ECLI:CZ:US:2003:1.US.42.02
sp. zn. I. ÚS 42/02
Usnesení
I. ÚS 42/02
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky C. T. - I. S., spol. s r. o., zastoupené JUDr. M. K., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudkům Krajského soudu v Brně čj. 29 Ca 129/2000 - 34, ze dne 29. 10. 2001; čj. 29 Ca 141/2000 - 34, ze dne 30. 10. 2001; čj. 29 Ca 153/2000 -34, ze dne 31. 10. 2001; čj. 29 Ca 163/2000 - 34, ze dne 26. 11. 2001; čj. 29 Ca 175/2000 - 34, ze dne 26. 11. 2001, takto:
I.
Ústavní stížnosti, vedené pod spisovými značkami I. ÚS 57/02, I. ÚS 60/02, I. ÚS 69/02 a I. ÚS 72/02, se spojují ke společnému řízení s ústavní stížností, vedenou pod spisovou značkou I. ÚS 42/02.
II.
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 10. 2001, čj. 29 Ca 141/2000 - 34, zamítl žalobu společnosti C. T. - I. S., spol. s r. o. (dále jen "stěžovatelka"), kterou se domáhala zrušení rozhodnutí Celního ředitelství v Brně ze dne 22. 2. 2000, zn. 3641-0101-01/99, jakož i jemu předcházejícího prvostupňového rozhodnutí Celního úřadu Břeclav - dálnice ze dne 10. 6. 1997, čj. 29-550/CD/95 ZL, kterým jí byla uložena povinnost uhradit celní dluh ve výši 350 930,- Kč.
Stejný soud dalšími rozsudky, čj. 29 Ca 141/2000 - 34, ze dne 30. 10. 2001; čj. 29 Ca 153/2000 -34, ze dne 31. 10. 2001; čj. 29 Ca 163/2000 - 34, ze dne 26. 11. 2001; čj. 29 Ca 175/2000 - 34, ze dne 26. 11. 2001, zamítl žaloby stěžovatelky podané proti příslušným rozhodnutím Celního ředitelství Brno, které potvrdily prvostupňová správní rozhodnutí vydaná Celním úřadem Břeclav - dálnice, ukládající stěžovatelce uhradit další celní dluhy. Důvodem vydání správních rozhodnutí o úhradě celního dluhu byla skutečnost, že dlužník nezaplatil celní dluh a stěžovatelka se v záruční listině zavázala, že společně a nerozdílně s dlužníkem splní zaručenou výši celního dluhu.
Stěžovatelka se včas podanými ústavními stížnostmi domáhala zrušení shora označených rozsudků Krajského soudu v Brně. Podle stěžovatelky byly obecným soudem porušeny čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutími obecného soudu, který potvrdil rozhodnutí správních úřadů. Podle ní žádný z provedených důkazů nepostačoval k tomu, aby obecný soud a vedlejší účastníci (tj. správní úřady) dospěly k závěru, že došlo k nezákonnému odnětí zboží z celního dohledu. Skutkový stav byl podle stěžovatelky zjištěn nedostatečně. Stejně tak polemizuje stěžovatelka s relevancí důkazů a z nich vycházejících odůvodnění podporujících rozhodnutí obecného soudu, že došlo ke vzniku platného ručitelského závazku. V záruční listině byla chybně uvedena její obchodní firma, z čehož stěžovatelka dovozovala, že se ručitelem nikdy nestala. Dále uvedla, že názor obecného soudu je v rozporu s nálezy Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 445/2000, ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. IV. ÚS 446/2000, ze dne 10. 7. 2001, a sp. zn. IV. ÚS 448/2000, ze dne 10. 7. 2001. Stěžovatelka byla rovněž, podle svého tvrzení, zkrácena na svých právech garantovaných jí ustanoveními §240, §260 a §306 zákona č. 13/1993 Sb. (celního zákona), a ust. §3 odst. 4 zákona č. 71/1967 Sb.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnosti po formální stránce splňují všechny zákonem předepsané náležitosti.
Vzhledem ke skutečnosti, že ústavní stížnosti směřují proti rozsudkům po obsahové i formální stránce shodným, v nichž vystupují stejní účastníci ve věcech, které mají totožný skutkový základ i právní aspekty, a liší se pouze uvedením jiných správních (celních) rozhodnutí týchž orgánů, byly z důvodu hospodárnosti řízení, v souladu s §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a §112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "OSŘ"), spojeny ke společnému řízení a rozhodnutí.
Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozsudků, obecný soud se námitkami, které stěžovatelka ve své stížnosti uvedla, zabýval. První námitku, spočívající v nezákonném odnětí zboží z celního dohledu, již řešil Krajský soud v Brně v řízeních předcházejících, kdy věc byla vrácena správnímu orgánu. V dalších řízeních již, podle závěru obecného soudu, správní orgány odstranily namítanou vadu, pro kterou byla jejich rozhodnutí zrušena. Podle obecného soudu nebyla důvodná ani druhá námitka stěžovatelky, týkající se vzniku platného ručitelského závazku, protože prohlášení o ručení učinila stěžovatelka prostřednictvím svého zaměstnance a závazek tak vznikl. Obecný soud posoudil právní úkon stěžovatelky podle §40a zákona č. 40/1964 Sb. (občanského zákoníku), podle kterého se neplatnosti právního úkonu nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Ostatně i tak nemohlo být z použitého razítka pochybností, o jakou společnost jde. Odkaz na ustanovení §240 celního zákona (otázka vzniku celního dluhu) byl podle obecného soudu nepatřičný, protože tato otázka byla řešena již v rámci předcházejícího celního řízení, ukončeného pravomocným rozsudkem. Soud dále zdůvodnil, proč neshledal porušení ani dalších stěžovatelkou uváděných právních předpisů.
Ústavní soud shledal ústavní stížnosti stěžovatelky zjevně neopodstatněnými.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích uvedl, že není součástí obecné soudní soustavy, proto nevykonává dozor a dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Zasahuje do ní pouze tehdy, jestliže jejich pravomocným rozhodnutím, vydaným v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, byla porušena práva a svobody chráněné ústavním pořádkem, a jestliže ingerence orgánů veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod dosáhla určité intenzity. Ta je ovšem posuzována individuálně, s ohledem na specifika každého jednotlivého případu. Ani skutečnost, že obecný soud se opřel o právní názor, resp. výklad zákona či jiného právního předpisu, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti .
Krajský soud v Brně se ve svých rozhodnutích vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky, svá rozhodnutí řádně a obsáhle odůvodnil (§157 odst. 2 OSŘ). Stejné námitky uplatněné v řízení před správním soudem pak stěžovatelka uvedla i do svých ústavních stížností a v podstatě polemizovala se závěry soudu, týkajícími se pouze otázek obecného práva, především hmotněprávního předpisu, tj. celního zákona. Chyběl bližší odkaz na ústavněprávní dimenzi a na zásah do jejích ústavně zaručených práv a svobod. Stěžovatelka v podstatě pouze obecně konstatovala porušení práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud tedy není za daných podmínek, jak je rozvedeno výše, oprávněn přezkoumávat interpretaci a aplikaci obecného práva, nedošlo-li postupem orgánů veřejné moci k zásahu do sféry stěžovatelčiných ustavně zaručených práv a svobod.
Ústavní soud tedy neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv a svobod v řízení před správními orgány a soudem. Odkazy stěžovatelky na nálezy Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 445/2000, ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. IV. ÚS 446/2000, ze dne 10. 7. 2001, a sp. zn. IV. ÚS 448/2000, ze dne 10. 7. 2001, jsou nepřípadné, vzhledem k odlišné právní a skutkové stránce vyjmenovaných případů.
V dané věci lze rovněž odkázat na již dříve vydaná rozhodnutí Ústavního soudu a jejich odůvodnění, která se zabývala podobným předmětem řízení s totožnými účastníky (např. usnesení, sp. zn. III. ÚS 41/02, ze dne 5. 9. 2002, a usnesení sp. zn. IV. ÚS 43/02, ze dne 17. 9. 2002).
Ze všech uvedených důvodů byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, a proto byla odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 27. února 2003
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu