ECLI:CZ:US:2003:1.US.302.03
sp. zn. I. ÚS 302/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P., a.s., zastoupené JUDr. K. V., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2003, č.j. 15 Cmo 4/2003-69, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností ze dne 23. 5. 2003, doručené Ústavnímu soudu dne 30. 5. 2003, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Praze a vrácení věci k novému posouzení a rozhodnutí. Stěžovatelka tvrdí, že tímto rozsudkem došlo k porušení čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud zjistil, že ve věci rozhodoval v prvním stupni Krajský soud v Českých Budějovicích, který rozhodnutím ze dne 24. 6. 2002, č.j. 13 Cm 85/2002-53, zamítl žalobu stěžovatelky proti žalovanému Ing. Š. B., správci konkursní podstaty úpadce B., s.r.o. o vyloučení akcií ze soupisu konkursní podstaty úpadce. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 2. 2003, č.j. 15 Cmo 4/2003-69, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci rozsudku 1.553,- Kč. Z ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelka vedle ústavní stížnost proti rozsudku Vrchního soudu v Praze - kterou podala (s ohledem na "určité rozpory v judikatuře v otázce zachování lhůty") z opatrnosti a s přihlédnutím k §75 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") - podala také dovolání. O podaném dovolání, které je u Nejvyššího soudu ČR vedeno pod sp. zn. 29 Odo 699/2003, nebylo dosud rozhodnuto.
Ústavní stížnost není přípustná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jako prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
Ze sdělení Ústavního soudu, publikovaného pod č. 32/2003 Sb., plyne, že v případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Také lhůta k podání ústavní stížnosti má být počítána od doručení tohoto rozhodnutí. Jinými slovy, Ústavní soud v uvedeném sdělení vyjádřil názor, že rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, je v případě souběhu ústavní stížnosti a dovolání až rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, bez ohledu na způsob vyřízení.
S ohledem na výše uvedené, aniž by se jakkoli zabýval meritem věci, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost není přípustná. Posledním procesním prostředkem v projednávané věci je totiž dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Projednávaná ústavní stížnost však směřuje proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, jenž rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, v dané věci není. V opačném případě, pokud by Ústavní soud v dané fázi ústavní stížnost věcně projednal, rozhodnutí o posledním opravném prostředku, tedy rozhodnutí o dovolání, by jeho rozhodnutím zůstalo nedotčeno, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty.
Shora uvedené sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb. bylo rozesláno 3. února 2003. Projednávaná ústavní stížnost byla doručena na Ústavní soud po tomto datu. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že v daném případě použije pravidla svého rozhodování obsažená ve sdělení č.32/2003 Sb. Nejvyšší soud ČR o dovolání stěžovatelky dosud nerozhodl a stěžovatelka proto bude případně moci v budoucnu napadnout nejen rozhodnutí o dovolání, ale i rozhodnutí obecných soudů mu předcházející.
Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatelky podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§75 odst. 2 písm. a)] nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle §75 odst. 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovatelce vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma [§75 odst. 2 písm.b)]. Ústavní soud však naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávané věci nezjistil.
Na základě výše uvedených okolností soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2003
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj