ECLI:CZ:US:2003:1.US.456.2000
sp. zn. I. ÚS 456/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele C., zastoupeného advokátem JUDr. P. D. proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 10. 3. 1999, č.j. FŘ-6884/3/98, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2000, č.j. 38 Ca 172/99-46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Finanční úřad pro Prahu 2 (správce daně) dodatečným platebním výměrem na daň z přidané hodnoty ze dne 22. 6. 1998, č.j. 82458/98/002917/5318, doměřil daňovému subjektu C., (dále jen "stěžovatel") daň z přidané hodnoty ve výši 2.408.932,- Kč.
Proti tomuto dodatečnému platebnímu výměru podal stěžovatel dne 28. 7. 1998 odvolání, kterému Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu rozhodnutím ze dne 10. 3. 1999, č.j. FŘ-6884/3/98, částečně vyhovělo a citovaný dodatečný platební výměr změnilo z částky 2.408.932,- Kč na 2.378.732,- Kč. V odůvodnění tohoto rozhodnutí především uvedlo, že správce daně neporušil daňové a související předpisy a oprávněně zvýšil daňovou povinnost týkající se účtování snížené sazby daně za kontrolované období s výjimkou: a) doměření daně za zdaňovací období září 1994, a proto se doměření daně snižuje o částku 16.200,- Kč [podle ustanovení §47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 337/1992 Sb."), nelze daň doměřit po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání], b) doměření daně vzniklé nesprávně uplatněnou sazbou DPH u prodeje zboží (23 % místo 22 %) u faktur č. LD96070268 a LD96070269 a snížil daň o 14.000,- Kč (ponechané doměření daně za dodání zboží podle "Smluv o poskytování služeb" se týká pouze nájmu počítačů, vybavení kanceláří apod., a to ve výši 19.000,- Kč). Odvolací orgán konstatoval, že daňová kontrola byla (podle protokolu č.j. 110346/97/932/4002) zahájena dne 16. 10. 1997 a nedošlo proto k doměření daně po lhůtě uvedené v citovaném ustanovení zákona č. 337/1992 Sb.
Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu žádostí ze dne 25. 3. 1999, č.j. 2307/3/99, požádalo Ministerstvo financí ČR (Ústřední finanční a daňové ředitelství; dále jen "MF ČR") o přezkoumání svého rozhodnutí o odvolání ze dne 10. 3. 1999, č.j. FŘ-6884/3/98, pod bodem a), neboť nesprávně vyloučil správcem daně doměřenou daň za zdaňovací období září 1994. Uvedenou žádost odůvodnilo tím, že daňová kontrola byla dle protokolu zahájena dne 16. 10. 1997 a povinnost podat daňové přiznání za kontrolované zdaňovací období - září 1994 byla ke dni 25. 10. 1994. Při aplikaci ustanovení §47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. nelze doměřit daň až od 1. 11. 1994 a z tohoto důvodu bylo doměření daně správcem daně za září 1994 v souladu s citovaným ustanovením a rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu v rozporu se zákonem o dani z přidané hodnoty.
MF ČR rozhodnutím ze dne 27. 9. 1999, č.j. 392/26 696/1999, nařídilo podle §55b zákona č. 337/1992 Sb.přezkoumání citovaného rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu, neboť vzhledem k nesprávnému vyloučení doměřené daně za zdaňovací období září 1994 ve výši 16.200,- Kč došlo ke stanovení daně v nesprávné výši (poznámka: Ústavní soud z obsahu spisového materiálu zjistil, že proti tomuto rozhodnutí MF ČR stěžovatel podal dne 30. 11. 1999 správní žalobu k Vrchnímu soudu v Praze, sp. zn. 6 A 131/99).
Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu následně rozhodnutím ze dne 14. 10. 1999, č.j. FŘ-7152/3/99, na základě citovaného rozhodnutí MF ČR, přezkoumalo své rozhodnutí ze dne 10. 3. 1999, č.j. FŘ-6884/3/98, a rozhodlo tak, že se výrok tohoto rozhodnutí nahrazuje zněním: citovaný dodatečný platební výměr se mění z částky 2 408 932 Kč na 2 394 932 Kč (poznámka: rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 14. 10. 1999, č.j. FŘ-7152/3/99 bylo doručováno zástupkyni stěžovatele po výzvě uložením na poště dne 19. 10. 1999 a při opakovaném doručování dne 18. 11. 1999 po výzvě ze dne 17. 11. 1999, si zástupkyně stěžovatelky rozhodnutí osobně převzala dne 8. 6. 2000).
Proti výše uvedenému rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 10. 3. 1999, č.j. FŘ-6884/3/98, podal stěžovatel správní žalobu, v níž se domáhal zrušení citovaného rozhodnutí. Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 4. 2000, č.j. 38 Ca 172/99-46, řízení o správní žalobě zastavil. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal především na ustanovení §250i odst. 2 o.s.ř. (ve znění do 31. 12. 2000), podle něhož, jestliže před podáním žaloby k soudu byl proti pravomocnému rozhodnutí správního orgánu podán mimořádný opravný prostředek, soud řízení o žalobě přeruší až do jeho vyřízení; jestliže napadené rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno, soud řízení o žalobě zastaví. V souzené věci bylo správní žalobou napadeno rozhodnutí, které bylo v řízení podle ustanovení §55b zákona č. 337/1992 Sb. změněno. Napadené rozhodnutí tedy ve znění, proti kterému byla podána správní žaloba, pozbylo platnosti a správnímu soudu proto nezbylo než postupovat ve smyslu ustanovení §250i odst. 2 o.s.ř., neboť došlo ke změně správní žalobou napadeného rozhodnutí v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku.
Rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 10. 3. 1999, č.j. FŘ-6884/3/98, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2000, č.j. 28 Ca 172/99-46, napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní především zdůraznil, že rozhodnutím Městského soudu v Praze byla porušena jeho ústavně zaručená práva dle čl. 11 (podle něhož lze daně a poplatky ukládat jen na základě zákona) a čl. 36 (podle něhož kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel zejména uvádí, že městský soud nesprávně a nedostatečně posoudil veškeré relevantní skutečnosti vztahující se k projednávané věci, a tudíž neoprávněně vyložil ustanovení §250i odst. 2 o.s.ř. Městský soud prý především nepřesně posoudil skutečnost, "zda napadené rozhodnutí Finančního ředitelství bylo po podání žaloby podle ust. §247 a násl. o.s.ř. proti předmětnému rozhodnutí změněno" a následně řízení o správní žalobě zastavil. V důsledku toho postavil stěžovatele "do situace, kdy mu nebude umožněna právní ochrana prostřednictvím soudu". Stěžovatel v ústavní stížností dále uvedl chronologický přehled procesně právních úkonů a učiněných rozhodnutí a konstatoval, že MF ČR "v rozporu s příslušnými ustanoveními SpDP (poznámka: patrně zákona č. 337/1992 Sb.) vydalo své rozhodnutí ze dne 27. 9. 1999 a umožnilo tím Finančnímu ředitelství i vydání nového rozhodnutí o odvolání, jež měnilo původní rozhodnutí o tomto opravném prostředku". Dále poukázal na to, že finanční ředitelství nedoručovalo stěžovateli na správnou adresu a že právní fikce doručení podle ustanovení §17 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. tedy nemohla být uplatněna. Stěžovatel se proto domnívá, že první pochybení na straně Městského soudu v Praze nastalo, pokud rozhodl o zastavení řízení bez podrobnějšího zkoumání, zda nové (měnící) rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 14. 10. 1999, č.j. FŘ-7152/3/99, mu bylo skutečně doručeno. Druhé pochybení spatřuje stěžovatel v tom, že městský soud rozhodl o zastavení řízení, přestože mu bylo známo, že proti rozhodnutí MF ČR ze dne 27. 9. 1999, č.j. 392/26 696/1999, byla podána žaloba u Vrchního soudu v Praze a městský soud měl při rozhodování ve věci vyčkat rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o zákonnosti citovaného rozhodnutí MF ČR.
Stěžovatel proto navrhl vydání nálezu, podle něhož se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2000, č.j. 38 Ca 172/99-46, a rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 10. 3. 1999, č.j. FŘ-6884/3/98, zrušují.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatel napadá uvedená rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu a usnesení Městského soudu v Praze především proto, že - jak již bylo uvedeno - citovaným rozhodnutím městského soudu byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 (poznámka: odst. 5) a v čl. 36 (poznámka: odst. 2) Listiny.
Tyto námitky akceptovat nelze.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že stěžovateli nikdo nebránil, aby se - pokud se domníval, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu finanční správy - obrátil na správní soud, který by přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí. Stěžovatel také tohoto svého práva - jak vyplývá ze soudního a správního spisu - podáním správní žaloby dne 18. 5. 1999 proti napadenému rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 10. 3. 1999, č.j. FŘ-6884/3/98, využil. Ústavní soud již vícekrát konstatoval, že uplatnění práva na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy - samo o sobě - nezakládá právo na úspěch v řízení o správní žalobě; to platí zvláště za dané situace, kdy rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu - proti němuž stěžovatel správní žalobu podal - bylo (v důsledku uplatnění mimořádného opravného prostředku Finančním ředitelstvím pro hlavní město Prahu dne 25. 3. 1999) na základě rozhodnutí MF ČR ze dne 27. 9. 1999, č.j. 392/26 696/1999, Finančním ředitelstvím pro hlavní město Prahu přezkoumáno a rozhodnutím ze dne 14. 10. 1999, č.j. FŘ-7152/3/39, změněno. Toto měnící rozhodnutí bylo stěžovatelově zástupkyni doručeno v souladu s ustanovením §17 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. uložením, když bylo zasíláno na adresu, která byla uvedena ve zmocnění k zastupování (č.l. 24 správního spisu) a uplynutím šedesáti denní lhůty od jeho doručení nabylo právní moci. Městský soud v Praze, proto v souladu s ustanovením §250i odst. 2 o.s.ř. (tedy za situace, kdy ještě před podáním správní žaloby k soudu byl proti pravomocnému rozhodnutí správního orgánu podán mimořádný opravný prostředek) řízení o správní žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 10. 3. 1999, č.j. FŘ-6884/3/98, zastavil.
Za tohoto stavu neshledal Ústavní soud v postupu Městského soudu v Praze stěžovatelem tvrzená pochybení týkající se jednak doručení nového (měnícího) rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 14. 10. 1999, č.j. FŘ-7152/3/99, jednak rozhodnutí o zastavení řízení, které v souzené věci (tj. v řízení o rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 10. 3. 1999, č.j. FŘ-6884/3/98) soud učinil v souladu s ustanovením §250i odst. 2 o.s.ř.
Podle přesvědčení Ústavního soudu je tedy zřejmé, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze a rozhodnutím Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2003
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu