ECLI:CZ:US:2003:1.US.457.03
sp. zn. I. ÚS 457/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného JUDr. V. J., advokátem, proti usnesení Policie České republiky, Správy Sm kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování v Ostravě, ze dne 21. 5. 2003, ČTS: PSM - 66/HK -23/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Označeným usnesením Policie ČR, Správy Severomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování v Ostravě (dále jen "SKPV"), bylo zahájeno trestní stíhání J. T. (dále jen "stěžovatel") pod bodem 1. - 3. pro pokračující trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona (dále jen "TrZ"), pod bodem 4. pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 TrZ a pod bodem 5. - 7. pro pokračující trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 TrZ, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 TrZ k §250 odst. 1, 4 TrZ.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 8. 2003, se stěžovatel domáhal zrušení shora označeného usnesení z důvodu porušení jeho základních práv a svobod zaručených čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle názoru stěžovatele předmětné usnesení nesplňovalo náležitosti stanovené trestním řádem, neboť nebylo dostatečně odůvodněno a popis skutku byl zmatečný. Stěžovatel rovněž tvrdil, že zmíněná základní práva byla porušena postupem policejního rady Policie ČR, SKPV Ostrava, ze dne 18. 6. 2003, který odepřel obhájci stěžovatele nahlédnout do materiálů, o něž se mělo opírat usnesení o zahájení trestního stíhání. Jak dále stěžovatel uvedl, několik dní poté byly jeho obhájci předmětné materiály dány k dispozici.
Předtím než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je povinen zkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy návrh splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), může se jím zabývat také věcně.
Ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, pokud stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Zároveň ovšem platí, že Ústavní soud je vázán podaným návrhem (tzn. petitem, nikoliv jeho odůvodněním), kterým musí být vždy napadeno poslední rozhodnutí ve věci. Nemůže jej překračovat, jelikož je v dispozici stěžovatele uvážit, který zásah orgánu veřejné moci považuje za protiústavní a proti kterému tedy bude ústavní stížnost brojit.
Pokud stěžovatel nenapadne rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, ale pouze rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto koncipovaném návrhu rozhodovat meritorně. Pokud by tak učinil, podané ústavní stížnosti případně i vyhověl a napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci zrušil, zůstalo by i nadále nedotčeno nenapadené rozhodnutí o posledním procesním prostředku, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 58/95, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 331). Není proto přípustný návrh, který v petitu směřuje pouze proti prvostupňovému rozhodnutí, zatímco konečné rozhodnutí ponechává nedotčené.
V předmětné věci napadl stěžovatel pouze shora citované usnesení Policie ČR, SKPV Ostrava, o čemž svědčí obsah ústavní stížnosti a její petit. Je tedy zřejmé, že stěžovatel v daném případě sice považoval stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání za poslední prostředek k ochraně svých práv, který musí vyčerpat ještě před podáním ústavní stížnosti, nicméně rozhodnutí státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 4 Kzv 25/2003, o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, ústavní stížností nenapadl. Z uvedených důvodů je zřejmé, že ústavní stížnost je v této části návrhem nepřípustným (§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).
Další část ústavní stížnosti, která směřovala proti údajnému "jinému zásahu orgánu veřejné moci", a to proti postupu policejního rady Policie ČR, SKPV Ostrava, ze dne 18. 6. 2003, jímž odepřel obhájci stěžovatele nahlédnout do spisových materiálů, o něž se mělo opírat usnesení o zahájení trestního stíhání, posoudil Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou.
Jak již dříve Ústavní soud judikoval (viz Sbírka nálezů a usnesení ÚS, C. H. Beck 1999, svazek 15, usnesení č. 56), v určitých případech může nastat situace, za které se spor stává čistě akademickým a teorie i praxe jiných ústavních soudů se jednoznačně přiklání k odmítnutí v takové věci rozhodovat, neboť zde chybí možnost bezprostředního a přítomného zásahu, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatele. Jinak řečeno, je-li namítán "jiný zásah orgánu veřejné moci", pak musí tento zásah být odstranitelný případným rozhodnutím Ústavního soudu. V dané věci, i za situace, kdy by byla tvrzení stěžovatele opodstatněná, nebylo by možno tento postup policejního rady Policie ČR, SKPV Ostrava, rozhodnutím Ústavního soudu napravit, neboť byl zásahem jednorázovým, který již proběhl, v době podání ústavní stížnosti dále nepokračoval, v osobní sféře stěžovatele nevyvolal a nevyvolává žádné právní následky a případná náprava (restitutio in integrum) by nebyla možná. Proto nemohl Ústavní soud dospět k jinému závěru než že se jedná o návrh neopodstatněný, neboť ústavní stížnost v této části nesměřuje proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci.
V zájmu úplnosti Ústavní soud dodává, že ústavní stížnost podaná v tomto stadiu trestního stíhání, tj. po jeho zahájení, je návrhem předčasným, a tudíž nepřípustným. Vzhledem k principu subsidiarity se musí Ústavní soud ve své činnosti řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a jeho zásah připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti, v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci, již není možná. Jinými slovy řečeno, nejprve musí proběhnout celé trestní řízení až do stadia konečného pravomocného rozhodnutí obecných soudů, a teprve poté se otevírá cesta k eventuelnímu podání ústavní stížnosti (§72 odst. 1 písm. a), §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, odmítl zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2003 JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu