ECLI:CZ:US:2003:1.US.439.03
sp. zn. I. ÚS 439/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. J. V., zastoupeného Mgr. V. S., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2003, čj. 54 Cm 40/2000 - 30, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2003, čj. 14 Cmo 104/2003 - 45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
MUDr. J. V. (dále "stěžovatel") se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 8. 2003, domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. V ústavní stížnosti stěžovatel zmínil, že současně podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. května 2003, čj. 14 Cmo 104/2003 - 45, dovolání k Nejvyššímu soudu ČR v Brně, o kterém nebylo dosud rozhodnuto.
Ústavní soud, předtím než se začal zabývat opodstatněností ústavní stížnosti, nejprve zkoumal formální náležitosti podaného návrhu, mj. se zabýval přípustností ústavní stížnosti. K základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří zásada subsidiarity. K tomuto principu se podrobněji vyslovil mj. v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 117/2000 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 19, C. H. Beck, Praha 2001, str. 79. Podle principu subsidiarity je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje [§75 odst. 1, ve spojení s §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu]. Zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána. Ústavní soud totiž stojí mimo soustavu obecných soudů a nemůže do jejich činnosti zasahovat dříve, než stěžovatel využije všechny zmíněné procesní prostředky. Je nepochybné, že nesmí docházet k souběžnému řízení a rozhodování před Nejvyšším soudem ČR i před Ústavním soudem o různých procesních prostředcích, brojících proti stejným rozhodnutím .
Ze sdělení Ústavního soudu publikovaného dne 3. 2. 2003 pod č. 32/2003 Sb. vyplývá, že v případě podání mimořádného opravného prostředku bude ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku, s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Skutečnost, že ve věci byl podán mimořádný opravný prostředek - dovolání činí ústavní stížnost stěžovatele návrhem nepřípustným, jak poukázáno shora.
Ústavní soud se tedy za daného stavu věci necítí být oprávněn do věci zasahovat. Stěžovateli stále zůstává možnost chránit svá práva v doposud neskončeném řízení před obecnými soudy. Pokud i po rozhodnutí dovolacího soudu bude stěžovatel toho názoru, že došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, má možnost se opět obrátit s ústavní stížností na Ústavní soud. Šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti začne běžet dnem doručení rozhodnutí o dovolání, bez ohledu na způsob, jakým o něm bylo rozhodnuto. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout jako návrh nepřípustný [ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2003
JUDr. František Duchoň
soudce Ústavního soudu