ECLI:CZ:US:2003:1.US.331.03
sp. zn. I. ÚS 331/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. R., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, proti usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. Nt 124/2003, ve spojení s usnesením Okresního státního zastupitelství v Kolíně ze dne 4. 4. 2003, čj. Zt 463/2002 - 244, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. Nt 124/2003, Okresní soud v Kolíně (dále jen "okresní soud"), zamítl stížnost V. R. (dále jen "stěžovatel") proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kolíně (dále jen "OSZ Kolín") ze dne 4. 4. 2003, čj. Zt 463/2002 - 244, kterým státní zástupce rozhodl, že se stěžovatel ponechává i nadále ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. c) trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Při zkoumání důvodů vazby vyšel státní zástupce i okresní soud z toho, že skutky, pro které bylo zahájeno trestního stíhání, byly spáchány, mají znaky trestného činu a existují zřejmé důvody, že je spáchal právě stěžovatel formou spolupachatelství. Ze spisu byla patrná důvodná obava z opakování majetkové trestné činnosti, které se stěžovatel dopustil ve lhůtě podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody, uloženého za majetkovou trestnou činnost. V dané věci se jednalo o rozsáhlou trestnou činnost, páchanou na území několika okresů, její zadokumentování bylo velmi obtížné (výslechy velkého množství osob, opatřování listinných důkazů, opakované výslechy stěžovatele a dalších obviněných, zvětšující se rozsah stíhaných osob atd.), a proto věc nebylo možno skončit. S ohledem na průběh vyšetřování existovalo nebezpečí, že by trestní stíhání bylo, propuštěním stěžovatele na svobodu, podstatně ztíženo.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 6. 2003, se stěžovatel domáhal zrušení shora označených usnesení pro porušení jeho práva na spravedlivý proces a principu rovnosti účastníků podle čl. 4 odst. 4, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"). V odůvodnění ústavní stížnosti uvedl, že institut prodloužení vazby je závažným zásahem do práva obviněného. Proto by měly být, při rozhodování o prodloužení doby vazby nebo o propuštění obviněného na svobodu, ctěny zásady demokratického státu, zejména zásada presumpce neviny. Stěžovatel poukázal na ustanovení §71 TrŘ s tím, že v případě prodloužení vazby mělo být přihlédnuto i k tomu, proč nebylo trestní řízení skončeno "v původně stanovené délce trvání vazby" podle §71 TrŘ. Podle názoru stěžovatele není návrh státního zástupce na prodloužení vazby návrhem na přezkoumání vazebních důvodů. Z tohoto důvodu měl okresní soud přistoupit k celé věci objektivněji.
V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření Okresního soudu v Kolíně a Okresního státního zastupitelství v Kolíně, jako účastníků řízení, a prostudoval spis Okresního soudu v Kolíně sp. zn. Nt 124/2003.
Okresní soud v Kolíně ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného usnesení s tím, že posouzení ústavní stížnosti ponechal na uvážení Ústavního soudu.
Okresní státní zastupitelství v Kolíně se vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení.
Ze spisu Okresního soudu v Kolíně, sp. zn. Nt 124/2003, Ústavní soud zjistil, že dne 22. 10. 2002 bylo usnesením Policie ČR, SKPV v Kolíně, ČTS: ORKO - 289/OHK - 2002, zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákona (dále jen "TrZ"), dílem spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 TrZ. Této trestné činnosti se měl stěžovatel dopouštět, spolu s dalšími obviněnými, opakovaně od 14. 2. 2002 do 19. 4. 2002 tím, že uzavírali smlouvy o nájmu kontejnerů a mechanismů, neplatili stanovené nájemné, převzaté věci nevrátili a způsobili tak škodu přesahující 2 000 000,-- Kč. Dne 23. 10. 2002 bylo rozhodnuto o vzetí stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. b), c) TrŘ. Rozhodnutím okresního soudu ze dne 31. 1. 2003, sp. zn. Nt 304/2003, byla potvrzena usnesení státního zástupce OSZ v Kolíně ze dne 15. 1. 2003, čj. Zt 463/2002 - 84, a čj. Zt 463/2002 - 85, o odpadnutí důvodů vazby uvedených v §67 písm. b) TrŘ a o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. c) TrŘ. V průběhu vyšetřování bylo zjištěno, že stěžovatel je současně stíhán Policií ČR, Správou Středočeského kraje, SKPV OHK Praha - Zbraslav, pod ČTS: PSC - 2030/OHK - 2003, pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) TrZ, spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 TrZ. Ze spisu je rovněž patrno, že napadeným usnesením OSZ v Kolíně bylo rozhodnuto, v souladu s §71 odst. 4 TrŘ, o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. c) TrŘ a toto usnesení bylo potvrzeno napadeným usnesením okresního soudu.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, zjištěním, zda jsou dány předpoklady pro její meritorní projednání (§42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Opodstatněností ústavní stížnosti se v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po zvážení obsahu napadených rozhodnutí a prostudování spisu Okresního soudu v Kolíně, sp. zn. Nt 124/2003, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát zdůraznil, že do rozhodovací činnosti jiných orgánů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Ústavní soud v přezkoumávaném případě takový zásah neshledal.
K namítanému nedodržení "původně stanovené délky trvání vazby podle §71 TrŘ" je nutno poznamenat, že není zřejmé, jakou dobu trvání měl stěžovatel na mysli. Stěžovatel je stíhán za trestné činy s trestní sazbou dva roky až osm let. Jedná se o kategorii označenou trestním právem jako zvlášť závažný úmyslný trestný čin. Tato kategorie je vymezena §41 odst. 2 TrZ tak, že zvlášť závažnými trestnými činy jsou trestné činy uvedené v §62 TrZ a ty úmyslné trestné činy, na něž tento zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let. Uvedené se tedy vztahuje i na stěžovatele.
Je-li vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, nesmí celková doba vazby v trestním řízení přesáhnout tři roky (§71 odst. 8 písm. c) TrŘ). Z toho jedna třetina přípustné doby vazby připadá na přípravné řízení. To znamená, že maximální délka vazby v přípravném řízení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin je jeden rok. Z uvedeného vyplývá, že pokud byl stěžovatel vzat do vazby dne 23. 10. 2002 a lhůta trvání vazby se započítává od okamžiku zadržení stěžovatele, tj. od 8.30 hod. dne 22. 10. 2002, nebyla u stěžovatele překročena zákonem stanovená maximální délka doby trvání vazby v přípravném řízení. Rovněž napadené usnesení státního zástupce ze dne 4. 4. 2003, o ponechání stěžovatele ve vazbě, bylo vydáno v zákonné lhůtě tří měsíců od právní moci předchozího rozhodnutí státního zástupce o ponechání stěžovatele ve vazbě (§71 odst. 4 TrŘ), které nabylo právní moci dne 31. 1. 2003.
Jestliže bylo v daném případě, při rozhodování o ponechání stěžovatele ve vazbě, postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a trestního zákona, usnesení byla řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodněna a rozhodovalo se ve dvoustupňovém řízení (usnesení státního zástupce je rozhodnutím, a nikoli návrhem, jak se chybně domníval stěžovatel), není možno v uvedených usneseních, kterými nebylo stěžovateli vyhověno, shledávat porušení práva na spravedlivý proces. To, že bylo rozhodnuto způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu. Z tohoto pohledu neobstojí důvodnost stěžovatelem namítaného porušení práva na spravedlivý proces.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že věc nebyla dosud skončena, tato skutečnost byla dostatečně odůvodněna v napadených usneseních státního zástupce OSZ v Kolíně a okresního soudu, a je rovněž patrna ze spisu Okresního soudu v Kolíně, sp. zn. Nt 124/2003.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti okresního soudu nebo státního zástupce OSZ v Kolíně došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v daném případě stěžovatelem namítané porušení čl. 4 odst. 4, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 2 Paktu. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2003 JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu