ECLI:CZ:US:2003:1.US.466.02
sp. zn. I. ÚS 466/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. J. N., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 6. 2002, sp. zn. 19 Co 1433/2002, a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. 2 C 536/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. 2 C 536/2001, uložil žalovanému J. K. (stěžovateli v řízení před Ústavním soudem) povinnost zaplatit žalobci M. J. 122 90,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a žalobu na zaplacení dalších 122 890,50 Kč zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 24. 6. 2002 čj. 19 Co 1433/2002 - 381, k odvolání žalovaného rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci potvrdil.
Stěžovatel napadl uvedené rozsudky obecných soudů ústavní stížností s odůvodněním, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v článku 36 odst. 1 (právo na soudní ochranu a spravedlivý proces) Listiny základních práv a svobod. Navrhl zrušení napadených rozsudků soudů obou stupňů.
Z vyjádření vedlejšího účastníka M. J. bylo zjištěno, že stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu zároveň dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Podle sdělení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 5. 2003 o dovolání nebylo dosud rozhodnuto.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda je ústavní stížnost proti označenému rozhodnutí odvolacího soudu přípustná. Jedním z důvodů nepřípustnosti ústavní stížnosti, podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost se totiž pojímá jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto se snaží své zásahy do činnosti orgánů veřejné moci minimalizovat. Je oprávněn jejich rozhodnutí přezkoumávat pouze tehdy, byly-li před podáním ústavní stížnosti vyčerpány všechny ostatní prostředky k ochraně práva, které jsou v procesní dispozici stěžovatele. Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci.
Ze Sdělení Ústavního soudu, publikovaného pod č. 32/2003 Sb., vyplývá, že v případě podání mimořádného opravného prostředku (dovolání) a souběžně podané ústavní stížnosti bude se na tuto hledět jako na nepřípustnou, a to až do rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Běh zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti, ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, počne běžet teprve dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, a to bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí. To znamená, že v případě souběhu ústavní stížnosti a dovolání je rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, až rozhodnutí o dovolání, bez ohledu na způsob jeho vyřízení.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh není přípustný. Projednávaná ústavní stížnost směřuje jen proti rozhodnutí odvolacího soudu, které v tomto případě není rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, je v projednávané věci dovolání podané k Nejvyššímu soudu ČR, resp. rozhodnutí o něm. Pokud by Ústavní soud v této fázi ústavní stížnost věcně projednal a rozhodl, znamenalo by to, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání, tedy rozhodnutí o posledním opravném prostředku, by zůstalo nedotčeno rozhodnutím Ústavního soudu, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty.
S ohledem na tyto závěry se jedná o návrh nepřípustný, který soudce zpravodaj usnesením, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl podle §43 odst. 1, písm. e) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2003
JUDr. František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu