ECLI:CZ:US:2003:1.US.409.02
sp. zn. I. ÚS 409/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. V. K., zastoupeného JUDr. J. M., CSc., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. 7 To 85/02, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 56 T 23/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze, jako soud prvního stupně, rozhodl usnesením ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 56 T 23/2000, o námitce podjatosti předsedy senátu JUDr. L. V., kterou vznesl obžalovaný Mgr. V. K. (dále jen "stěžovatel"), tak, že podle §31 odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), za použití §30 odst. 1 TrŘ a contrario není JUDr. L. V., předseda senátu, vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obžalovaného Mgr. V. K..
V odůvodnění usnesení soud prvního stupně uvedl, že obžaloba v trestní věci stěžovatele napadla Městskému soudu v Praze dne 20. 11. 2000 a podle plánu práce byla přidělena místopředsedou Městského soudu v Praze do senátu 56 T, tedy senátu JUDr. L. V.. Městský soud v Praze ve zmíněné trestní věci rozhodl dne 16. 1. 2001, rozsudkem sp. zn. 56 T 23/2000. Proti tomuto rozsudku podaly oprávněné osoby odvolání, včetně státního zástupce. Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, vyloučil trestní věc stěžovatele k samostatnému projednání a rozhodnutí. Poté usnesením ze dne 23. 10. 2001, sp. zn. 7 To 126/01, uvedený rozsudek Městského soudu v Praze částečně zrušil ohledně Mgr. V. K. a M. Š., a věc vrátil tomuto soudu zpět k projednání a rozhodnutí. Zároveň uložil Městskému soudu v Praze, jaké další důkazy je třeba provést. Městský soud v Praze nařídil hlavní líčení na dny 15. 4. - 19. 4. a na dny 29. 4. - 30. 4. 2002. Mimo stěžovatele a spoluobžalovaného Š. předvolal také svědky, v souladu s pokynem odvolacího soudu. Ještě než došlo k hlavnímu líčení, podal obžalovaný M. Š. návrh na vyloučení předsedy senátu JUDr. L. V. z vykonávání úkonů v uvedeném trestním řízení. Dne 16. 4. 2002 rozhodl senát Městského soudu v Praze, že JUDr. L. V. není vyloučen z vykonávání úkonů v trestní věci obžalovaného M. Š. a Mgr. V. K. - stěžovatele. Proti tomuto rozhodnutí obžalovaný M. Š. podal stížnost, zatímco stěžovatel vznesl dne 18. 4. 2002 opětovnou námitku podjatosti předsedy senátu (JUDr. L. V.). Ještě téhož dne rozhodl Městský soud v Praze, že předseda senátu JUDr. L. V. není vyloučen z vykonávání úkonů v trestním řízení. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost. Stížnosti obžalovaného Š. a stěžovatele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 7 To 68/02, a sp. zn. 7 To 69/02, zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) TrŘ.
Z obsahu odůvodnění shora označeného usnesení rovněž vyplynulo, že Městský soud v Praze, z důvodu nedostavení se předvolaných svědků, odročil hlavní líčení ze dne 30. 4. 2002 na 20. 5. - 24. 5. 2002 a předvolal mimo jiné i svědky, které navrhla obhajoba stěžovatele i obžalovaného Š.. Stěžovatel dne 6. 5. 2002 vznesl další námitku podjatosti předsedy senátu JUDr. L. V. s odůvodněním, že není dodržována nestrannost soudce. Ta se měla projevovat tím, že soudce provádí úkony, jež dalece přesahují pokyn odvolacího soudu k doplnění dokazování. Současně stěžovatel navrhoval provedení dalších důkazů, které nepožadoval odvolací soud. V dalším stěžovatel namítal, že rozsah dokazování nepodléhá volné úvaze předsedy senátu a komentoval způsob dokazování v hlavním líčení.
Po přezkoumání návrhu stěžovatele dospěl senát Městského soudu v Praze k závěru, že nebylo zjištěno, že by předseda senátu JUDr. L. V. měl jakýkoli poměr k osobě obžalovaného Š. a stěžovatele, k jejich obhájcům, nebo poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení. K námitkám stěžovatele o rozsahu a způsobu dokazování konstatoval, že v souladu s trestním řádem je v kompetenci předsedy senátu, popř. senátu, jaký zvolí rozsah důkazů, které budou provedeny v rámci dokazování při hlavním líčení. Povinností soudu podle trestního řádu rozhodně není akceptace veškerých návrhů obhajoby na doplnění dokazování, tak jako není povinností soudu akceptovat veškeré důkazy, pokud jde o jejich provedení, ze strany státního zastupitelství. V tomto směru nezjistil soud prvního stupně důvodnost vznesené námitky podjatosti JUDr. L. V.. K námitkám stěžovatele k protokolu o hlavním líčení soud prvního stupně uvádí, že stěžovatel je zastoupen třemi obhájci. Po každém hlavním líčení obdržela obhajoba protokol o proběhnutém dni hlavního líčení a v případě námitek do protokolace bylo obhajobě téměř vždy vyhověno. Přístup předsedy senátu k odbornému stanovisku znalců, kteří vypracovali na žádost obhajoby další znalecký posudek a soud znalce předvolal k hlavnímu líčení, čímž vyhověl návrhu obhajoby, lze stěží brát za projev podjatosti předsedy senátu. V závěru odůvodnění napadeného usnesení soud prvního stupně uvádí, že stěžovatel ve svém podání ohledně námitky podjatosti opakuje stejné důvody, o kterých již rozhodl Městský soud v Praze, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze, a navíc zasahuje do výlučné kompetence předsedy senátu upravené v §203 odst. 1 TrŘ.
V zákonné lhůtě napadl stěžovatel uvedené usnesení stížností, kterou odůvodnil prostřednictvím svého obhájce. V odůvodnění namítal rozsáhlé překročení objektivních mezí dokazování, prováděného předsedou senátu soudu prvního stupně po zrušení rozsudku odvolacím soudem, poukázal na zjevnou souvislost s trestní věcí sp. zn. 56 T 7/2002, kterou tentýž senát v rámci předběžného projednání obžaloby vrátil podle §188 odst. 1 písm. e) TrŘ do přípravného řízení. Dále vyjádřil názor, že předseda senátu se projevuje tak, že je objektivně nemožné, aby mohl nestranně rozhodovat, a požádal, aby odvolací soud vyloučil předsedu senátu JUDr. L. V. z vykonávání dalších úkonů v dané trestní věci.
Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, projednal v neveřejném zasedání konaném dne 6. 6. 2002, pod sp. zn. 7 To 85/02, stížnost stěžovatele a podle §148 odst. 1 písm. c) TrŘ stížnost zamítl. Z odůvodnění jeho usnesení vyplývá, že přezkoumal podle §147 odst. 1 TrŘ správnost výroku napadeného usnesení, jakož i správnost řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná. Účelem §30 TrŘ je upevnit důvěru účastníků řízení i veřejnosti v nestrannost postupu orgánů činných v trestním řízení. Proto zákon vylučuje z vykonávání úkonů trestního řízení ten orgán činný v trestním řízení, u něhož lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti z důvodů taxativně vyjmenovaných v tomto ustanovení. Jak dále odvolací soud konstatuje, stěžovatel neopřel námitku podjatosti předsedy senátu Městského soudu v Praze, JUDr. L. V., ani o pochybnosti vztahující se k jeho poměru k projednávané věci ani k poměru k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, ale námitky koncentroval vůči zvolenému rozsahu dokazování a způsobu vedení řízení. Stížnostní soud přezkoumal příslušné protokoly o hlavním líčení a neshledal, že by předseda senátu JUDr. L. V. záměrně přestupoval kompetence, které mu podle zákona přísluší, způsobem signalizujícím jeho zaujatost. Současně uvedl, že argumentace soudu prvního stupně, zakotvená v napadeném usnesení, dostatečným způsobem reaguje na konkretizované námitky podjatosti. V dalším odvolací soud poukázal na §264 odst. 1 TrŘ, který stanoví povinnost soudu prvního stupně respektovat právní názor vyslovený odvolacím soudem. Tím však nejsou dotčeny základní zásady trestního řízení, především zásada vyhledávací a zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí (§2 odst. 5 TrŘ). V tomto směru mohou procesní strany navrhovat a provádět důkazy, ale soud je povinen doplnit dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí, neboť soud má odpovědnost za zákonné a spravedlivé rozhodnutí ve věci, ale i tomu odpovídající právo po procesní stránce si kvalifikovaným výběrem důkazů vytvořit pro takové rozhodnutí potřebnou kvalitní důkazní platformu. V odůvodnění odvolací soud také poukazuje na procesní nástroje, které poskytuje trestní řád pro řešení situací namítaných stěžovatelem, mezi něž náleží, podle §203 odst. 3 TrŘ, též právo osoby žádat o rozhodnutí senát, pokud se v průběhu hlavního líčení cítí opatřením předsedy senátu zkrácena. Podle §57 odst. 1 TrŘ je možné uplatnit také námitky proti protokolu o hlavním líčení, o nichž rozhoduje soud, o jehož protokol jde. Z obsahu spisu vyplynulo, že námitky proti protokolaci byly uplatněny a soud prvního stupně je akceptoval.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 7. 2002, napadl stěžovatel shora označená rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, aniž by svá tvrzení odůvodnil řádnou ústavněprávní argumentací, že napadenými rozhodnutími a postupem soudů obou stupňů, bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a zákonného soudce i zásada presumpce neviny, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1, čl. 8 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V návrhu ústavní stížnosti nejprve popsal námitky, které uplatnil v řízení před odvolacím soudem. Následně v podrobnostech rozvedl, v čem spatřuje existenci podjatosti JUDr. L. V. pro poměr k projednávané věci a pro postoj k osobě obžalovaného, jeho obhajobě a svědkům. Jedná se v podstatě o námitky uplatněné již v předchozích řízeních o námitkách podjatosti a směřující do rozsahu a způsobu dokazování, prováděného soudem prvního stupně v trestní věci stěžovatele.
Stěžovatel dne 28. 8. 2002 doplnil svou ústavní stížnost o výtisk týdeníku Týden č. 32 ze dne 5. 8. 2002, v němž byl uveřejněn rozhovor s JUDr. L. V., v jehož úvodu autorka uvedla, že "...soudil vraždy kolem podvodů s lehkými topnými oleji, vraha R.,...", což podle názoru stěžovatele nesvědčí o nestrannosti JUDr. L. V.. Současně stěžovatel zaslal jako doplněk k podané ústavní stížnosti sdělení o další, jím vznesené námitce podjatosti předsedy senátu (JUDr. L. V.), kterou podal dne 6. 8. 2002. O této námitce rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 8. 2002, a jak vyplývá z další přílohy, stěžovatel podal proti rozhodnutí soudu prvního stupně dne 1. 9. 2002 stížnost, kterou odůvodnil zcela totožným způsobem jako stížnosti předchozí, i jako samotný návrh ústavní stížnosti.
Předtím než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy návrh splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), může se jím zabývat také věcně.
Předně je nutno konstatovat, že se Ústavní soud nezabýval podáním označeným jako "doplnění důvodů ústavní stížnosti", které bylo doručeno Ústavnímu soudu dne 28. 8. 2002, neboť tam popsané skutečnosti nastaly až po podání ústavní stížnosti, nebyly napadeny ústavní stížností a nemohou být předmětem řízení o ústavní stížnosti.
Ústavní soud se především zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, tzn. zda rozhodnutí, která jsou ústavní stížností napadána, jsou způsobilá porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele. Vyžádal si vyjádření Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a poukázal na všechna předchozí rozhodnutí, týkající se námitek podjatosti vznesených stěžovatelem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel napadl rozsah dokazování a spatřoval v něm podjatost předsedy senátu, přiložil kopii usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2001, sp. zn. 7 To 126/01, ze kterého je patrný rozsah dokazování uložený Městskému soudu v Praze odvolacím soudem.
Vrchní soud v Praze uvedl, že na výhrady stěžovatele reagoval s veškerou objektivitou a odkázal na obsah odůvodnění svého rozhodnutí.
V souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu je třeba k podanému návrhu ústavní stížnosti konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. trestním řádem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavně procesní principy, jinak důkazy provedené obecnými soudy nehodnotí.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí. Okolnosti uvedené v ústavní stížnosti nemohou podstatu, a tedy ani ústavnost napadeného rozhodnutí zásadním způsobem zpochybnit. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Soud prvního stupně a soud odvolací se vypořádaly se všemi námitkami, které byly stěžovatelem uplatněny, a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily svá rozhodnutí. Ústavní soud se zcela ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, který v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že "stěžovatel neopřel svou námitku podjatosti předsedy senátu Městského soudu v Praze JUDr. L. V. o pochybnosti, vztahující se k jeho poměru k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, ale námitky podjatosti koncentroval proti zvolenému rozsahu dokazování a způsobu vedení řízení". Dále odvolací soud správně ve svém rozhodnutí zdůraznil, že v řízení před soudem mohou procesní strany na podporu svých stanovisek navrhnout a provádět důkazy. To však nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí, neboť soud má nejen zodpovědnost za zákonné a spravedlivé rozhodnutí ve věci, ale i tomu odpovídající právo po procesní stránce si kvalifikovaným výběrem důkazů vytvořit pro takové rozhodnutí potřebnou kvalitní důkazní platformu. Její rozsah se nemůže odvíjet od jiné konstanty než od profesionálního, odborného a soudcovskou nezávislostí garantovaného postavení soudce rozhodujícího v konkrétní věci.
Ve svém rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 105/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, nález č. 98, C. H. Beck, Praha 2002), Ústavní soud uvedl, že subjektivní hledisko účastníků řízení, případně soudců samotných, je podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti soudce. Rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že není přípustné vycházet pouze z pochybnosti o poměru soudců k projednávané věci nebo k osobám, jichž se zákon přímo dotýká, nýbrž i z hmotně právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly.
K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. Je třeba přihlédnout i k tomu, že princip nezávislého, nestranného a spravedlivého rozhodování je vůbec zásadním principem fungování soudní moci, a je zákonnou, resp. ústavní, jakož i morální povinností soudců tento princip dodržovat.
Z okolností daného případu nevyplývá, že by vztah předsedy senátu JUDr. L. V. k projednávané věci a procesním stranám byl takové povahy a intenzity, aby objektivně mohl způsobit jeho podjatost.
Ústavní imperativ, dle něhož "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" (čl. 38 odst. 1, čl. 1 ústavní zákon č. 1/1993 Sb.), je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc. Nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí. Součástí základního práva na zákonného soudce jsou jednak procesní pravidla určování příslušnosti soudů a jejich obsazení, jednak zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů. Patří tam také požadavek vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti.
V daném případě byla trestní věc stěžovatele přidělena místopředsedou Městského soudu v Praze podle plánu práce do senátu 56 T, tedy senátu JUDr. L. V.. Vznesená námitka podjatosti byla řádně projednána soudem prvního stupně i soudem stížnostním a jako nedůvodná zamítnuta.
Pro úsudek o porušení ústavních záruk chránících čistotu řízení před obecnými soudy (či jinými orgány veřejné moci) jako výrazu zásad spravedlivého procesu (čl. 36 a násl. Listiny) není dostačující toliko obecné či subjektivní přesvědčení stěžovatele.
Soudy obou stupňů při posuzování předmětné věci respektovaly kautely záruky plynoucí z trestního řádu, respektovaly příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady trestního řízení, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění jejich rozhodnutí. Tak tomu bylo i v daném případě, kdy podjatost označeného předsedy senátu nebyla shledána a postup stěžovatele v této souvislosti se jeví jako vysloveně formální s prvky obstrukce. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2003 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu