ECLI:CZ:US:2003:1.US.45.02
sp. zn. I. ÚS 45/02
Usnesení
I. ÚS 45/02
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. S., zastoupeného JUDr. N. L., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2001, sp. zn. 17 Co 360/2000, a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. 5 C 220/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2001, sp. zn. 17 Co 360/2000, a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. 5 C 220/99. Naposled citovaným rozsudkem byl zamítnut návrh stěžovatele, aby odpůrce v daném právním sporu - Zemědělské družstvo M. - byl povinen zaplatit mu částku 630 358,- Kč s příslušenstvím. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele není důvodné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že uzavřel dne 3. 10. 1996 s A. M. smlouvu o postoupení pohledávky, kterou měl A. M. vůči Zemědělskému družstvu M. Stěžovatel tuto postoupenou pohledávku u družstva dne 4. 10. 1996 uplatnil, bylo mu však sděleno, že majetkový podíl pana A. M. byl již dne 1. 10. 1996 vyrovnán. Stěžovatel se proto se svým nárokem obrátil na soud, rozhodnuto však bylo jak výše uvedeno. Podle stěžovatele tím došlo k zásahu do jeho práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a k porušení zásady vázanosti soudu zákonem podle čl 95 odst. 1 Ústavy, neboť soud prý při hodnocení důkazů nepřihlédl pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo. Stěžovatel tvrdí, že smlouva ze dne 1. 10. 1996 mezi ZD M. a A. M. byla antidatována, o čemž prý svědčí to, že družstvo údajně nereagovalo neprodleně na oznámení stěžovatele o postoupení pohledávky, a neprokázalo projednání dohody ze dne 1. 10. 1996 v představenstvu družstva.
Krajský soud v Brně jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozsudku a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Okresní soud ve Znojmě v zásadě uvedl, že při projednávání žaloby stěžovatele bylo postupováno v souladu s platnými ustanoveními o. s. ř. a rovněž navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
II.
Ústavní soud dospěl po přezkoumání veškerých shromážděných podkladů k danému případu k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud shledal, že soudní řízení proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav. K podstatě věci konstatoval soud prvního stupně, že nebylo prokázáno tvrzení stěžovatele, že smlouva o postoupení pohledávky mezi ním a A. M. byla uzavřena dříve než dohoda mezi A. M. a Zemědělským družstvem M., ani že by tato dohoda byla antidatována k 1. 10. 1996. Z provedeného dokazování podle soudu naopak nepochybně vyplynulo, že mezi A. M. a družstvem byla dne 1. 10. 1996 platně uzavřena dohoda o vypořádání restitučního transformačního podílu ve výši 630 358,- Kč podle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů. A. M. tedy nemohl dne 3. 10. 1996 na stěžovatele platně převést pohledávku, která v době převodu již neexistovala, neboť v důsledku jejího vypořádání došlo i k jejímu zániku a proto je nutno smlouvu o postoupení pohledávky považovat za absolutně neplatnou ve smyslu ust. §37 odst. 2 občanského zákoníku.
Právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 82 Ústavy ČR) a nevykazují znaky protiústavnosti. Stěžovatel sice zastává v dané věci opačný právní názor, to však kasaci napadených rozsudků neodůvodňuje. Rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení podle subjektivních představ jedné strany. Pouhá obecná tvrzení stěžovatele, postrádající řádnou ústavněprávní argumentaci, rovněž nemohou zakládat opodstatněnost ústavní stížnosti. Hodnocení provedených důkazů a vyvozování závěrů z tohoto procesu v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů je jednou ze základních povinností obecných soudů. Vzhledem ke zkoumanému případu proto nutno zdůraznit, že Ústavnímu soudu, který není obecným soudům nadřízen, není součástí ani vrcholem jejich soustavy, nepřísluší přehodnocovat důkazy, provedené těmito soudy a to dokonce ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením či s jeho dílčími body neztotožňoval. Mohl by tak učinit pouze tehdy, kdyby dospěl k závěru, že došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, to však Ústavní soud v daném případě neshledal.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, zde Ústavní soud pro stručnost odkazuje na svou konstantní judikaturu, podle které uvedený článek chrání vlastnické právo již existující, konstituované a ne pouhý tvrzený nárok na ně.
Ústavní soud nezjitil, že by v daném případě došlo k porušení jakýchkoli ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, ať již jím tvrzených nebo jiných. Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 21. ledna 2003
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu