ECLI:CZ:US:2003:1.US.249.02
sp. zn. I. ÚS 249/02
Usnesení
I. ÚS 249/02
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti Ing. J. M., právně zastoupeného JUDr. L. Ch., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze, ze dne 24. 1. 2002, sp. zn. 35 Co 2/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením Městského soudu bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 9. 2001, sp. zn. 13 C 181/98. Uvedeným usnesením byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 7 C 179/95, ve věci zrušení práva společného nájmu manželů k družstevnímu bytu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že usnesením odvolacího soudu byla porušena jeho ústavní práva zakotvená v čl. 90 a čl. 96 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Porušení uvedených práv spatřuje stěžovatel v tom, že odvolací soud k projednání odvolání stěžovatele nenařídil ústní jednání, ale rozhodl mimo ústní jednání s odkazem na ustanovení §214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. (ve znění před novelou účinnou od 1. 1. 2001). Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že projednal odvolání a rozhodl o něm podle ust. o. s. ř., účinných do 31. 12. 2000, neboť odvolání směřuje proti rozhodnutí soudu I. stupně vydanému po řízení provedeném podle o. s. ř., účinného do tohoto data (bod 15., část. 12, hlava I. zákona č. 30/2000 Sb.). Odvolací soud proto přezkoumal napadené usnesení včetně řízení, které vydání předcházelo (§212 odst. 1, 2 o. s. ř.), aniž bylo třeba nařizovat odvolací jednání [§214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.], a neshledal ho důvodným.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje především s uvedeným procesním postupem odvolacího soudu. Má za to, že znění i účel bodu 16., hlavy I, části 12. zákona č. 30/2000 Sb., neumožňuje soudu po 1. 1. 2001 rozhodnout o odvolání proti usnesení o zamítnutí či povolení obnovy řízení bez nařízení jednání. V každém případě soud není vázán samotným zněním o. s. ř. , nýbrž i příslušnými ustanoveními Ústavy a Listiny základních práv a svobod, to vše s přihlédnutím k novelizovanému znění 214 o. s. ř., s účinností od 1. 1. 2001. Podle stěžovatele není žádného věcného důvodu, aby účastníci řízení o návrzích na obnovu řízení proti rozhodnutím vydaným před 1. 1. 2001, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, byli oproti jiným účastníkům soudního řízení podstatně znevýhodněni tím, že nemají ústavní právo na projednání jejich věci veřejně a ústně při soudním jednání.
Věcně se v případě stěžovatelova návrhu na povolení obnovy řízení jednalo o to, že stěžovatel tvrdil, že nemohl bez své viny v původním řízení použít důkazy, které mohly pro něj přivodit příznivější rozhodnutí ve věci samé, a to usnesení předsednictva ÚV ČSSD v Praze ze dne 24. 5. 1979, č. j. 269/19, o změně názvu, kterým se původní název družstva Stavební bytové družstvo zaměstnanců ČKD Praha mění na nový název Stavební bytové družstvo ČKD Praha, a souhlas se změnou názvu Stavebního bytového družstva ČKD Praha ze dne 26. 4. 1979, č. j. VŘÚ-151/79. Stěžovatel prý nemohl v původním řízení bez svého zavinění použít cit. usnesení ÚV ČSSD, neboť o právním významu změny zápisu SBD ČKD Praha, který mu nesprávně přiznal soud I. i II. stupně, se dozvěděl až poté, co byl rozsudek soudu II. stupně doručen jeho právnímu zástupci. Obecné soudy však argumentaci stěžovatele neuznaly a návrh na obnovu řízení zamítly.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským soudním řádem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Ústavní soud se zabývá rozhodnutím orgánu veřejné moci zejména tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jestliže se namítá porušení čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je nutno si uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z citovaného článku Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod, jakož i z dalších ustanovení a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny ústavní principy, na nichž je tato zásada budována.
V daném případě se Ústavní soud nemůže ztotožnit se stěžovatelovým názorem na nutnost veřejného ústního projednání jeho odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně o zamítnutí návrhu na obnovu řízení. Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, který je možné využít pouze za zákonem přesně definovaných podmínek. Stěžovatel podal návrh na obnovu řízení proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 13 C 181/95, ze dne 24. 9. 2001. Vzhledem k tomu pak soud I. stupně projednal a rozhodoval o návrhu na obnovu řízení v souladu s bodem 16., část 12., hlava I. zákona č. 30/2000 Sb. Dle cit. ustanovení "návrhy na obnovu řízení proti rozhodnutím vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů". Stejně postupoval i odvolací soud, když odvolání proti usnesení soudu I. stupně projednal a rozhodl podle dosavadních právních předpisů. Podle znění o. s. ř. před novelou bylo možné projednat odvolání proti usnesením bez nařízení jednání [§214 odst. 2 písm. c)]. Argumentace stěžovatele, poukazující na komentář k Občanskému soudnímu řádu, 5. vydání, je nepřípadná, neboť se jedná o komentář k §234h, který byl doplněn právě až novelou o. s. ř., č. 30/2000 Sb.
Věcnou podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výsledkem občanskoprávního sporu. To, že s takovým výsledkem stěžovatel nesouhlasí, však samo o sobě ještě nemůže zakládat porušení tvrzených ústavních práv či svobod. Z ústavněprávního hlediska tedy jde především o posouzení otázky, zda řízení před obecnými soudy jako celek lze charakterizovat jako spravedlivý proces, vyhovující ústavněprávním kritériím, zakotveným zejména v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a též čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V tomto směru ústavní stížnost obsahuje obdobné námitky, které stěžovatel již uplatnil v odvolacím řízení a s nimiž se odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku již řádně vypořádal. Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně přístupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy. Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Tvrdil-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v jeho věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je stěžovatelův, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takovéto tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny, aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět.
Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 28. května 2003
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu