ECLI:CZ:US:2003:1.US.407.01
sp. zn. I. ÚS 407/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného JUDr. M. B., o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2001, čj. 51 Co 2/2001 - 107, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 9. 2000, čj. 42 C 30/99 - 69, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
J. J. (dále "stěžovatel") se svou včasnou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. 7. 2001, domáhal zrušení výroku III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále "obvodní soud") ze dne 21. 9. 2000, čj. 42 C 30/99 - 69, a části prvého výroku rozsudku Městského soudu v Praze (dále "městský soud") ze dne 30. 3. 2001, čj. 51 Co 2/2001 - 107, která potvrzuje výrok III. rozsudku obvodního soudu.
Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisového materiálu, že obvodní soud určil, že výpověď z pracovního poměru daná stěžovateli jeho zaměstnavatelem (dále "vedlejší účastník") je neplatná, a uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli částku 369 962,20 Kč s úroky z prodlení, jež ve výroku specifikoval údaji o jejich výši a době, za kterou se přiznávají, co se týká částky 360 994,80 Kč a úroků z prodlení žalobu zamítl. Výpověď z pracovního poměru posoudil obvodní soud jako neplatnou s odůvodněním, že nesplňuje formální náležitosti podle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce (dále "zákoník práce"), ve znění pozdějších předpisů, neboť žádný z důvodů v ní obsažených není dostatečně skutkově vymezen. Při rozhodování o náhradě mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru vycházel obvodní soud z průměrného výdělku stěžovatele, jehož výpočet provedl podle ustanovení §17 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku (dále "zákon o mzdě"), ve znění pozdějších předpisů, z hrubé mzdy za předcházející kalendářní čtvrtletí. Zamítnutí žaloby ohledně částky 360 994,80 Kč odůvodnil tím, že ke mzdě, kterou stěžovatel dosahoval u vedlejšího účastníka na základě dohody o pracovní činnosti, nepřihlížel, neboť se nejedná o mzdu vyplacenou na
základě pracovní smlouvy.
Městský soud rozsudek obvodního soudu ve výroku o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru (výrok I.) a v zamítavém výroku ohledně částky 360 994,80 Kč s příslušenstvím (výrok III.) potvrdil, ve vyhovujícím výroku o zaplacení částky 369 962,20 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a v souvisejících výrocích o náhradě nákladů (výroky IV., V., VI.) rozsudek obvodního soudu zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Ztotožnil se se závěry obvodního soudu v tom, že posuzovaná výpověď z pracovního poměru je pro nedostatečné skutkové vymezení jednání, v nichž vedlejší účastník spatřoval méně závažné porušení pracovní kázně stěžovatelem, neplatná, i v tom, že stěžovateli náleží náhrada mzdy podle ust. §61 odst. 1 zákoníku práce ve výši průměrného výdělku vypočteného podle §17 zákona o mzdě. I městský soud dovodil, že do průměrného výdělku pro výpočet náhrady mzdy nelze zahrnout odměnu z dohody o pracovní činnosti, která v rozhodném období byla stěžovateli vyplácena, ale pouze mzdu dosahovanou v rozhodném období v pracovním poměru. Uvedl, že výpovědí z pracovního poměru byl neplatně ukončen pracovní poměr, nikoli dohoda o práci konané mimo pracovní poměr. Protože však vedlejší účastník v odvolání namítal nesprávnost zjištěného průměrného výdělku a v odvolacím řízení se domáhal snížení či nepřiznání náhrady mzdy podle §61 odst. 2 zákoníku práce, městský soud rozsudek obvodního soudu ve výroku o přisouzení částky 369 962,20 Kč s příslušenstvím zrušil a uložil obvodnímu soudu, aby dokazování v naznačeném směru doplnil.
Stěžovatel dne 3. 7. 2001 podal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Toto dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2002, čj. 21 Cdo 2128/2001 - 148, odmítnuto pro opožděné podání, aniž by se Nejvyšší soud ČR mohl zabývat dalšími okolnostmi. V otázce lhůty k podání dovolání postupoval Nejvyšší soud ČR podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2000, vzhledem k tomu, že napadený rozsudek byl sice vydán po 1. 1. 2001, ale v souladu s ustanovením bodu 15, části dvanácté, hlavy I. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, bylo odvolání projednáno podle dosavadních právních předpisů, bylo i o dovolání v souladu s ust. bodu 17, části dvanácté, hlavy I. zákona č. 30/2000 Sb., rozhodnuto podle dosavadních právních předpisů.
