ECLI:CZ:US:2003:1.US.414.03
sp. zn. I. ÚS 414/03
Usnesení
I. ÚS 414/03
Ústavní soud rozhodl dne 4. září 2003 soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti F. J., zastoupeného JUDr. K. Š., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. 7 C 307/2000, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 22 Co 2822/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 7. 2003 napadl v záhlaví označené rozsudky obecných soudů. Stěžovatel je toho názoru, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a vlastnické právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Oba napadené rozsudky jsou podle něj projevem nesprávného výkladu práva obecnými soudy, tj. projevem libovůle v soudním rozhodování, čímž soudy vybočily z mezí ústavně stanoveného postupu.
Stěžovatel se u obecných soudů domáhal určení, že J. P., vedlejší účastník v řízení o ústavní stížnosti, není vlastníkem blíže specifikovaných nemovitostí, k nimž je v katastru nemovitostí zapsáno duplicitní vlastnické právo ve prospěch stěžovatele i vedlejšího účastníka. Okresní soud v Českých Budějovicích žalobu stěžovatele zamítl a tento výrok byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích.
Stěžovatel je přesvědčen, že oba soudy jednak nesprávně interpretovaly právní předpisy z oblasti jednoduchého práva, jednak nesprávně zhodnotily důkazy, resp. nesprávně provedly důkazy a odmítly provedení navrhovaného důkazu.
Neplatnost darování nemovitostí právními předchůdci vedlejšího účastníka ve prospěch státu, k níž obecné soudy dospěly, je podle stěžovatele zjevná z pohledu platných právních předpisů a současné praxe. Z tohoto úhlu pohledu však nabídku daru státu nelze posuzovat. Tato skutečnost byla dána specifickým postavením právních předpisů upravujících nejprve tzv. správu národního majetku, později hospodaření s národním majetkem. Právní teorie i praxe stála důsledně na principu, že speciální právní předpisy, zejména takové, které upravovaly socialistické vlastnictví, měly vždy při aplikaci přednost před právními předpisy obecnými. Skutečnost, že tyto speciální právní předpisy měly při darování majetku občany ve prospěch státu přednost před občanským zákoníkem, je potvrzena jejich odlišným zněním, včetně znění §46 odst. 2.
Takových darování bylo podle stěžovatele v době socialismu učiněno mnoho, a proto zákonodárce přistoupil po roce 1989 k tomu, že se pokusil v rámci možností napravit některé křivdy restitucí majetku. V souvislosti s tím stěžovatel odkazuje na právní názor vyplývající z některých rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle něhož existence restitučních zákonů a uplatnění restitučního nároku nevylučuje možnost domáhat se svých práv podle právních předpisů obecných, jestliže konkrétní právní úkon, na jehož základě stát majetek nabyl, je právním úkonem absolutně neplatným. Vedlejší účastník se však v daném případě podle stěžovatelova názoru snaží prosadit takový výklad, že každou věc mající charakter nároku na vydání majetku dle restitučních zákonů lze také projednávat dle obecných předpisů. Vedlejší účastník několik let poté, co uplatnil restituční nárok nejen na předmětné nemovitosti, ale i další, se domáhá určení svého vlastnického práva k nim dle obecně platných právních předpisů.
S ohledem na tvrzené porušení shora uvedených základních práv stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Z ustanovení §72 odst. 1, 2, 4 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv, který je možno zásadně využít po vyčerpání všech prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ústavní stížnost může být tedy před Ústavním soudem projednána a rozhodnuta až poté, co byly vyčerpány všechny ostatní zákonem stanovené prostředky k ochraně práv.
Ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (rozhodnutí 2. sekce tohoto soudu z 12. listopadu 2002 ve věci stížnosti č. 46129/99 a rozhodnutí téže sekce z téhož dne ve věci stížnosti č. 47273/99) vychází Ústavní soud z názoru, že ústavní stížnost, kterou stěžovatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu, případně i nalézacího soudu až poté, co Nejvyšší soud rozhodl o dovolání bez ohledu na způsob vyřízení, je podána včas. V takovém případě se pak lhůta pro podání ústavní stížnosti považuje za zachovanou a počítá se ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz Sdělení Ústavního soudu publikované pod č. 32/2003 Sb). Z toho však současně plyne, že v případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení.
Jak v daném případě soudce zpravodaj zjistil dotazem u Okresního soudu v Českých Budějovicích, podal stěžovatel dne 30. 7. 2003 proti rozsudku odvolacího soudu rovněž dovolání.
Za poslední opravný prostředek v projednávané věci je proto třeba považovat dovolání k Nejvyššímu soudu, resp. rozhodnutí o něm. V opačném případě, pokud by Ústavní soud v dané fázi ústavní stížnost věcně projednal, rozhodnutí o posledním opravném prostředku, tedy rozhodnutí o dovolání, by jeho rozhodnutím zůstalo nedotčeno.
S ohledem na shora citované sdělení Ústavního soudu bude moci stěžovatel také poté, co o podaném dovolání rozhodne Nejvyšší soud, napadnout nejen rozhodnutí o dovolání, ale zůstane mu zachována lhůta k napadení i rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2003
JUDr. Eliška Wagnerová, Ph. D. soudce zpravodaj