ECLI:CZ:US:2003:1.US.453.02
sp. zn. I. ÚS 453/02
Usnesení
I. ÚS 453/02
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a členů senátu JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H.T., spol. s r. o., právně zastoupené advokátkou Mgr. Z. K., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 5. 2002, sp. zn. 18 Co 652/2001, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Plzeň - město ze dne 23. 2. 2000, sp. zn. 19 C 163/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti namítala porušení svých ústavně zaručených práv a svobod. Zejména měla za to, že došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod z hlediska jejího práva na spravedlivý proces. Uvedla, že shora napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl potvrzen napadený rozsudek Okresního soudu Plzeň - město (ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 14. 3. 2001). Obecné soudy dospěly shodně k závěru, že stěžovatelka se neoprávněně obohatila o částku ve výši 28 328,- Kč. V období od 28. 1. 1998 do 21. 1. 1999 měla stěžovatelka odebrat elektrickou energii ve výši 18 123 kWh, a to v nebytových prostorách na adrese H. nám. 20 v Plzni, pronajatých žalobcem J. J., (v této ústavní stížnosti dále jen "vedlejší účastník").
Obecné soudy vyslovily názor, že se stěžovatelce nepodařilo vyvrátit tvrzení vedlejšího účastníka, že elektrická energie v uvedené výši byla stěžovatelkou odebrána. Stěžovatelka vyslovila argumentaci v tom smyslu, že je technicky nemožné, aby vykazovala takovou spotřebu elektrické energie, a vyslovila názor, že se někdo musel neoprávněně na elektroměr napojit (toto tvrzení nebylo v průběhu řízení prokázáno).
V závěru své stížnosti stěžovatelka namítala, že obecné soudy nepostupovaly správně, když skutkový stav hodnotily pouze podle důkazů předložených vedlejším účastníkem. Podle názoru stěžovatelky popsaným způsobem obecné soudy jednaly nejen v rozporu se zákonem (§§132, 153, 157 odst. 2 o. s. ř.), ale také nerespektovaly rovnost účastníků řízení (§18 o. s. ř., čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod).
Ústavní soud k posouzení předmětné věci se nejprve obrátil na obecné soudy s výzvou o příslušná vyjádření. Z vyjádření obecných soudů vyplývá, že soudy nespatřují v dané věci porušení základních práv a svobod stěžovatelky, stěžovatelka v podstatě pouze zpochybňuje hodnocení důkazů. V podrobnostech obecné soudy odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí.
Ústavní soud po zvážení dané věci po stránce obsahové i procesní dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.
Ze spisového materiálu k uvedené věci vyplývá, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor, kde bylo ujednáno, že stěžovatelka bude platit spotřebu elektrické energie a plynu, a to na základě přefakturace dle platných ceníků dodavatelských firem. Za období od 28. 1. 1998 do 21. 1. 1999 pak Západočeská energetika, a. s., vystavila fakturu na částku 36 727,- Kč, vztahující se k předmětným nebytovým prostorám. Vedlejší účastník fakturu zaplatil a následně ji přefakturoval stěžovatelce. Stěžovatelka odmítla úhradu této faktury, neboť měla za to, že částka neodpovídala její spotřebě. Vedlejší účastník na základě této skutečnosti nechal zpracovat Státním meteorologickým střediskem kontrolu příslušného elektroměru a jeho funkce. Ze závěru zpracovatele vyplynulo, že elektroměr zkouškám správnosti vyhověl a je tedy funkční. Vedlejší účastník na základě této skutečnosti trval na zaplacení faktury. Následně byla vedlejšímu účastníkovi za odběr elektrické energie za období leden až březen 1999 zaslána další (zálohová) faktura na částku 6 358,- Kč, kterou rovněž zaplatil a přefakturoval následně na stěžovatelku. Ani tato faktura nebyla stěžovatelkou zaplacena. Celková vyúčtovaná částka ze strany vedlejšího účastníka tedy činila 39 260,- Kč. V průběhu řízení vedlejší účastník upřesnil žalobu v tom směru, že požaduje zaplacení částky ve výši 28 328,- Kč s příslušenstvím, tzn. 12 % úrokem z prodlení, od 15. 3. 1999 do zaplacení. Řízení o zaplacení navrhované částky 39 260,- Kč s příslušenstvím tedy bylo do částky 10 932,- Kč obecnými soudy zastaveno. Obecné soudy věc shodně uzavřely tak, že stěžovatelka neprokázala, že by se vedlejší účastník na její úkor bezdůvodně obohatil, a proto je povinna bezdůvodné obohacení vydat (§454 občanského zákoníku). K tomu Ústavní soud podotýká, že obecné soudy nepochybily, pokud stěžovatelce uložily povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 28 328,- Kč s úrokem z prodlení ve výši odpovídající vládnímu nařízení č. 142/1994 Sb., a to od doby, kdy se stěžovatelka do prodlení dostala.
V návaznosti na výše uvedené se stěžovatelce nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených práv a svobod. Obecné soudy se věcí řádně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně uvedly z jakých důkazů při svém rozhodování vycházely. Právo na spravedlivý proces ani právo zaručující rovnost účastníků v daném případě porušena nebyla, tak jak tvrdila stěžovatelka. Ústavní soud proto návrh stěžovatelky ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 21. května 2003
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu