ECLI:CZ:US:2003:1.US.221.02
sp. zn. I. ÚS 221/02
Usnesení
I. ÚS 221/02
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti J. K., právně zastoupené Mgr. V. V., advokátem, proti části rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 31 Co 493/2001, týkající se náhrady nákladů řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížnost byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. 4. 2002. Stěžovatelka v ní považuje za porušení práva na spravedlivý proces a právní pomoc dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod skutečnost, že obecné soudy v případě jejího plného úspěchu jako žalobkyně v řízení o určení neplatnosti kupní smlouvy ohledně nemovitostí v obci V., uzavřené mezí ní a žalovaným, jí nepřiznaly náhradu nákladů řízení, odpovídající ust. §8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif). V daném případě jak soud I. stupě tak soud odvolací při výpočtu náhrady nákladů řízení postupovaly podle §9 odst. 1 advokátního tarifu, neboť dospěly k závěru, že předmětem řízení je deklarace neplatnosti právního úkonu, nikoli nemovitostí, jejichž hodnota představuje 400 000,- Kč.
S tímto závěrem však stěžovatelka nesouhlasí, neboť podle jejího názoru měly soudy ohledně nákladů řízení rozhodnout tak, že za tarifní hodnotu mělo být považováno 400 000,- Kč podle §8 odst. 1 ve spojení s §7 advokátního tarifu. Stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2991, sp. zn. II. ÚS 598/2000.
Před samotným projednáním ústavní stížnosti se musel Ústavní soud především zabývat otázkou její přípustnosti. Dle ust. §75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. V daném případě Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozhodoval o odvolání žalovaného do rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 9 C 1859/99. Jak vyplývá z rozsudku odvolacího soudu, žalovaná proti výroku II. o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně odvolání nepodala, ačkoli byla o této možnosti soudem v poučení výslovně poučena. Ve vyjádření k odvolání žalovaného pak navrhovala, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako správný potvrdil a jí přiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Stěžovatelka tedy nevyužila svého práva a nepodala odvolání do výroku o náhradě nákladů řízení, čímž nevyčerpala všechny procesní prostředky, který jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Na uvedené skutečnosti nemění nic ani fakt, že nález Ústavního soudu, o který stěžovatelka svou právní argumentaci v ústavní stížnosti opírá, byl Ústavním soudem vyhlášen dne 4. 7. 2001, tedy až po lhůtě pro podání odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, ale před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu dne 15. 1. 2002.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti nevyčerpala všechny opravné prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje a Ústavní soud byl proto nucen posoudit ústavní stížnost jako nepřípustnou a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 21. května 2003
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu