ECLI:CZ:US:2003:1.US.472.01
sp. zn. I. ÚS 472/01
Nález
Nález Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 28. května 2003 sp. zn. I. ÚS 472/01 ve věci ústavní stížnosti K. H. proti rozsudku Městského soudu v Praze z 15. 3. 2001 sp. zn. 38 Ca 110/2000, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu z 5. 1. 2000 č. j. FŘ-2541/1/99, jímž byl změněn dodatečný platební výměr na důchodovou daň a daň z objemu mezd za rok 1992 Finančního úřadu pro Prahu 1 z 12. 9. 1996 č. j. FÚ 1-2.14/DPV92/96 KŠ.
Výrok
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2001 sp. zn. 38 Ca 110/2000 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 24. 7. 2001 se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2001 sp. zn. 38 Ca 110/2000, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 5. 1. 2000 č. j. FŘ-2541/1/99, jímž byl změněn dodatečný platební výměr č. 7500 na důchodovou daň a daň z objemu mezd za rok 1992, vydaný Finančním úřadem pro Prahu 1 dne 12. 9. 1996 pod č. j. FÚ 1-2.14/DPV92/96 KŠ tak, že daň činí 52 422 000 Kč a penále 5 242 080 Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že vyloučení tzv. zřizovacích nákladů bylo v daném případě zdůvodněno tak, že při prodeji nemovitostí odepsal zůstatkovou část zřizovacích nákladů jednorázově a nepostupoval v souladu s příslušným opatřením upravujícím vedení účetnictví, tedy porušil §4 odst. 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 563/1991 Sb."). Důchodová daň mu byla v tomto bodě doměřena důvodně (stěžovatel zde odkázal na str. 6 napadeného rozsudku). Dále konstatoval, že za "příslušné opatření, upravující vedení účetnictví" bylo považováno sdělení k postupu při oceňování, účtování a odpisování věcí, které získají právnické nebo fyzické osoby při jejich převodu z vlastnictví státu (dále též "sdělení"), vydané Federálním ministerstvem financí pod č. j. V/2-16248/1991, publikované ve Finančním zpravodaji č. 9/1991 a zmiňované v bodu 29 opatření, kterým se stanoví použití metodiky účetnictví pro účetní období r. 1992 (dále též "metodika"). Toto opatření bylo vydáno Federálním ministerstvem financí pod č. j. V/2-7073/92 a publikováno ve Finančním zpravodaji č. 4 - 5/1992 a oznámeno v částce 32/1992 Sbírky zákonů.
Stěžovatel namítá a rozsáhle zdůvodňuje, že "sdělení" ani "metodika" nebyly obecně závaznými a řádně vyhlášenými právními předpisy. "Metodika" neměla být podle něj vůbec vydávána, jelikož nemá normativní obsah a omezuje se na citace názvů dříve vydaných zásad, osnov a pokynů, které měly platit v roce 1992. Nadto §4 odst. 2 zákona č. 563/1991 Sb. neobsahovalo zmocnění, aby Federální ministerstvo financí stanovilo, která z jeho úprav v tom kterém období platí a která ne. Podle názoru stěžovatele se vydáním "sdělení" a opakováním jeho názvu v "metodice" tehdejší Federální ministerstvo financí pokusilo nepřímo novelizovat zákon č. 563/1991 Sb. a vyhlášku Federálního ministerstva financí č. 586/1990 Sb., o odpisování základních prostředků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "vyhláška č. 586/1990 Sb."), což je v právním státě nepřípustné. Stěžovatel prý nepochybil, pokud se při střetu úprav v oblasti odpisů budov přiklonil k právní úpravě obsažené ve vyhlášce č. 586/1990 Sb., jež vykazovala materiální i formální znaky obecně závazného právního předpisu.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti k namítané nezávaznosti "sdělení" uvedl, že daný předpis se stal součástí opatření Federálního ministerstva financí ze dne 13. 3. 1993 č. j. V/2-7073/1992, kterým se stanoví použití metodiky účetnictví pro účetní období roku 1992. Vydání tohoto opatření bylo oznámeno v částce 32/1992 Sbírky zákonů, čímž byla splněna podmínka závaznosti vyplývající z §4 odst. 2 zákona č. 563/1991 Sb., a ústavní stížnost proto soud považuje za nedůvodnou. Rovněž Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu v zásadě konstatovalo, že vycházelo z uvedeného závěru.
II.
Ústavní soud dospěl po přezkoumání veškerých ve věci shromážděných podkladů k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Její podstatou je námitka, že opatření, kterým se stanoví použití metodiky účetnictví pro účetní období r. 1992, vydané Federálním ministerstvem financí pod č. j. V/2-7073/92, ani sdělení k postupu při oceňování, účtování a odpisování věcí, které získají právnické nebo fyzické osoby při jejich převodu z vlastnictví státu, vydané Federálním ministerstvem financí pod č. j. V/2-16248/1991, nelze považovat za obecně závazné a řádně vyhlášené právní předpisy. Podle §4 odst. 2 zákona č. 563/1991 Sb., ve znění platném a účinném v době rozhodování orgánů veřejné moci ve věci stěžovatele, byly účetní jednotky povinny dodržovat při vedení účetnictví účtové osnovy a postupy účtování, uspořádání položek účetní závěrky a obsahové vymezení těchto položek, rozsah údajů ke zveřejnění z účetní závěrky, postupy pro provedení konsolidace účetní závěrky, které stanoví Federální ministerstvo financí a vyhlašuje je oznámením o jejich vydání ve Sbírce zákonů.
Jestliže zákon specifikuje věcně okruh řady opatření, která může Ministerstvo financí jako povinné postupy při vedení účetnictví stanovit, a jestliže zákon výslovně stanoví, že tato opatření ve specifikovaném věcném okruhu vyhlašuje Ministerstvo financí oznámením o jejich vydání ve Sbírce zákonů, pak nelze tuto povinnost omezit na pouhé shrnutí do oznámení jediného opatření, které se uveřejňuje ve Finančním zpravodaji.
Opatřením, kterým se stanoví použití metodiky účetnictví pro účetní období roku 1992, stanovilo Federální ministerstvo financí, že za opatření podle §4 odst. 2 zákona č. 563/1991 Sb., která jsou povinny účetní jednotky použít, se považuje mj. sdělení k postupu při oceňování, účtování a odpisování věcí, které získají právnické nebo fyzické osoby při jejich převodu z vlastnictví státu. V částce 32 Sbírky zákonů 1992 je sice uvedeno vydání tohoto "opatření" ("metodiky"), avšak samotné výše citované "sdělení" (použité v případě stěžovatele) v něm výslovně konstatováno nebylo a nebylo ve Sbírce zákonů oznámeno (registrováno) ani dříve, resp. o tom chybí jakákoli zmínka.
Ústavnímu soudu proto nezbývá, než s odvoláním na nález sp. zn. IV. ÚS 167/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 8, nález č. 98), řešící obdobnou problematiku, zopakovat, že takový způsob registrace nesplňuje nároky kladené na určitost, konkrétnost a adresnost platného normativního právního aktu. Je-li formálním znakem právní normy řádná, zákonem předepsaná publikace, nepostačuje k naplnění tohoto znaku a nesplňuje podmínku náležitosti jen povšechný odkaz na opatření vydaná Federálním ministerstvem financí podle §4 odst. 2 zákona o účetnictví, a to na opatření, jež doposud publikována nebyla a v publikovaném oznámení (registraci) nejsou jednotlivě uvedena ani pojmenována. Lze doplnit, že ke znakům právního státu neoddělitelně patří i princip právní jistoty a ochrany důvěry občanů v právo. Právní subjekt musí mít možnost bez jakýchkoli pochybností přesně zjistit, jaká náležitě zveřejněná pravidla musí ve své činnosti dodržovat.
Rozsudkem Městského soudu v Praze, který stěžovatelovu žalobu v dané věci zamítl, tedy došlo k porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dalšími námitkami stěžovatele se již Ústavní soud nezabýval, jelikož jeho návrhu zcela vyhověl a napadené rozhodnutí obecného soudu z výše uvedeného důvodu zrušil.