ECLI:CZ:US:2003:1.US.430.03
sp. zn. I. ÚS 430/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. N., zastoupeného Mgr. M. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2001, sp. zn. 8 To 59/01, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 8. 8. 2003 a doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 8. 2003, se J. N. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora označeného rozsudku Vrchního soudu v Praze pro porušení čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze zrušil v celém rozsahu rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 2 T 102/2000, a podle §259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že stěžovatel byl uznán vinným:
I. ze spáchaní trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ") ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 TrZ, jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 TrZ a ze spáchání trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 TrZ;
II. ze spáchání trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. a), c), h) TrZ ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 TrZ, jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 TrZ a ze spáchání trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 TrZ.
Za to byl odsouzen k úhrnnému výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byl uložen trest propadnutí nože s černou plastovou rukojetí a povinnost uhradit poškozeným škodu tak, jak je uvedeno v odsuzující části citovaného rozsudku. Poškození J. a L. P. byli odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Předtím než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy návrh splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), může se jím zabývat také věcně.
Jedna ze základních procesních podmínek pro podání ústavní stížnosti je zakotvena v ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, podle kterého lze podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná běžet dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Zákonná lhůta 60 dnů je lhůtou procesně právní, a její nedodržení nemůže Ústavní soud prominout ani prodloužit, neboť se jedná o lhůtu kogentní.
Posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele bylo v projednávaném případě odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 6. 2001, sp. zn. 8 To 59/01, a který stěžovatel napadl ústavní stížností. Od data doručení tohoto rozsudku stěžovateli, ke kterému došlo podle kopie dodejky dne 17. 7. 2001, je tedy nutno počítat šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti. Jelikož ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě až dne 8. 8. 2003 (viz razítko na doporučené listovní zásilce), jedná se o návrh podaný zjevně opožděně.
Za této situace Ústavnímu soudu nezbylo než návrh stěžovatele, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání, podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2003
JUDr. František Duchoň
soudce Ústavního soudu