ECLI:CZ:US:2003:1.US.408.03
sp. zn. I. ÚS 408/03
Usnesení
I. ÚS 408/03
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 23. září 2003 soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Č., zastoupeného Mgr. F. J., advokátem, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2003, č. j. 2 Azs 1/2003 - 47, a proti usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 1. 2003, č. j. 15 Ca 562/2002 - 12, a ze dne 12. 2. 2003, č. j. 15 Ca 562/2002 - 18, takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení poslední věty ustanovení §106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb. se o d m í t a j í .
Odůvodnění:
V záhlaví citovaným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 2. 2003, č. j. 15 Ca 562/2002 - 18, bylo zastaveno řízení o žalobě proti rozhodnutí ředitele Oblastního ředitelství cizinecké a pohraniční policie Ústí nad Labem ze dne 16. 10. 2002, č. j. SCPP-571/UL-OCP-01-2002 z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Jak krajský soud uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, stěžovatel sice při podání žaloby poplatkovou povinnost nesplnil, nicméně požádal soud o osvobození od soudních poplatků. V záhlaví napadeným usnesením téhož soudu ze dne 13. 1. 2003, č. j. 15 Ca 562/2002 - 12, byla tato žádost zamítnuta, neboť soud dospěl k závěru, že žaloba proti napadenému rozhodnutí ředitele Oblastního ředitelství cizinecké a pohraniční policie Ústí nad Labem zjevně nemůže být úspěšná.
Výše citovaným usnesením Nejvyššího správního soudu byla jako opožděná odmítnuta kasační stížnost stěžovatele, kterou podal proti oběma usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem z důvodu údajné nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky dle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s. ). Jak uvedl Nejvyšší správní soud, důvody, které stěžovatel uvedl pro pozdní podání kasační stížnosti, nemají význam, neboť dle §106 odst. 2 poslední věty s. ř. s. nelze zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti prominout.
Stěžovatel všechna v záhlaví citovaná usnesení napadl ústavní stížností, v níž tvrdí, že postupem soudů bylo porušeno jeho základní právo plynoucí z čl. 10 Ústavy ČR. Dále má stěžovatel za to, že ustanovení §106 odst. 2 poslední věta s. ř. s. je v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel dále uvádí, že postup krajského soudu v dané věci byl v rozporu s platnou právní úpravou, když dle jeho názoru byl jako účastník řízení nesprávně poučen o podání opravného prostředku. Vzhledem k uvedeným důvodům stěžovatel navrhuje Ústavnímu soudu, aby v záhlaví citovaná usnesení Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil, a dále zrušil i ustanovení poslední věty §106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb.
Ústavní soud shledal, že stěžovatel podal ústavní stížnost ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem (§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje ( §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti ve smyslu §83 Ústavy ČR a do činnosti jiných orgánů veřejné moci může zasáhnout jen v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv a svobod stěžovatele.
Přestože stěžovatel podal opravný prostředek, kasační stížnost, proti rozhodnutím krajského soudu, Ústavní soud posoudil jeho ústavní stížnost jako nepřípustnou, jelikož ze zákona o Ústavním soudu vyplývá, že procesními prostředky k ochraně práva je nutno rozumět nejen prostředky opravné, ale také (všechny) ty, které jsou způsobilé ochranu práva v příslušných řízeních přivodit. Pokud tedy stěžovatel podal kasační stížnost opožděně, zmeškal tak svým vlastním přičiněním lhůtu k podání takového opravného prostředku, jímž by se mohl domáhat ochrany svých práv. Ústavní soud dodává k tvrzení stěžovatele o údajném zásahu do jeho práv vyplývajících z čl. 10 Ústavy ČR, že tento článek Ústavy byl novelizován a týká se institutu postavení mezinárodních smluv v našem právním řádu. Takové ustanovení nezakotvuje žádné subjektivní právo stěžovatele, a ani sám stěžovatel neuvedl konkrétní ustanovení mezinárodní smlouvy, o němž má za to, že došlo k zásahu do jeho práv v něm zakotvených, a proto se Ústavní soud touto námitkou nezabýval.
K námitce stěžovatele, že krajský soud ve svém usnesení ze dne 13. 1. 2003, č. j. 15 Ca 562/2002 - 12 nesprávně stěžovatele poučil o podání opravného prostředku, Ústavní soud dodává, že obecný soud aplikoval ustanovení §104 odst. 3 písm. b) s. ř. s., v němž je uvedeno, že kasační stížnost je nepřípustná proti rozhodnutí, jímž se pouze upravuje vedení řízení. A takovým rozhodnutím bezpochyby je i rozhodnutí o žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků.
Navrhoval-li stěžovatel zrušení zákonného ustanovení §106 odst. 2 poslední věta s. ř. s., Ústavní soud konstatuje, že návrh na zrušení zákonného ustanovení podaný spolu s ústavní stížností (ust. §74 zákona o Ústavním soudu), sdílí osud ústavní stížnosti, a je-li ta shledána nepřípustnou, musí být odmítnut i návrh na zrušení zákonného ustanovení.
Dále Ústavní soud neshledal důvod pro použití ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, protože stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, návrh jako nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2003
JUDr. Eliška Wagnerová, Ph. D.
soudce zpravodaj