Stěžovatel namítá, že žádný z obecných soudů se nezabýval otázkou platnosti dohody o pracovní činnosti. Z doktrinálního výkladu obsaženého v komentáři k zákoníku práce a dále z ustanovení §237 odst. 2 zákoníku práce stěžovatel dovozuje, že tato dohoda je absolutně neplatná. Jeho odměna měla být posuzována jako odměna za práci přesčas, kterou pro vedlejšího účastníka skutečně provedl. Neplatnost podle §242 zákoníku práce je neplatností absolutní, a každý, včetně soudu, k ní má přihlédnout, i když se jí účastníci nedovolají. Tím, že obecné soudy nerespektovaly ustanovení hmotného práva (nepřihlížely k absolutní neplatnosti dohody o pracovní činnosti), měly porušit nestrannost celého procesu, a tím čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"). Dále měly obecné soudy porušit právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, obsažené v čl. 38 odst 2 Listiny, tím, že vedly více než dva roky soudní řízení a toto protahovaly zejména obsáhlým dokazováním. Stěžovatel podle svého tvrzení musí kvůli vážným obavám o svou bezpečnost žít v nedobrovolné izolaci a anonymitě.
Ústavní stížnost byla po formální stránce shledána bez vad a jako splňující všechny předepsané náležitosti.
Na základě výzvy Ústavního soudu podal své vyjádření obvodní soud, který uvedl, že stěžovatelem uváděné důvody jsou důvody pro přezkum rozhodnutí v instančním systému obecných soudů, podle názoru obvodního soudu není stěžovatelem uváděné subjektivní hodnocení rozhodování obecných soudů opodstatněné, a toto rozhodování nevedlo k porušení ústavního pořádku a základních práv stěžovatele, podmínky spravedlivého procesu byly podle obvodního soudu dodrženy.
Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že z listin, které má k dispozici, vyplývá, že stěžovatel před soudem prvního stupně ani v odvolání argumentaci, týkající se absolutní neplatnosti, neuplatnil, a proto se k nim žádný z těchto obecných soudů nevyjadřoval. Stěžovatel vycházel z toho, že dohoda o pracovní činnosti je platná, s odkazem na §17 odst. 10 zákona o mzdě, a že odměna měla být posuzována jako mzda. Dále uvedl, že dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr, upravené §232 a násl. zákoníku práce, jsou specifickými právními vztahy a nelze na ně použít část druhou zákoníku práce, týkající se pracovního poměru. Městský soud, pokud jde o průběh odvolacího řízení, vyjádřil svůj nesouhlas s námitkou stěžovatele, týkající se průtahů v řízení, a odkázal na obsah spisu.
Vedlejší účastník ve lhůtě své vyjádření nepodal.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., C. H. Beck, Praha 1994, str. 40]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Ani skutečnost, že obecný soud se opřel o právní názor (resp. výklad zákona, jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., C. H. Beck, Praha 1995, str. 281].
Řízení o určení neplatnosti pracovního poměru je tzv. řízením sporným, v němž se uplatňuje zásada projednací, ale k absolutní neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti (ex offo), aniž by musela být účastníkem namítána, tato působí ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), potud je nutné stěžovateli přisvědčit. Jak vyplývá ze spisového materiálu, obecné soudy, stejně jako stěžovatel, v posuzovaném řízení považovaly předmětnou dohodu za platnou. Stěžovatel uplatnil námitku neplatnosti dohody až ve svém dovolání a v ústavní stížnosti. Navíc Ústavní soud podotýká, že otázka platnosti či neplatnosti dohody o pracovní činnosti se týká pouze obecného práva, je tedy problémem, kterým se má zabývat obecný soud, který je povolán k autoritativnímu výkladu obecného práva. V případě, že by Ústavní soud za daných okolností interpretoval platnost dohody, vystupoval by v roli přezkumné instance v systému obecných soudů.
Další námitka stěžovatele, tj. porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, zakotvená v čl. 38 odst. 2 Listiny, je také nedůvodná. Z obsahu spisu je zřejmé, a svědčí o tom ostatně i samotná ústavní stížnost, že obecné soudy neposuzovaly pouze otázku výpovědních důvodů (dále mj. otázky náhrady mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru). I kdyby tomu tak bylo, obvodní a městský soud neprojednávají pouze stěžovatelův případ či několik kauz ročně, ale je před nimi veden nesrovnatelně větší počet řízení. V tomto kontextu pak nelze označit dobu projednání posuzovaného procesu v délce dvou let za neodůvodněně dlouhou.
Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod v řízení před obecným soudem. Ze všech uvedených důvodů bylo nutno posuzovat návrh ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2003
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu