ECLI:CZ:US:2003:1.US.462.03
sp. zn. I. ÚS 462/03
Usnesení
I. ÚS 462/03
Ústavní soud rozhodl dne 8. září 2003 soudkyní JUDr. Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti E. F., zastoupené JUDr. Karlem Vítkem, CSc., , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 2003, sp. zn. 4 To 128/2002, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Dne 27. 8. 2003 podala paní E. F. ústavní stížnost, kterou jménem svého manžela, J. F., Ostrava-Svinov, a v zastoupení JUDr. Karla Vítka, CSc. brojí proti v záhlaví specifikovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, jímž byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 2. 2002, sp. zn. 36 T 17/98 a znovu bylo rozhodnuto tak, že se mimo jiné J. F. dopustil organizátorství trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. a), §148 odst. 2, odst. 4 trestního zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce 7 let a šesti měsíců.
K ústavní stížnosti byla přiložena plná moc, kterou E. F. zmocnila JUDr. K. V., CSc. k zastupování v řízení před Ústavním soudem.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem.
To znamená, že ústavní stížnost slouží k ochraně veřejného subjektivního práva jednotlivce a z tohoto hlediska představuje individuální prostředek ochrany základních práv a svobod. Je to pouze jednotlivec sám, pokud tvrdí, že veřejná moc porušila jeho základní práva a svobody, který je aktivně legitimován, domáhat se formou ústavní stížnosti ochrany u Ústavního soudu. Je proto nepřípustné, aby ústavní stížnost za někoho podala jiná osoba, ač příbuzensky či jinak spojená s osobou, v jejíž věci se domáhá ochrany základních práv a svobod.
Zákon o Ústavním soudu ani výslovně nepřipouští podání návrhu k zahájení řízení o ústavní stížnosti za jinou osobu (actio popularis), a v tomto řízení ani nelze připustit podpůrné či subsidiární použití trestního řádu, jak se zřejmě stěžovatelka domnívá (analogické použití §37 odst. 1 trestního řádu). Řízení o ústavní stížnosti je samostatným a svébytným řízením před Ústavním soudem, jehož předmětem je posouzení tvrzeného zásahu do základních práv a svobod jednotlivce, a které proto nelze považovat za další fázi řízení před obecnými soudy. Z toho důvodu se řídí samostatnou procesní úpravou, obsaženou v zákoně o Ústavním soudu, přičemž pouze přiměřeně, v otázkách výslovně neupravených v zákoně o Ústavním soudu, lze použít ustanovení občanského soudního řádu.
Z obsahu návrhu a z přiložené kopie rozsudku Vrchního soudu v Olomouci Ústavní soud zjistil, že účastníkem řízení v napadené věci byl J. F., jehož jménem podala ústavní stížnost jeho manželka.
S ohledem na shora uvedenou argumentaci však musí Ústavní soud považovat takovou ústavní stížnost za návrh, který podala osoba k tomu neoprávněná, neboť je to pouze J. F., který je aktivně legitimován k tomu, aby ve své právní věci podal ústavní stížnost, pokud se domnívá, že příslušným rozhodnutím obecných soudů bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh v souladu s ust. §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, když jej podala osoba zjevně neoprávněná.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2003
JUDr. Eliška Wagnerová, Ph. D.
soudce zpravodaj