ECLI:CZ:US:2003:1.US.419.02
sp. zn. I. ÚS 419/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele K. K., zastoupeného advokátem JUDr. J. G., PhD., I. proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 15. 3. 2002, č.j. 9C 50/2002-19, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 11 Co 189/2002, II. proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 15. 3. 2002, č.j. 9C 49/2002-19, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 10 Co 321/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným usnesením (I.) zamítl Okresní soud v Karlových Varech v právní věci žalobkyně G. Š. o zaplacení částky 141 000,- Kč návrh stěžovatele na osvobození od soudních poplatků.
V odůvodnění tohoto usnesení okresní soud uvedl, že ve věci aplikoval ustanovení §138 o.s.ř. a že u stěžovatele neshledal předpoklady ani pro částečné osvobození od soudních poplatků. Okresní soud konstatuje, že stěžovatel sice pobírá invalidní důchod ve výši 6 031,- Kč, nicméně vlastní nemovitost v k.ú. M. a proto nelze tvrdit, že nemá prostředky na zaplacení soudních výloh. Podle názoru soudu je zcela na úvaze stěžovatele a v jeho dispozici, jakým způsobem uspořádá své finanční výdaje tak, aby dostál poplatkové povinnosti. Soud se dále domnívá, že vzhledem k výši soudního poplatku a s přihlédnutím k vykazovaným nákladům a půjčkám - i s ohledem na skutečnost, že stěžovatel nemá žádnou vyživovací povinnost - je v jeho možnostech zákonnou platební povinnost splnit.
Krajský soud v Plzni v záhlaví napadeným usnesením, sp. zn. 11 Co 189/2000, rozhodnutí Okresního soudu v Karlových Varech potvrdil. Konstatuje, že dne 20. 2. 2002 Okresní soud v Karlových Varech pod č.j. 9 C 66/2001-61 vyloučil protinávrh stěžovatele na zaplacení částky 141 000,- Kč k samostatnému řízení pod sp. zn. 9 C 50/2002. Z tohoto protinávrhu má stěžovatel povinnost zaplatit soudní poplatek. Podle názoru krajského soudu soud prvého stupně správně dovodil - ve smyslu §138 o.s.ř. - že stěžovatel nesplňuje předpoklady pro osvobození od placení soudních poplatků. Nelze sice předpokládat, že by stěžovatel - vzhledem k výši jeho příjmu - mohl bez újmy zaplatit soudní poplatek najednou, může však (s odkazem na současné poměry) požádat o povolení zaplatit soudní poplatek ve splátkách, či si obstarat půjčku na splnění poplatkové povinnosti. Krajský soud má dále zato, že nelze pominout ani vlastnické právo stěžovatele k nemovitostem a především fakt, že svým protinávrhem uplatňuje svoji pohledávku ve výši 141 000,- Kč. Tato pohledávka totiž představuje majetkovou hodnotu a je třeba k ní přihlížet.
Stěžovatel dále brojí proti v záhlaví uvedenému usnesení (II.) Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 15. 3. 2002, č.j. 9 C 49/2002-19, kterým soud zamítl návrh stěžovatele na osvobození od soudních poplatků v právní věci žalobkyně G. Š. o určení, že výlučným vlastníkem osobního automobilu Opel Vectra je stěžovatel. V odůvodnění tohoto usnesení okresní soud uvedl v zásadě stejné důvody, jako učinil v žalovaném usnesení (I.) ze dne 15. 3. 2002, pod č.j. 9 C 50/2002-19.
Krajský soud v Plzni v záhlaví napadeným usnesením, sp. zn. 10 Co 321/2002, rozhodnutí soudu prvého stupně jako věcně správné potvrdil.
V odůvodnění tohoto usnesení krajský soud konstatuje, že vzhledem k charakteru sporu a majetkovým poměrům stěžovatele má zato, že jeho návrhu soud prvého stupně správně nevyhověl. Závěr krajského soudu umocňuje i fakt, že stěžovatel předmět sporu zakoupil ze svých finančních prostředků a dále vlastní nemovitost, kterou ve finanční nouzi stavebně upravuje.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy napadenými usneseními porušily jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 10 odst. 1 Listiny. Podle mínění stěžovatele jsou rozhodnutí soudu nezákonná. Soudy prý vyšly z neúplného dokazování a špatně zvážily jeho celkové majetkové poměry. Obecným soudům dále vytýká, že v jeho právní věci neaplikovaly ustanovení §138 odst. 2 o.s.ř., jež podle jeho názoru mohly v řízení využít. Za situace, kdy jeho jediným příjmem je pouze invalidní důchod v částce 6 031,- Kč a kdy nevlastní žádný majetek, se kterým by mohl disponovat, mu prý obecné soudy odňaly možnost domáhat se svých práv.
Proto navrhuje I. usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 15. 3. 2002, č.j. 9 C 50/2002-19, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 11 Co 189/2002, II. usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 15. 3. 2002, č.j. 9 C 49/2002-19, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 10 Co 321/2002, zrušit.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že ve smyslu ustanovení čl. 83 Ústavy ČR je jeho úkolem toliko ochrana ústavnosti. Ústavní soud není vrcholnou (třetí či čtvrtou) instancí v systému obecného soudnictví a není součástí soustavy obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím porušeny základní práva a svobody stěžovatele chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou. Rovněž Ústavní soud musí respektovat jeden z hlavních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny).
Z těchto zásad vycházel Ústavní soud i v souzené věci.
Ústavní soud především shledal, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě brojí toliko proti aplikaci jednoduchého práva obecnými soudy ohledně nákladů řízení, přičemž namítaná intenzita tvrzené protiprávnosti ústavněprávního rozměru zjevně nedosahuje. Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nepřísluší mu proto posuzovat správnost aplikace jednoduchého práva, přirozeně za podmínky, že jeho aplikací nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Ústavní soud v souzené věci konstatuje, že sporným ustanovením jednoduchého práva je ustanovení §138 o.s.ř., jež dle jeho mínění obecné soudy interpretovaly ústavně konformně. Argumentuje-li stěžovatel tím, že obecné soudy nevyšly z úplného dokazování, nelze přehlédnout, že stěžovatel toto své tvrzení v ústavní stížnosti nijak blíže nespecifikuje. Neuvádí, které důkazy soud neprovedl, případně které důkazy opomenul v řízení provést. Podle názoru Ústavního soudu je z odůvodnění napadených usnesení i z obsahu předmětných spisů patrno, že se obecné soudy poměry stěžovatele zabývaly dostatečně a vzaly v úvahu i charakter podaných návrhů na zahájení řízení.
Proto Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že obecné soudy nepřihlédly k výši jeho příjmu a k jeho majetkovým poměrům. Jejich interpretace zákona, zejména interpretace Krajského soudu v Plzni v obou napadených usneseních, nevybočila z mezí ústavnosti. Této námitce tedy nelze z ústavněprávního hlediska přisvědčit.
Stěžovatel se - dle mínění Ústavního soudu - mylně domnívá, že protiústavnost napadených rozhodnutí lze spatřovat toliko v jeho odlišném názoru na výklad a aplikaci jednoduchého práva. Podle přesvědčení Ústavního soudu však obecné soudy rozhodovaly v rámci zákonem stanovené diskrece a v tomto směru se protiústavního pochybení nedopustily.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že čl. 36 a čl. 10 odst. 1 Listiny, jichž se stěžovatel dovolává, ani jiná základní práva a svobody stěžovatele, zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [§43 odst. 2 písm.a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 2003
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu