ECLI:CZ:US:2003:1.US.263.03
sp. zn. I. ÚS 263/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne o ústavní stížnosti stěžovatelky G. I., , zastoupené JUDr. L. V., advokátem, proti rozhodčímu nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 13. 2. 2003, sp. zn. Rsp 142/02, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností se G. I. (dále jen "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud vydal nález, kterým se rozhodčí nález Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen "rozhodčí soud") ze dne 13. 2. 2003, sp. zn. Rsp 142/02, zrušuje. Citovaný nález (ve výroké části 1.) zamítl žalobu (stěžovatelky), že strana žalovaná (T. S., a.s.) je povinna zaplatit stěžovatelce účelně vynaložené náklady v celkové částce 226.875,- Kč a ušlý zisk za 10 let pronájmu nebytových prostor v částce 7.985.250,- Kč spolu s náklady na právní zastoupení ve výši 25.775,- Kč a (ve výrokové části 2.) rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit straně žalované na účet jejího právního zástupce náklady právního zastoupení ve výši 154.681,- Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozhodčího nálezu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti stručně popsala průběh řízení před rozhodčím soudem dne 30. 1. 2003, v jehož průběhu bylo vyhlášeno usnesení, kterým bylo dokazování skončeno a rozhodčí soud poskytl žalované straně pět dní k písemnému vyčíslení nákladů právního zastoupení. Současně rozhodl, že rozhodčí nález bude stranám doručen bez ústního vyhlášení. Stěžovatelka uvedla, že ač dne 27. 2. 2003 zaslala rozhodčímu soudu obsáhle doplňující vyjádření, ve kterém reagovala na námitky žalovaného uplatněné u ústního jednání dne 30. 1. 2003, obdržela její právní zástupkyně dne 13. 3. 2003 rozhodčí nález (datovaný dnem 13. 2. 2003) s výše uvedeným výrokem. Stěžovatelka poukázala na nedostatečné dokazování, dále na skutečnost, že rozhodčí soud nepřihlédl k jejím námitkám, nevyslechl ji k jejím výdělkovým a majetkovým možnostem a také na nepřezkoumatelnost rozhodčího nálezu ve vztahu k povinnosti zaplatit náklady řízení protistraně. Stěžovatelka konečně s odkazem na ustanovení §27 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení") - když stranami nebylo dohodnuto, že rozhodčí nález může být k žádosti některé z nich, nebo obou, přezkoumán jinými rozhodci - uvedla, že napadené rozhodnutí rozhodčího soudu je konečné. Stěžovatelka se proto domnívá, že byla zkrácena v právu na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní stížnost je podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Proto se Ústavní soud (stejně jako ve věci sp. zn. IV. ÚS 174/02) zabýval otázkou, zda předmětný rozhodčí nález je pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, resp. podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soudu dospěl k závěru, že uvedený rozhodčí soud orgánem veřejné moci není, takže ani jeho rozhodčí nálezy nejsou rozhodnutím orgánu veřejné moci podle uvedených ustanovení Ústavy ČR a zákona o Ústavním soudu. Podle §1 odst. 2 písm. b) Řádu Rozhodčího soudu rozhodčí soud rozhoduje spory, jestliže jeho pravomoc vyplývá pro daný spor z platné rozhodčí smlouvy uzavřené mezi stranami. V tomto směru je rozhodovací činnost rozhodčího soudu založená na smlouvě, která deleguje vůli stran a její výsledek je kvalifikovanou formou závazku a jako takový je též závazný. Rozhodce (rozhodčí soud) nenalézá právo, ale tvoří (eventuálně napevno staví, vyjasňuje, tedy narovnává) závazkový vztah v zastoupení stran. Jeho moc tedy není delegována svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud. Rozhodčí soud proto za orgán veřejné moci nelze považovat.
Proto Ústavní soud, jenž je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ústavnosti, uvedený návrh věcně projednat nemůže, neboť se ve své činnosti musí řídit právními předpisy, které vymezují jeho postavení a pravomoc, především Ústavou ČR a zákonem o Ústavním soudu. Těmito právními předpisy, jejichž zákonný rámec není Ústavní soud oprávněn překročit, je dán také okruh subjektů (orgánů veřejné moci) a problémů, o nichž může jednat. Návrhu tedy nelze vyhovět, neboť Ústavnímu soudu nepřísluší rozhodovat o rozhodnutí, opatření nebo jiném zásahu jiného orgánu než orgánu veřejné moci.
Ústavní soud tedy ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu není k projednání návrhu příslušný.
Proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že i kdyby dospěl k jinému závěru o povaze rozhodčího nálezu, tedy že rozhodčí nález je pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci, byl by nucen ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona jako nepřípustnou odmítnout pro nevyčerpání prostředků ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V tomto směru poukazuje Ústavní soud na názor vyplývající z usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 460/01, které odmítnutí návrhu postavilo pouze na zjištění, že stěžovatel nevyčerpal veškeré procesní prostředky k ochraně svých práv, neboť na základě vlastního svobodného rozhodnutí nahradil pořad práva dohodou o respektování rozhodčího nálezu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2003
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj