ECLI:CZ:US:2003:1.US.454.03
sp. zn. I. ÚS 454/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) F. H., a 2) F. H., zastoupených Mgr. V. V., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 4. 2003, čj. 22 Nd 50/2003 - 499, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se včasnou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 8. 2003, domáhali zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR.
Stěžovatelé uvedli, že v řízení o ochranu osobnosti před Vrchním soudem v Praze (dále jen "vrchní soud") vznesli námitku podjatosti s odůvodněním, že právní zástupce stěžovatele ad. 2) kritizoval postup tohoto soudu v jiné kauze o ochraně osobnosti. Spory o ochranu osobnosti rozhodují u vrchního soudu pouze tři soudkyně, ty se měly cítit být touto kritikou dotčeny. Napadeným usnesením došlo, podle stěžovatelů, k zásahu do jejich ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení práva na spravedlivý proces spatřují stěžovatelé i v tom, že nebyla dodržena zásada dvoustupňového řízení.
Ústavní soud přezkoumal formální náležitosti podané ústavní stížnosti. Ústavní stížnost shledal po formální stránce bez vad a způsobilou dalšího přezkumu. Po přezkoumání ústavní stížnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení zjistil Ústavní soud, že u Vrchního soudu v Praze probíhá řízení o odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2001, čj. 36 C 4/98 - 401. Před zahájením prvního jednání ve věci vznesli žalobce F. H. (stěžovatel ad. 1) a vedlejší účastník (stěžovatel ad. 2), námitku podjatosti všech členek senátu rozhodujícího ve věci. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 23. 4. 2002, čj. 22 Nd 50/2003 -499, rozhodl, že příslušné soudkyně vyloučeny nejsou. V odůvodnění uvedl, že relevantním důvodem pro vyloučení soudkyň nemůže být poukaz na jejich zamýšlený procesní postup při projednávání odvolání ani na jejich předchozí rozhodnutí v této věci. Stížnost na právního zástupce stěžovatele ad. 2), kterou podal předseda vrchního soudu České advokátní komoře, nemůže být, podle názoru Nejvyššího soudu ČR, bez dalšího důvodem pro vyloučení soudkyň z projednávání a rozhodování věci. Námitka podjatosti není podložena konkrétními skutečnostmi, opírá se pouze o úvahy a domněnky.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C. H. Beck, Praha 1994, str. 40]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C. H. Beck, Praha 1995, str. 281].
Nejvyšší soud ČR jasně odůvodnil, ve smyslu §14 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OSŘ"), proč nepovažuje soudkyně vrchního soudu za podjaté. Rozhodujícím přirozeně nebyl subjektivní pocit obsažený ve vyjádřeních soudkyň vrchního soudu, zmíněných v napadeném usnesení.
Ústavní soud se může zabývat interpretací obecného práva pouze za splnění určitých podmínek (podrobněji viz nález sp. zn. III. ÚS 74/02 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 28, C. H. Beck, Praha 2003, str. 85.) V přezkoumávaném případě Ústavní soud považuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR za ústavně konformní. Ve věci nebyl zjištěn ani jiný zásah do práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelé rovněž namítají porušení zásady dvojinstančnosti občanského soudního řízení (označují ji jako zásadu dvojstupňového řízení). Ani tato námitka stěžovatelů není relevantní. Civilní proces přirozeně neovládá pouze jediná zásada. Zákonodárce při koncipování občanského soudního řízení musel zvažovat kolizi některých, i proti sobě stojících, principů. Za takové situace mohl být v určitých fázích řízení upřednostněn některý z nich a posílen tak na úkor principu jiného. Tak je tomu mj. v řízení o vyloučení soudce, kde byl preferován zájem na efektivitě a rychlosti řízení, kdy by případné procesní překážky mohly značně oddálit rozhodnutí soudu ve věci samé. V této situaci je nutno zabránit potenciálním průtahům v řízení, které jsou také způsobilé zasáhnout do práva na spravedlivý proces účastníků řízení. Je nezbytné zdůraznit, že v občanském soudním řízení jako celku (vždy tehdy, kdy je rozhodováno o meritorních otázkách) zůstává zásada dvojinstančnosti zachována, k dispozici jsou i mimořádné opravné prostředky - v případě eventuálního rozhodování vyloučeného soudce je jím žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 1 písm. e) OSŘ.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal v řízení před obecnými soudy žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů v rozsahu, v jakém je namítali, ani v rozsahu jiných ústavně zaručených práv a svobod, odmítl Ústavní soud jejich ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2003
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu