ECLI:CZ:US:2003:1.US.360.02
sp. zn. I. ÚS 360/02
Nález
Nález Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 10. června 2003 sp. zn. I. ÚS 360/02 ve věci ústavní stížnosti P. S. a E. S. proti rozsudku Nejvyššího soudu z 8. 3. 2002 sp. zn. 26 Cdo 97/2001, jímž bylo zamítnuto dovolání stěžovatelů proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 5. 6. 2000 sp. zn. 18 Co 367/2000, kterým soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu.
Výrok
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2002 sp. zn. 26 Cdo 97/2001 a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 6. 2000 sp. zn. 18 Co 367/2000 se zrušují.
Odůvodnění:
Stěžovatelé P. S. (dále jen "první stěžovatel") a E. S. (dále jen "druhá stěžovatelka") ve své ústavní stížnosti namítali, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv a svobod. Konkrétně měli za to, že došlo k porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i čl. 36 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 (z hlediska práva na svobodnou volbu povolání) Listiny základních práv a svobod. Uvedli, že v předmětné věci se vedlejší účastník město Ch. (dále jen "vedlejší účastník") domáhal vůči stěžovatelům přivolení výpovědi z nájmu bytu. Jako výpovědní důvod přitom uplatnil ustanovení §711 odst. 1, písm. h) občanského zákoníku. Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 14. 3. 2000 sp. zn. 9 C 128/98 žalobu vedlejšího účastníka zamítl s odůvodněním, že dle citovaného ustanovení občanského zákoníku je možné vypovědět nájem bytu s přivolením soudu tehdy, pokud nájemce neužívá byt bez vážných důvodů nebo ho bez vážných důvodů užívá jen občas. Soud prvního stupně měl za prokázáno, že první stěžovatel pracuje na specializovaném pracovišti v P., stejně tak jako druhá stěžovatelka. Tato okolnost jim brání denně dojíždět mezi Ch. a P. Soud shledal tuto skutečnost jako vážný důvod ve smyslu shora uvedeného ustanovení občanského zákoníku.
Vedlejší účastník se proti rozhodnutí soudu prvního stupně včas odvolal. Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem rozhodnutí prvoinstančního soudu změnil ve výroku samém tak, že k výpovědi z nájmu předmětného bytu přivolil. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že lze mít po provedení dokazování za to, že na straně prvního stěžovatele existují vážné důvody, pro něž byt dlouhodobě neužívá, resp. užívá jen občas. Ustanovení §711 odst. 1 písm. h) občanského zákoníku vyložil tak, že vážnost důvodů, pro které nájemce byt neužívá nebo užívá jen občas, je možné uplatňovat pouze k bytu, na němž má nájemce zájem, vůli a možnost ho užívat. Odvolací soud dovodil, že v daném případě jde o byt, do něhož se objektivně nájemce nemůže vrátit z důvodů spočívajících na jeho straně (důvody neužívání či užívání pouze občas jsou trvalého charakteru). Proto také neakceptoval námitku stěžovatelů uplatněnou ve smyslu §3 občanského zákoníku.
Stěžovatelé podali proti rozsudku odvolacího soudu včas dovolání k Nejvyššímu soudu. Dovolací soud napadeným rozsudkem dovolání stěžovatelů zamítl. Dle názoru dovolacího soudu je zapotřebí, aby okolnosti daného případu nasvědčovaly tomu, že byt nájemce neužívá (resp. užívá jen občas) pouze dočasně. Dovolací soud dospěl k závěru, že v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. h) občanského zákoníku je třeba ze strany stěžovatelů prokázat jak existenci vážných důvodů pro neužívání bytu (resp. užívání pouze občas), tak i tvrdit (a současně prokázat) dočasnost takového stavu. Vzhledem k okolnosti, že stěžovatelé v řízení netvrdili (a ani neprokázali) žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno usoudit na dočasnost takového stavu (tzn. že činí konkrétní opatření směřující k soustavnému užívání předmětného bytu), pak považoval dovolací soud závěry soudu odvolacího za správné. Zároveň dovolací soud konstatoval, že v této souvislosti nelze přehlédnout oprávněné zájmy pronajímatele (vedlejšího účastníka), zejména jeho zájem na řádném využití bytu.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti zejména namítali, že obecné soudy v napadených rozhodnutích zastávají právní názor, že neužívání bytu bez vážných důvodů nebo užívání jen občas musí vždy být stavem tzv. přechodného neužívání či občasného užívání bytu. Vyslovili názor, že tato právní úvaha nemá oporu v ustanovení §711 odst. 1 písm. h) občanského zákoníku. Stávající hmotněprávní úprava je dle názoru stěžovatelů taková, že pronajímatel může vypovědět nájem z bytu jen s přivolením soudu tehdy, neužívá-li nájemce byt bez vážných důvodů, anebo ho bez vážných důvodů užívá jen občas. V případě řízení o takovém žalobním návrhu je tedy třeba zkoumat jednak to, zda užívá nájemce byt trvale, občas, či zda jej neužívá vůbec. Dále je dle mínění stěžovatelů nutné zkoumat vážnost důvodů, které k takovému jednání vedou. Stěžovatelé se vyslovili rovněž v tom smyslu, že z provedeného dokazování před obecnými soudy nevyplynulo, že se v daném případě jedná o stav trvalý, když tuto skutečnost ani vedlejší účastník netvrdil.
Ústavní soud po posouzení předmětné věci po stránce skutkové i procesní dospěl k závěru, že stížnost je opodstatněná.
Ústavní soud vycházel ze spisového materiálu k předmětné věci. Ze skutkových zjištění mj. vyplývá, že druhá stěžovatelka se v důsledku manželské krize odstěhovala z předmětného bytu ke svým rodičům do P. již v roce 1996, oba stěžovatelé pracují v P. (první stěžovatel v důsledku své úzké specializace pracuje na specializovaném pracovišti a od roku 1998 se jedná o pracovní poměr na dobu neurčitou). Stěžovatelé bydlí (po usmíření) společně v P. u rodičů druhé stěžovatelky v jedné místnosti jejich třípokojového družstevního bytu a jejich dcera navštěvuje základní školu v P. První stěžovatel užívá předmětný byt jednou týdně, oba stěžovatelé s dcerou pak jednou do měsíce. Dovolací soud tuto okolnost posoudil tak, že lze souhlasit s názorem stěžovatelů, že jde o pravidelné užívání bytu v takto vymezených dobách. Nejde však o užívání soustavné (jak ostatně i stěžovatelé ve svém dovolání připustili), tzn. jedná se pouze o užívání občasné.
Ústavní soud se zaměřil na výklad příslušné hmotněprávní normy. Z ustanovení §711 odst. 1 písm. h) občanského zákoníku vyplývá, že naplnění uvedeného výpovědního důvodu předpokládá, že nájemce byt neužívá buď vůbec nebo ho užívá jen občas, a že tento stav není podložen vážnými důvody, pro které nájemce neužívá (užívá jen občas) byt k účelu, k němuž je určen. Co jsou to "vážné důvody" a co znamená obecný termín "občas" zákonná úprava nevymezuje. Zůstává proto na judikatuře soudů, aby tak učinila, a to vždy s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednotlivých případů. Vážnost důvodů neužívání (občasného užívání) bytu musí proto být posuzována především z objektivního hlediska (srov. např. R 62/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obecně lze mít za to, že vážnými důvody, pro něž není byt nájemcem užíván (resp. je užíván jen občas), mohou být např. ústavní léčení, výkon základní vojenské služby či nepříznivý zdravotní stav nájemce bytu (členů jeho domácnosti). Vážným důvodem neužívání (občasného užívání) bytu může být též výkon zaměstnání mimo obec, v níž se byt nachází. Je pak věcí posouzení konkrétního případu, zda zmíněné okolnosti, pro něž není byt nájemcem užíván (resp. je užíván jen občas), jsou v té které věci dány, přičemž je nutno zohlednit nejen zájmy nájemce, ale i pronajímatele (zejména jeho zájem na řádném užívání bytu).
Podstatou posuzovaného případu byla námitka stěžovatelů v tom smyslu, že v případě neužívání (občasného užívání) jsou rozhodující pouze závažné důvody, pro něž byt není (resp. je pouze občas) užíván, a je přitom nerozhodné, zda jde o stav dočasný či trvalý.
Posouzením uvedené námitky se obecné soudy v napadených rozhodnutích zabývaly. Obecné soudy konstatovaly, že podle ustálené soudní praxe (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 252/96, 2 Cdon 1287/97, 26 Cdo 457/98) musí jít vždy o stav přechodného neužívání (občasného užívání). Obecné soudy pak svůj závěr opřely o okolnost, že stěžovatelé ani netvrdili, že by vážné důvody spočívající pouze v občasném užívání sporného bytu byly z jejich strany časově limitovány, a okolnosti uvedené věci nijak nenasvědčovaly tomu, že by stěžovatelé činili reálná opatření k tomu, aby se po odpadnutí překážky, pro niž byt užívají jen občas, do bytu vrátili a soustavně jej užívali. Ústavní soud k tomu podotýká, že skutečně ve smyslu ustálené judikatury daná problematika bývá posuzována i tak, že se musí jednat o stav, kdy nájemci brání v užívání bytu okolnost přechodného charakteru. Jak již však bylo uvedeno výše, v každém jednotlivém případě je třeba zvažovat konkrétní souvislosti.
Ze Sborníku I rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (s. 495) vyplývá, že vážným důvodem může být i trvalý výkon práce mimo obec, ve které se nachází sporný byt, zejména nemá-li uživatel tohoto bytu možnost získat vhodný byt v místě svého pracoviště. Dle judikatury (srov. např. R 78/66) k tomu, aby bylo možno zrušit právo užívat byt, je třeba zjistit nejen, že byt není vůbec užíván, anebo je užíván jen občas, ale též okolnosti, pro které tomu tak je. Jestliže by byly dány vážné důvody pro neužívání bytu, nebylo by možno zrušit právo užívat byt podle uvedeného ustanovení.
Ústavní soud konstatuje, že z provedeného dokazování vyplynulo, že vážné důvody pro neužívání bytu (resp. užívání bytu jen občas) ze strany stěžovatelů existují. Otázkou v posuzované věci pak byla pouze okolnost, zda tyto vážné důvody musely být časově ohraničeny (např. pracovním poměrem na dobu určitou, či reálnými kroky ze strany stěžovatelů směřujícími k opětovnému stálému užívání bytu) tak, jak uvedené ustanovení vyložily obecné soudy v napadených rozhodnutích.
Pokud ze spisového materiálu vyplynulo, že stěžovatelé užívají jeden z pokojů třípokojového bytu rodičů druhé stěžovatelky, bezesporu se nejedná o případ, kdy by stěžovatelé měli zajištěnu jinou (adekvátní) náhradu za takto z vážných důvodů neužívaný byt. Z logického i jazykového výkladu citovaného ustanovení plyne, že k naplnění skutkové podstaty daného ustanovení je zapotřebí, aby nájemce byt neužíval bez vážných důvodů buď vůbec, anebo jen občas. Nic více a nic méně. Pro případ, že by zákonodárce hodlal stanovit jako podmínku eventuálního neužívání bytu či občasného užívání pouze přechodnost takového stavu, měla by tato podmínka být takto upravena v příslušném hmotněprávním ustanovení občanského zákoníku. Stávající platná právní úprava však umožňuje posuzovat pouze vážnost důvodů neužívání či občasného užívání. Pokud se judikatura v této souvislosti zmiňuje o časové ohraničenosti (resp. dočasném trvání) vážných důvodů, činí tak zejména v těch případech, kdy nájemce fakticky má zajištěnu trvalou možnost bydlení jinde, a vzniká tak nepoměr mezi právy nájemce a povinnostmi pronajímatele. O uvedený případ však v posuzované věci nešlo. V dané věci by přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu ze strany pronajímatele pro stěžovatele navíc znamenalo faktickou ztrátu možnosti (přiměřeně) bydlet. Už samotnou okolnost, že stěžovatelé neučinili žádné kroky k získání bytu v místě svého pracoviště, lze vyložit i tak, že předmětný byt v Ch. mají v úmyslu nadále soustavně užívat (což tvrdili i ve své ústavní stížnosti).
Ústavní soud má ze spisového materiálu a z výše uvedeného za prokázané, že u stěžovatelů existují vážné důvody a že předmětný byt stěžovatelé užívají jen občas. Z takto zjištěného skutkového stavu obecné soudy nevyvodily správný právní závěr, neboť v předmětné věci nedošlo k naplnění skutkové podstaty ustanovení §711 odst. 1 písm. h) občanského zákoníku. Z tohoto pohledu je třeba výklad napadených rozhodnutí obecných soudů považovat za nesouladný s objektivním právem. V judikatuře Ústavního soudu sice byla již opakovaně vyslovena myšlenka, že nesprávnou interpretaci hmotněprávního ustanovení při aplikaci práva nelze podřadit pod ta pochybení, jejichž důsledky řeší čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nicméně nesprávná interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí státního orgánu tehdy, pokud je jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv (viz např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 66, jakož i nález ve věci sp. zn. I. ÚS 34/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, nález č. 137). Ústavní soud shledal, že přijatým výkladem odvolací soud zásadním způsobem zasáhl do práva stěžovatelů chráněného čl. 90 Ústavy, dle něhož je soud povolán k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům.
Z uvedených důvodů Ústavní soud podle §82 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnosti vyhověl a rozsudky obecných soudů (viz shora) zrušil, protože shledal porušení čl. 90 Ústavy a též čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.