ECLI:CZ:US:2003:1.US.484.02
sp. zn. I. ÚS 484/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů O. I. V., M. M. S., a M. O. P., všech zastoupených JUDr. J. F., advokátkou, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2002, sp. zn. 10 To 176/01, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 8. 2001, sp. zn. 4 T 11/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni, jako soudu prvního stupně, ze dne 24. 8. 2001 sp. zn. 4 T 11/2000, byli stěžovatelé výrokem o vině pod bodem I. 1), 2) uznáni vinnými:
1. O. I. V., M. M. S. a M. O. P.pokračujícím trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c), odst. 3 trestního zákona (dále jen "TrZ"); a
2. O. I. V. trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 TrZ a trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 2 TrZ.
Za to byli odsouzeni:
1. O. I. V. podle §235 odst. 3 TrZ, za použití §35 odst. 1 TrZ, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Podle §39a odst. 2 písm. c) TrZ byl pro výkon tohoto trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou a konečně, podle §57 odst. 1, odst. 2 TrZ, mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou.
2. M. M. S. podle §235 odst. 3 TrZ k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Pro výkon tohoto trestu odnětí svobody byl zařazen, podle §39a odst. 3 TrZ, do věznice s dozorem a byl mu, podle §57 odst. 1, odst. 2 TrZ, uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou.
3. M. O. P., podle §235 odst. 3 TrZ, k trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Pro výkon tohoto trestu odnětí svobody byl, podle §39a odst. 3 TrZ, zařazen do věznice s dozorem. Konečně, podle §57 odst. 1, odst. 2 TrZ, mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že trestné činnosti se stěžovatelé dopustili v přesně nezjištěné době od počátku roku 1997 do 12. 5. 1999 tak, že spoluobžalovaný I. V. B. zorganizoval a řídil skupinu obžalovaných O. I. V., M. M. S., M. O. P. (dále jen "stěžovatelé"), V. I. R., O. N. V., V. V. H., M. M. S. a S. J. P., jehož věc byla vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí. Tito se postupně spojili s podnikateli z oboru stavitelství, zaměstnávající ukrajinské dělníky, a pod pohrůžkou násilí, kterou zdůrazňovali noži, je přinutili platit tzv. "strechu" jako ochranu jejich osob a firem. V případě, že nezaplatí, vyhrožovali likvidací jejich rodinných příslušníků, příbuzných, firem a nakonec jich samých. To vedlo poškozené vedlo k tomu, že obžalovanými stanovené a požadované částky, určené podle počtu ukrajinských dělníků, platili na místech, která jim obžalovaní vždy předem určili. Takto získali od poškozených, uvedených ve výroku napadeného rozsudku soudu prvního stupně, částku nejméně 2 895 000,-- Kč.
Stěžovatel O. I. V. se, podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, dále dopustil trestné činnosti uvedené pod bodem I. 2) výroku o vině tím, že, ač je občanem státu Ukrajina, prokazoval svoji totožnost cestovním pasem Litevské republiky č. LB 893 892, se svou fotografií, na jméno V. R., státní občan Litvy, národnost litevská, a to jednak při jednání na Cizinecké policii, Policii ČR, Správě Středočeského kraje v Mladé Boleslavi, kde dne 16. 11. 1998 žádal o udělení dlouhodobého pobytu na území České republiky za účelem podnikání. Ten mu byl udělen do 18. 11. 1999. Uvedeným pasem se také prokazoval na Magistrátu města Pardubice v žádosti, související s návrhem na zápis veřejné obchodní společnosti pod obchodním názvem G. v. o. s., adresovaným Krajskému obchodnímu soudu v Praze. Na základě této žádosti byla uvedená společnost zapsána dne 7. 12. 1998 do obchodního rejstříku v oddílu A, vložce 30544.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání stěžovatelé, ostatní obžalovaní a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni. Základní námitka jejich odvolání směřovala proti způsobu shromažďování a provádění důkazů v trestním řízení, předcházejícím vydání rozsudku. Stěžovatelé především namítali množství tzv. utajených svědků s tím, že svědek vystupující pod vlastním jménem byl výjimkou. Utajení svědci utajovali i skutkové okolnosti, čímž byla zcela ochromena možnost obhajoby. Dále tvrdili, že mělo být vzato v úvahu, že svědci nepodávali sami trestní oznámení, ale vypovídali až na základě výzvy policie. Navrhli zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal, z hlediska vytýkaných vad, podle §254 TrŘ, zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozsudku, jakož i správnost postupu řízení. Dospěl k závěru, že skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně jsou správná a úplná. Provedené důkazy plně postačují k řádnému zjištění skutkového stavu a odvolací námitky obžalovaných (tj. stěžovatelů) jsou nedůvodné. K právní kvalifikaci jednání uvedeného pod bodem I. 1) odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně nepochybil, když v době svého rozhodování předmětné jednání posoudil tak, jak je uvedeno v napadeném rozsudku. Vzhledem k tomu, že v době rozhodování odvolacího soudu byla již účinná novela trestního řádu, provedená zákonem č. 265/2001 Sb., odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 TrŘ, ve výroku o vině pod bodem I. 1), v celém výroku o uložených trestech a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému. Za podmínek §259 odst. 3 TrŘ nově rozhodl rozsudkem ze dne 1. 3. 2002, sp. zn. 10 To 176/01 tak, že stěžovatele O. I. V., M. M. S. a M. O. P. uznal vinnými ze spáchání pokračujícího trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), d) TrZ a odsoudil:
1. O. I. V. za tento trestný čin a za trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 TrZ a trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 2 TrZ, které zůstaly tímto rozhodnutím nedotčeny (bod I. 2) napadeného rozsudku), podle §235 odst. 2 TrZ, za použití §35 odst. 1 TrZ, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let. Podle §39a odst. 2 písm. c) TrZ byl, pro výkon tohoto trestu odnětí svobody, zařazen do věznice s ostrahou. Podle §57 odst. 1, odst. 2 TrZ, mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou;
2. M. M. S. podle §235 odst. 2 TrZ k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků. Pro výkon tohoto trestu odnětí svobody byl zařazen, podle §39a odst. 3 TrZ, do věznice s dozorem a byl mu, podle §57 odst. 1, odst. 2 TrZ, uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou; a
3. M. O. P. podle §235 odst. 2 TrZ k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků. Pro výkon tohoto trestu odnětí svobody byl, podle §39a odst. 3 TrZ, zařazen do věznice s dozorem a konečně mu byl, podle §57 odst. 1, odst. 2 TrZ, uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou.
Podle §229 odst. 1 TrŘ byl poškozený odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně rozhodnutím odvolacího soudu nedotčen.
Stěžovatelé napadli rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2002, sp. zn. 10 To 176/01, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 8. 2001, sp. zn. 4 T 11/2000, ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 8. 2002. V ústavní stížnosti vznesli námitky, které jsou v zásadě shodné s těmi, které uplatnili již v rámci svého odvolání, a s nimiž se odvolací soud vypořádal. Především tvrdí, že napadená rozhodnutí obecných soudů porušila jejich ústavně zaručená práva a svobody zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, v čl. 39 a konečně v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, zejména pak právo na spravedlivý proces. V jeho rámci pak došlo, podle nich, k porušení práva na obhajobu a porušení zásady rovnosti účastníků řízení, jakož i čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhli, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadený rozsudek.
Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady, se jím může Ústavní soud zabývat také věcně. Po přezkoumání formálních náležitostí a předpokladů Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost nesplňuje základní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších zákonů.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je subsidiarita. Princip subsidiarity ústavní stížnosti vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a přísluší mu zasahovat do činnosti jiných orgánů veřejné moci pouze v případě, pokud v jejich rozhodování shledá porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele a náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Ústavní stížnost musí, podle §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, směřovat proti rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, neboť ústavní stížnost je koncipována jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv, před jejímž podáním musí být vyčerpány všechny přípustné procesní prostředky.
Ústavní soud již několikrát konstatoval, že v řízení o ústavní stížnosti není vázán jejím odůvodněním, resp. rozsahem ústavněprávní argumentace. Je však bezvýjimečně vázán petitem, ve kterém musí být vždy napadeno konečné rozhodnutí ve věci. V projednávaném případě odvolací soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 TrŘ, ve výroku o vině pod bodem I. 1), v celém výroku o uložených trestech a ve výroku o náhradě škody. Za podmínek §259 odst. 3 TrŘ nově rozhodl rozsudkem ze dne 1. 3. 2002, sp. zn. 10 To 176/01. Současně stěžovatele poučil o přípustnosti dovolání. Je tedy nepochybné, že v daném případě by posledním rozhodnutím ve věci bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání.
Dovolání jako nový procesní institut byl začleněn do trestního řádu novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002. Dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Ustanovení §265a odst. 2 (písm. a - h) TrŘ obsahuje taxativní výčet rozhodnutí, která lze považovat za rozhodnutí ve věci samé, proti nimž je přípustné dovolání. Mezi tato rozhodnutí náleží mimo jiné také rozsudek jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. V daném případě je takovým rozhodnutím ve věci samé rozsudek Vrchního soudu v Praze, jako soudu odvolacího, ze dne 1. 3. 2002, sp. zn. 10 To 176/01, kterým bylo za podmínek §259 odst. 3 TrŘ nově rozhodnuto o vině a trestu stěžovatelů, proti němuž připustil odvolací soud dovolání a stěžovatele o tom řádně poučil.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je možné dovolání považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje, pouze tehdy, jestliže je zákon připouští. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že v případě podání mimořádného opravného prostředku počne šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti běžet dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku s výjimkou obnovy řízení, bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí.
Stěžovatelé tedy měli, s odkazem na poučení odvolacího soudu, podat v zákonné lhůtě mimořádný opravný prostředek - dovolání. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z vyjádření Krajského soudu v Plzni, stěžovatelé dovolání nepodali. Nevyčerpali tak všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
Podle §75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Proto nezbylo soudci zpravodaji než návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako nepřípustný odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2003
JUDr. František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu