ECLI:CZ:US:2003:1.US.450.03
sp. zn. I. ÚS 450/03
Usnesení
I. ÚS 450/03
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 23. září 2003 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. J., zastoupeného JUDr. V. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 28. 4. 2003, č. j. 12 Co 167/2003 - 75, a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 1. 2003, č. j. 13 C 78/2002 - 48, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel napadl ústavní stížností ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu") v záhlaví citované rozsudky Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho základních práv zakotvených v čl. 10, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše zmíněným rozsudkem krajského soudu byl potvrzen citovaný rozsudek okresního soudu, kterým byla stěžovateli uložena povinnost vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci byt (B. A S. N. D. O.) sestávající se ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství, který se nachází ve třetím poschodí domu na ulici Na Vozovce v Olomouci, a to do 15-ti dnů po zajištění přístřeší. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud zejména uvedl, že odvolání stěžovatele není důvodné, a dále se vyjádřil k rozhodnutí prvostupňového soudu, jakož i řízení jemu předcházejícímu, které shledal řádně provedeným. Odvolací soud shledal, že soud prvostupňový řádně zjistil skutkový stav, když provedl důkazy v rozsahu potřebném pro posouzení základu uplatněného nároku, tyto důkazy řádně vyhodnotil jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, na základě takto provedených důkazů pak učinil závěr o skutkovém stavu, který má oporu v provedených důkazech, a takto zjištěný skutkový stav i po právní stránce správně posoudil.
Oba rozsudky napadl stěžovatel ústavní stížností, neboť má za to, že jimi došlo k zásahu do jeho základních práv, především do práva na spravedlivý proces vyplývajícím z čl. 36 Listiny. Dále tvrdí, že došlo také k zásahu do jeho práva vlastnického zaručeného čl. 11 Listiny, protože nemohl uplatnit ve věci vyloučení z družstva žalobce opravné prostředky, jelikož mu dle jeho slov nebylo řádně doručeno rozhodnutí o vyloučení z družstva, a dále do práva na ochranu osobnosti garantovaného čl. 10 Listiny, protože rozhodnutím soudů došlo k zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele. Stěžovatel namítá, že se soudy nevypořádaly dostatečně s tvrzeními žalobce a špatně posoudily předložené důkazy, resp. neprovedly jiné důkazy, než navrhovali účastníci. Vzhledem k výše uvedenému navrhl Ústavnímu soudu zrušit v záhlaví citované rozsudky.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a že nic nebrání posouzení její důvodnosti.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem České republiky.
Pokud stěžovatel tvrdí, že rozhodnutím obecných soudů došlo k zásahu do jeho práv vyplývajících z čl 36 Listiny, Ústavní soud shledal, že k takovému zásahu nedošlo. Rozsah práva na spravedlivý proces zakotvený nejen v čl. 36 Listiny nelze vykládat tak, že zde existuje právo jednotlivce na rozhodnutí v jeho prospěch. Ustanovení čl. 36 Listiny garantují právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného a spravedlivého soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Argumenty, které stěžovatel uvedl v ústavní stížnosti, a o nichž má za to, že podporují jeho tvrzení o zásahu do jeho práv vyplývajících z čl. 36 Listiny, jsou v podstatě opakováním důvodů, které stěžovatel uvedl již ve svém odvolání. Sama okolnost, že odvolací soud neakceptoval jím vznesené námitky, není možné považovat za porušení práva na soudní ochranu.
Namítá-li stěžovatel nedostatky v hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy, je třeba připomenout, že soudy dle Ústavy ČR poskytují ochranu právům, přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý. Důsledkem této nezávislosti je mimo jiné i to, že se řídí jen zákonem a podle §132 občanského soudního řádu (dále "o. s. ř.") hodnotí důkazy podle své úvahy. Naopak účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení a soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (§120 o. s. ř. ).
Ústavní soud dále konstatuje, že se může zabývat hodnocením důkazů obecným soudem jen tehdy, pokud zjistí, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku nebo jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé.
Ústavní soud po prostudování obou napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že soudy prvostupňový i odvolací postupovaly v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v čl. 36 Listiny. Dále Ústavní soud zjistil, že odvolací soud vycházel ve svém rozhodnutí ze skutkových zjištění, která jsou v souladu s provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry. V odůvodněních svých rozsudků se oba soudy vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele řádně a své závěry detailně zdůvodnily. Proto také Ústavní soud neshledal v jejich rozhodnutích stěžovatelem tvrzené porušení práv vyplývajících z čl. 36 Listiny.
Ústavní soud dále neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do práv stěžovatele garantovaných čl. 10 a čl. 11 Listiny, neboť ochrana těchto práv mu byla zajištěna řádným soudním řízením. Nelze mít za to, že rozhodnutím ve věci o vyklizení bytu by došlo k zásahu do práv stěžovatele chráněných čl. 10 a čl. 11 Listiny, neboť takové rozhodnutí má oporu v zákonných ustanoveních, která jsou v souladu s ústavním pořádkem.
Ústavní soud tedy neshledal v napadených rozhodnutích namítané ani jiné porušení ústavních práv. Je zřejmé, že zde není důvod, pro který by mělo být vyhověno návrhu stěžovatele na jejich zrušení.
Proto Ústavní soud návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnul.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2003
JUDr. František Duchoň, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu