ECLI:CZ:US:2003:1.US.432.03
sp. zn. I. ÚS 432/03
Usnesení
I. ÚS 432/03
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 23. září 2003 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Č. Z., a. s., zastoupené Prof. JUDr. A. B., advokátem, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2003, č. j. 6 A 72/2002-37, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 8. 2003 napadla stěžovatelka v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s tím, že současně navrhla, aby Ústavní soud Nejvyššímu správnímu soudu nařídil pokračovat v řízení a toto řízení posoudil podle příslušných právních předpisů.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že jako jedna z účastníků správního řízení vedeného Úřadem průmyslového vlastnictví podala dne 27. 4. 2002 žalobu proti rozhodnutí o zamítnutí rozkladu podle ustanovení části páté o. s. ř. Vrchní soud ve věci prováděl procesní úkony, avšak po nabytí účinnosti zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, a zákona č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního, postoupil vrchní soud celou věc Nejvyššímu správnímu soudu podle ust. §132 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud rozhodl o podané žalobě tak, že ji napadeným usnesením podle ustanovení §46 odst. 2 s. ř. s. odmítl z důvodu své věcné nepříslušnosti, a v poučení stěžovatelku odkázal na možnost podat novou žalobu k místně a věcně příslušnému soudu.
Dle názoru stěžovatelky není možnost podání nové žaloby ve smyslu ust. §46 odst. 2 s. ř. s. dalším procesním prostředkem ve smyslu ust. §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Napadeným usnesením bylo podle stěžovatelky celé řízení pravomocně ukončeno, a jelikož proti němu není přípustný opravný prostředek byla podle jejího názoru splněna podmínka přípustnosti ústavní stížnosti podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka dále uvedla, že žalobu k obecnému soudu proto podala pouze z důvodu procesní opatrnosti a za účelem co největší možné ochrany svých ústavně zaručených práv. Stěžovatelce je známa předchozí rozhodovací praxe Ústavního soudu, že souběh správní žaloby a ústavní stížnosti není Ústavním soudem připouštěn, nicméně v předkládané věci došlo k ukončení soudního řízení, což vyvrací případnou argumentaci subsidiaritou institutu ústavní stížnosti ve vztahu k ostatním možným procesním postupům.
Pro případ, že by se Ústavní soud neztotožnil s tímto názorem, stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud připustil stížnost podle ust. §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jelikož předmětem ústavní stížnosti je špatná aplikace zákona ze strany vrchního soudu, která mohla způsobit stejné porušení ústavně zaručených práv jiným subjektům. Postup Vrchního soudu v Praze se podle stěžovatelky vyznačuje snahou co nejrychleji se věci zbavit bez ohledu na fakt, že v konečném výsledku bude řízení zastaveno a stěžovatelka bude zkrácena na svém právu na přezkum správního rozhodnutí soudem.
Stěžovatelka se domnívá, že Vrchní soud v Praze postupoval podle §132 s. ř. s. a ignoroval přitom ust. čl. XXV odst. 3 zákona č. 151/2002 Sb., podle něhož pro určení věcné a místní příslušnosti v řízeních, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se použijí dosavadní právní předpisy, jde-li o věci, které se po dni nabytí účinnosti tohoto zákona nadále projednávají a rozhodují v občanském soudním řízení. Na základě tohoto ustanovení měla být podle názoru stěžovatelky předmětná věc i nadále projednávána u Vrchního soudu v Praze věcně a místně příslušného podle dosavadní právní úpravy. Postoupením věci k převzetí a dokončení porušil vrchní soud ústavně zaručené právo domáhat se u nestranného a nezávislého soudu přezkumu zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy bez zbytečných průtahů, jak je zakotveno v čl. 36 odst. 1 a 2 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina). Z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny vyplývá, že každý má právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Na základě postupu Vrchního soudu v Praze je navrhovatelka nyní v situaci, že pokud se chce domoci svých práv, musí podat novou žalobu k již místně a věcně příslušnému soudu, což samo o sobě způsobí další časové prodlení.
S ohledem na tyto skutečnosti navrhla stěžovatelka, aby Ústavní soud zrušil napadené usnesení Nejvyššího správního soudu a nařídil mu, aby v řízení pokračoval a posoudil jej podle příslušných právních předpisů.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud musí především předně konstatovat, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který stojí mimo soustavu obecných soudů, jimž není instančně nadřazen. Ústavnímu soudu nepřísluší v řízení o ústavní stížnosti bez dalšího posuzovat výklad jednoduchého práva zastávaný obecnými soudy a to potud, pokud takovým výkladem soud nezasáhl do základních práv a svobod stěžovatele ústavně zaručených ústavním zákonem.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní stížnost je založena na principu subsidiarity, tj. představuje takový prostředek k ochraně práv, který lze využít až poté, kdy stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje. Nepřípustnost ústavní stížnosti je dána tím, že stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona), přičemž z hlediska zákona o Ústavním soudu nutno procesními prostředky k ochraně práva rozumět nejen prostředky opravné, ale také (všechny) ty, které jsou způsobilé ochranu práva v příslušných řízeních přivodit (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 119/2000, sp. zn. III. ÚS 252/01). Ústavní soud proto nesdílí názor stěžovatelky, že v daném případě je třeba ústavní stížnost připustit z důvodu, že stávající řízení bylo ukončeno, neboť stěžovatelce - jak ostatně sama připustila - byl zachován procesní prostředek, jehož prostřednictvím se může domáhat ochrany svých práv u nestranného a nezávislého soudu. Ochranu základních práv a svobod je třeba vždy chápat v dimenzi materiální, nikoliv v dimenzi formální. Existuje-li v právním řádu prostředek, jehož prostřednictvím lze dosáhnout ochrany práva před podáním ústavní stížnosti, je třeba, aby Ústavní soud trval na vyčerpání takového prostředku, pokud napadený postup orgánu veřejné moci nezaložil přípustnost ústavní stížnosti z jiného důvodu. V daném případě by takovým důvodem mohla být jedině námitka uplatněná stěžovatelkou, že postupem Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu došlo k neodůvodněným průtahům v její právní věci.
Pouze v tomto rozsahu proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost připustil a projednal, přičemž dospěl k následujícím závěrům.
K námitce a k argumentaci stěžovatelky, podle níž měl Vrchní soud v Praze aplikovat ustanovení čl. XXV odst. 3 zákona č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního, namísto ustanovení §132 s. ř. s., Ústavní soud uvádí následující.
Nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/99 (publ. pod č. 276/2001 Sb.) byla k 31. 12. 2002 zrušena celá část pátá o. s. ř. upravující správní soudnictví. Ústavní soud shledal rozpor této právní úpravy s ústavním pořádkem ČR, zejména s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva), a to z toho důvodu, že tato úprava postrádala naplnění požadavku plné jurisdikce soudu a plnohodnotného fair procesu ve správním soudnictví. Zákonodárce na tento nález reagoval přijetím nové koncepce správního soudnictví, která je založena na principu plného přezkumu rozhodnutí správních orgánů. Požadavek specializace správního soudnictví si však současně s tím vyžádal vyčlenění těch právních věcí, v nichž rozhodují o hmotných právech soukromoprávní povahy správní orgány, do jurisdikce civilních soudů, jejichž pravomoc je nově založena ustanovením §7 odst. 2 o. s. ř.
Cílem zákonodárce proto bylo, aby s účinností od 1. 1. 2003 probíhala všechna řízení podle nové právní úpravy, tj. v režimu plnohodnotného přezkumu rozhodnutí správních orgánů nezávislým a nestranným soudem. Ustanovení čl. XXV odst. 3 zákona č. 151/2002 Sb., na nějž stěžovatelka odkazuje, však dopadá na jiné procesní situace, než je právní věc stěžovatelky, a to na situaci, kdy i před nabytím účinnosti s. ř. s. a novely části páté o. s. ř. , rozhodovaly soudy v civilním řízení podle o. s. ř. věci, v nichž o soukromoprávním nároku rozhodoval správní úřad ("... jde-li o věci, které se po dni nabytí účinnosti tohoto zákona nadále projednávají a rozhodují v občanském soudním řízení.").
V právní věci stěžovatelky však před 1. 1. 2003 nebyla dána pravomoc civilního soudu, nýbrž soudu správního. Za dané situace není věcí Ústavního soudu, aby hodnotil výklad jednoduchého práva přijatý Nejvyšším správním soudem, podle něhož právní věc stěžovatelky týkající se práv z ochranné známky nespadá do pravomoci správních soudů, nýbrž soudů civilních. Ústavní soud je toho názoru, že je třeba trvat na tom, aby případné spory obecných soudů o pravomoc řešily nejprve obecné soudy (podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů), a teprve v případě, že by svým postupem zasahovaly do základních práv a svobod jednotlivců, by mohl Ústavní soud například i cestou rozhodování o ústavní stížnosti zasáhnout.
Námitku stěžovatelky, týkající se vyvolaných průtahů v její věci, proto Ústavní soud posoudil jako zjevně neopodstatněnou. Cílem přijaté právní úpravy bylo zajistit, aby s nabytím účinnosti nové právní úpravy správního soudnictví bylo zajištěno, že ve všech případech bude probíhat přezkum v souladu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V případě stěžovatelky to pak znamenalo, že Nejvyšší správní soud žalobu stěžovatelky odmítl a v souladu se zněním s. ř. s. ji odkázal na příslušný prostředek, jímž se může domáhat ochrany svého práva. Ústavní soud má zato, že napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu proto nevybočilo z mezí ústavnosti a nezasáhlo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, když naopak bude tímto postupem zajištěna větší garance práv stěžovatelky cestou plnohodnotného přezkumu rozhodnutí správního orgánu cestou občanského soudního řízení.
Jako podpůrný argument Ústavní soud uvádí, že pokud by za dané situace zasáhl svým kasačním rozhodnutím, přivodil by zřejmě další průtahy v právní věci stěžovatelky, což je stav, který stěžovatelka podáním ústavní stížnosti zjevně nesledovala.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2003
JUDr. František Duchoň, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu