost samotné úpravy správního soudnictví a domnívá se, že Ústavní soud by měl veškerá napadená rozhodnutí zrušit.
II.
Ústavní soud dospěl po přezkoumání veškerých shromážděných podkladů, zejména napadených rozhodnutí, příslušných spisových materiálů a vyjádření orgánů veřejné moci k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Především je nutno předeslat, že v podstatě obsahově shodnou ústavní stížností téže stěžovatelky se Ústavní soud již zabýval v řízení, vedeném pod sp. zn. II. ÚS 220/02 (stížnosti se lišily zejména napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci, skutkově i hmotněprávně se však jednalo o totožnou problematiku). Jelikož Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by se měl odchýlit od závěrů, uvedených v citovaném usnesení, nezbývá, než na obsáhlé odůvodnění tohoto rozhodnutí odkázat a stručně zopakovat, že Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví a jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním zákonem (srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). To má význam i z hlediska hodnocení důkazů, neboť z ústavního principu nezávislosti soudu vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů; jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují ústavně zaručená základní práva stěžovatelů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "přehodnotit" jejich hodnocení důkazů, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu možno považovat až takovou situaci, kdy skutková zjištění by byla ve zřejmém nesouladu s vykonanými důkazy, k takové situaci však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.
Pouze pro úplnost Ústavní soud k námitkám stěžovatelky proti neústavní úpravě správního soudnictví uvádí, že nálezem, sp. zn. Pl. ÚS 16/99, zrušil celou tehdejší část pátou o. s. ř., což však učinil výslovně s vědomím, že řada ustanovení této části a institutů v ní upravených neústavními nebyla a jsou v té či oné podobě přítomna i v úpravě nové. Po zvážení všech apelů, které v minulosti ve směru k moci zákonodárné a výkonné v této oblasti učinil a poté, co vzal na vědomí stav prací na reformě správního soudnictví, rozhodl se odložit vykonatelnost zrušujícího výroku do 31. 12. 2002. Okamžité zrušení části páté o. s. ř. by bylo v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a s principem právní jistoty, neboť soudní přezkum rozhodnutí orgánů veřejné správy by přes ústavní garanci nebyl řádně upraven zákonem. Do té doby bylo nutno, aby soudy ustanovení o správním soudnictví aplikovaly co nejcitlivěji ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; vzhledem ke zkoumanému případu Ústavní soud opakovaně žádné pochybení příslušného soudu v tomto směru neshledal. S názorem stěžovatelky, že je nutno v zásadě vždy - bez dalšího - k námitce nespokojeného účastníka řízení napadené rozhodnutí soudu zrušit pouze s poukazem na neústavnost tehdejší právní úpravy, se nelze s odvoláním na shora uvedené ztotožnit.
K dodatečnému návrhu stěžovatelky ze dne 20. 3. 2003, kterým navrhla, aby Ústavní soud "zakázal pokračovat v exekučním řízení zahájeném exekučním příkazem na prodej nemovitostí, č. j. 46816/03/290941/2007", nutno připomenout, že Ústavní soud má přesně vymezenou pravomoc a působnost, kterou nemůže překračovat. V řízení o ústavní stížnosti je Ústavní soud především oprávněn rozhodnutí orgánu veřejné moci zrušit; směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, může Ústavní soud příslušnému orgánu zakázat, aby v porušování práva pokračoval, nebo mu přikázat, aby obnovil stav před porušením, jestliže je to možné. Nemůže však jinému orgánu veřejné moci přikazovat, o čem a jakým způsobem má jednat a rozhodovat, resp. nejednat. Stěžovatelka navíc zjevně směšuje napadení konkrétního rozhodnutí orgánu veřejné moci a tzv. "jiný zásah" tohoto orgánu. K projednání takového návrhu (nehledě na jeho další formální nedostatky - podání mj. nebylo podepsáno advokátem) není Ústavní soud příslušný; rovněž je zřejmé, že kdyby byl napaden samotný exekuční příkaz (jak se však nestalo), musel by takový návrh být odmítnut jako nepřípustný.
Je tedy zřejmé, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení žádných ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, ať již jí tvrzených, nebo jiných a Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Z uvedených důvodů je nutno rovněž odmítnout návrh stěžovatelky na projednání věci mimo pořadí, resp. na vydání předběžného opatření (§39, §80 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 6. května 2003
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu