ECLI:CZ:US:2003:1.US.426.03
sp. zn. I. ÚS 426/03
Usnesení
I. ÚS 426/03
Ústavní soud rozhodl dne 23. září 2003 soudkyní JUDr. Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Mgr. R. B., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2002, sp. zn. 58 Cm 39/2002, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. 13 Cmo 9/2003, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 8. 2003 napadl v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, kterým vytýká porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Obecné soudy podle názoru stěžovatele porušily ústavně garantované právo na soudní ochranu a současně nerespektovaly požadavek zachování rovnosti účastníků řízení, když rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce, přičemž odvolací soud s takovou námitkou nesouhlasil a rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil.
Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se stěžovatel domáhal vyloučení věci z konkursní podstaty podle §19 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. Soud prvního stupně žalobu zamítl a odvolací soud rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že o žalobě neměl rozhodovat samosoudce JUDr. Ing. J. Z., Ph.D, neboť stejný soudce rozhoduje i ve věci konkursu, jímž byl spor o vyloučení věci vyvolán. Stěžovatel argumentuje tím, že jak dohlédací činnost, tak činnost rozhodovací je vykonávána týmž soudcem, kdy je jím soudce, jemuž bylo projednání konkursu (jako celku) svěřeno podle rozvrhu práce. Soudce, který projednává konkurs, nemůže být však povolán rozhodovat i spory, které jsou konkursem vyvolány. Jedná se zejména o spory, jejichž vyřešení je předpokladem pro vyřešení konkursu. Soudce, který projednává konkurs, není povolán k rozhodování incidenčních sporů, neboť lze mít zato, že je vyloučen pro poměr k věci ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 o. s. ř.
S ohledem na to stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je procesním prostředkem k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Z ustanovení §72 odst. 1, 2, 4 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv, který je možno zásadně využít po vyčerpání všech procesních prostředků u ostatních orgánů veřejné moci. O ústavní stížnosti může tedy Ústavní soud rozhodnout až poté, co byly vyčerpány všechny ostatní zákonem stanovené prostředky k ochraně práv, vyjma návrhu na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil námitku vyloučení soudce obecného soudu z projednání jeho věci, musí Ústavní soud trvat na uplatnění zásady subsidiarity ústavní stížnosti a na podmínce vyčerpání všech procesních prostředků (kromě návrhu na povolení obnovy řízení), které stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem je ode dne 1. 1. 2001, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, žaloba pro zmatečnost. Podle ustanovení §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. je důvodem žaloby pro zmatečnost skutečnost, že v řízení, které bylo pravomocně skončeno, rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící.
Jak Ústavní soud dále z přípisu účastníka řízení, Městského soudu v Praze, zjistil, podal stěžovatel dne 5. 8. 2003 prostřednictvím tohoto soudu dovolání.
Ve světle nejnovější judikatury Evropského soudu pro lidská práva (rozhodnutí 2. sekce tohoto soudu z 12. listopadu 2002 ve věci stížnosti č. 46129/99 a rozhodnutí téže sekce z téhož dne ve věci stížnosti č. 47273/99) vychází Ústavní soud z názoru, že ústavní stížnost, kterou stěžovatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu, případně i nalézacího soudu až poté, co Nejvyšší soud ČR rozhodl o dovolání bez ohledu na způsob vyřízení, je podána včas. V takovém případě se pak lhůta pro podání ústavní stížnosti považuje za zachovanou a počítá se ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (Sdělení Ústavního soudu publikované pod č. 32/2003 Sb.). Z toho však současně plyne, že v případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení.
Ústavní soud proto ústavní stížnost posoudil jako nepřípustnou ve smyslu ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel dosud nevyčerpal před jejím podáním všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, resp. o uplatněných procesních prostředcích nebylo dosud rozhodnuto.
Pouze na okraj Ústavní soud poznamenává, že k povaze tzv. incidenčních sporů se vyjádřil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/02. V odůvodnění tohoto nálezu ústavní soud vyložil charakter incidenčních sporů jako formalizované důkazní řízení, jehož výsledek je pro konkurzní soud závazný. Takové pojetí vztahu mezi incidenčními řízeními a konkursním řízením implikuje závěr, že skutečnost spočívající v účasti soudce na rozhodování v obou řízeních nemůže sama o sobě znamenat podjatost soudce.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2003
JUDr. Eliška Wagnerová, Ph. D.
soudce zpravodaj