ECLI:CZ:US:2003:1.US.265.02
sp. zn. I. ÚS 265/02
Usnesení
I. ÚS 265/02
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a členů senátu JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky T., společnosti s ručením omezeným, právně zastoupené JUDr. V. K., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2002, č. j. 28 Ca 366/2000-34, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu Praha-západ, referátu regionálního rozvoje, ze dne 18. 8. 2000, č. j. Výst. 328/1-2330/00-01-Sch, a rozhodnutím Stavebního úřadu Mníšek pod Brdy ze dne 5. 6. 2000, č. j. SÚ přest. 7/00, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti namítala, že postupem orgánů veřejné moci došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod. Uvedla, že Stavební úřad Mníšek pod Brdy napadeným rozhodnutím (viz shora) uložil ve smyslu ust. §106 odst. 2 písm. a) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stavební zákon") stěžovatelce pokutu ve výši 300 000 Kč s tím, že pokuta je splatná do 15 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Uvedená pokuta byla stěžovatelce uložena proto, že se stěžovatelka měla dopustit protiprávního jednání zahájením terénních úprav pozemku, parc. č. 1037/2, v k. ú. Č., okr. Praha-západ, bez územního rozhodnutí. Stěžovatelka blíže konstatovala, že Stavební úřad Mníšek pod Brdy vydal dne 27. 7. 1999 rozhodnutí, č. j. SÚ 1488/99, jímž byla stěžovatelce dodatečně povolena stavba "Kompostárny vč. příjezdové komunikace" na pozemcích parc. č. 1037/2, 1057/3 a 1057/4 v k. ú. Č. V rozhodnutí bylo mj. stanoveno, že že předmětná stavba bude v provozu pouze na dobu dočasnou, tj. do 31. 12. 1999, a po tomto termínu má být pozemek uveden do původního stavu.
Stěžovatelka namítala, že začala v listopadu 1999 na předmětný pozemek navážet "svůj materiál" a následně dne 17. 12. 1999 z vlastní iniciativy navážení tohoto materiálu ukončila. Dne 20. 12. 1999 jí byla doručena výzva Stavebního úřadu Mníšek pod Brdy k zastavení navážení materiálu - odpadu katalogové č. 100101 a 100102, a to do doby předložení žádosti o dodatečné povolení provádění prací a vydání příslušného rozhodnutí stavebního úřadu.
Stěžovatelka vyhověla výzvě stavebního úřadu a dne 1. 2. 2000 požádala o povolení terénních úprav. Následně byla dne 7. 2. 2000 stěžovatelce doručena výzva stavebního úřadu v tom smyslu, aby stěžovatelka zabezpečila skládku (terénní úpravu na předmětném pozemku) podle normy ČSN 83 80 30, a to do 1. 3. 2000. Stěžovatelka této výzvě nevyhověla, a proto stavební úřad rozhodl tak, že navezením materiálu došlo k nepovoleným terénním úpravám (viz první shora uvedené napadené rozhodnutí).
Stěžovatelka se proti tomuto rozhodnutí včas odvolala. Napadeným rozhodnutím Okresního úřadu Praha-západ, referátu regionálního rozvoje, bylo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrzeno a odvolání stěžovatelky bylo zamítnuto.
Stěžovatelka následně podala proti rozhodnutí správního orgánu druhého stupně žalobu na přezkoumání zákonnosti k Městskému soudu v Praze. Její žalobu Městský soud shora napadeným rozsudkem zamítl.
Stěžovatelka měla za to, že uvedenými rozhodnutími orgánů veřejné moci došlo k porušení jejího práva na soudní a jinou ochranu ve smyslu šl. 36 odst. 1 a 2, jakož i práva vlastnického dle čl. 11 odst. 1, a práva ve smyslu čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Uvedla, že ačkoli byla po celé řízení v uvedené věci zastoupena advokátem, bylo správním orgánem prvního stupně doručováno pouze stěžovatelce (a nikoli advokátovi). Předmětnou námitkou se zabýval Městský soud v Praze, který dovodil, že uvedená vada neměla a nemohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí odvolacího správního orgánu.
Stěžovatelka vyslovila dále názor, že se v daném případě nejednalo o terénní úpravy, ale o dočasné uložení materiálu pro jeho další využití a dále, dle mínění stěžovatelky, se jednalo o nesprávnou interpretaci ustanovení §71 odst. 1 stavebního zákona.
Ústavní soud po posouzení předmětné věci po stránce skutkové a právní dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.
Ze spisového materiálu vyplývá, že se obecný soud řádně a podrobně zabýval námitkou stěžovatelky procesního charakteru. Ve smyslu ustanovení §25 odst. 3 správního řádu má-li účastník řízení zástupce s plnou mocí pro celé řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci. Podle ustanovení §250i odst. 3 o. s. ř. k vadám řízení před správním orgánem soud přihlédne, jestliže vzniklé vady mohly mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Soud na základě provedeného dokazování konstatoval, že je evidentní, že stěžovatelka byla po celou dobu řízení zastoupena právním zástupcem, přičemž rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo doručeno pouze stěžovatelce (stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí podala dne 20. 6. 2000 odvolání, které bylo stavebnímu úřadu doručeno dne 23. 6. 2000 a dne 25. 7. 2000 bylo pak postoupeno orgánu odvolacímu, který o odvolání rozhodl dne 18. 8. 2000. Ještě před tímto datem, a to dne 1. 8. 2000, se stavební úřad právnímu zástupci omluvil za opomenutí při doručení prvostupňového správního rozhodnutí a toto rozhodnutí mu zaslal. Právní zástupce rozhodnutí obdržel dne 10. 8. 2000. Odvolací orgán přitom ještě ve lhůtě k odvolání, týkající se právního zástupce stěžovatelky, vydal své rozhodnutí). Obecný soud k tomu uvedl, že obsah odvolání, podaného přímo stěžovatelkou, je v podstatě shodný s odvoláním podaným později právním zástupcem stěžovatelky a dospěl tedy k právně konformnímu závěru, že odvolání podané právním zástupcem nevneslo do věci jiné, dosud neuplatněné, námitky podstatné pro rozhodování odvolacího orgánu. Z uvedených důvodů, dle mínění obecného soudu, v této konkrétní právní věci nemělo nesprávné doručení prvostupňového správního rozhodnutí vliv na zákonnost rozhodnutí odvolacího správního orgánu. Tato vada řízení proto nevedla ke zrušení napadeného rozhodnutí. Ústavní soud se s postupem obecného soudu v názoru na uvedenou námitku ztotožnil.
Obecný soud se zabýval i další argumentací stěžovatelky (vyslovenou i v ústavní stížnosti). Prvostupňový správní orgán v souladu s platnou právní úpravou konstatoval, že pozemek nebyl uveden do původního stavu (navezení popílku není možno považovat za splnění této povinnosti), přičemž rozhodnutí ze dne 27. 7. 1999, č. j. SÚ 1488/999, o dodatečném povolení kompostárny (mj. i na předmětném pozemku), nelze hodnotit jako povolení stavebního úřadu k provedení terénních úprav ve smyslu ustanovení §71 odst. 1 stavebního zákona. Námitky, vyslovené stěžovatelkou, považoval obecný soud proto oprávněně za právně irelevantní. V této souvislosti obecný soud poukázal i na skutečnost, patrnou i z obsahu správního spisu, že se stěžovatelkou bylo vedeno řízení o odstranění terénních úprav. Ze související právní věci vedené u Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 290/2000, vyvodil obecný soud závěr, že rozhodnutím Stavebního úřadu Mníšek pod Brdy ze dne 26. 4. 2000, č. j. SÚ 255/00, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu Praha-západ ze dne 27. 6. 2000, č. j. Výst. 328/1 -1826/00-01-Sch, bylo stěžovatelce nařízeno odstranění předmětných terénních úprav. Ve zmíněném správním řízení byla správním orgánem učiněna skutková zjištění, týkající se předmětného pozemku, ze kterých jednoznačně vyplynulo, že pozemek byl ještě před tím, než stěžovatelka podala žádost o povolení terénních úprav, navezen ze 40 - 50 % teplárenským popílkem, a to do výšky 4 m. Z těchto skutkových zjištění, která nebyla stěžovatelkou v průběhu správního řízení zpochybněna, učinil správní orgán odpovídající závěr v tom smyslu, že se jedná o provedení terénních úprav pozemku podstatně měnících vzhled krajiny, a nikoli o mezideponii materiálu, jak namítala stěžovatelka. K uvedenému posouzení byl plně kompetentní stavební úřad jako specializovaný orgán státní správy a nebylo proto nutné vypracovávat znalecký posudek, tak, jak se snažila uplatnit argumentaci stěžovatelka. Poukaz stěžovatelky na vydané certifikáty, podle kterých je uložený materiál považován mj. za "stabilizát pro rekultivaci a úpravu krajiny", je v uvedené souvislosti zcela irelevantní. Na posouzení předmětné věci nemohlo mít vliv ani rozhodnutí Okresního úřadu Praha-západ ze dne 12. 6. 2000, č. j. 404/996/00, neboť uvedený správní orgán posuzoval danou věc z hlediska narušení životního prostředí obce prašností, a nikoli z hlediska stavebního zákona, který pojem "mezideponie materiálu" nezná a veškeré zemní práce je třeba podřadit pod terénní úpravy. Stěžovatelka proto byla zcela v souladu s platnou právní úpravou sankcionována za zahájení terénních úprav předmětného pozemku bez vydaného územního rozhodnutí.
V návaznosti na výše uvedené, s přihlédnutím k tomu, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat nijaké porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod, neboť orgány veřejné moci se vypořádaly s námitkami stěžovatelky právně konformním způsobem, dospěl Ústavní soud k závěru, že se v daném případě jedná o zjevně neopodstatněný návrh, a proto jej ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 8. ledna 2003
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu