ECLI:CZ:US:2003:1.US.508.02
sp. zn. I. ÚS 508/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky Č. p., a. s., zastoupené JUDr. F. H., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2002, sp. zn. 5 Cmo 155/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 12. 8. 2002 se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2002, sp. zn. 5 Cmo 155/2002, kterým přerušil odvolací řízení ve věci žalobce B. C. p. l´ E. N. E. proti žalované stěžovatelce - České pojišťovně, a. s., o 3 334 060,-- Eur.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášené pod č. 209/1992 Sb. Porušení uvedeného práva stěžovatelky se soud měl dopustit tím, že vydal napadené usnesení, přestože nebyly dány zákonné důvody pro přerušení řízení (vedeného před Vrchním soudem v Praze) a dále i tím, že v rozporu se zákonem nepřipustil proti tomuto usnesení odvolání. Podle názoru stěžovatelky nebyla splněna žádná ze zákonem vymezených podmínek, za nichž soud může nebo musí řízení přerušit. Rozhodování Ústavního soudu o ústavní stížnosti vedlejšího účastníka není důvodem pro fakultativní přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen OSŘ), neboť předmětem řízení o ústavní stížnosti podané vedlejším účastníkem nejsou věcné otázky předmětného sporu, který je veden před Vrchním soudem v Praze. Stejně tak, podle stěžovatelky, není rozhodování Ústavního soudu důvodem pro obligatorní přerušení řízení podle §109 odst. 1 písm. b) OSŘ, neboť podle tohoto ustanovení je namístě přerušit řízení tehdy, závisí-li rozhodnutí soudu na posouzení otázky, kterou soud není oprávněn ze zákona řešit. Stěžovatelka zdůraznila, že v této věci rozhodnutí Vrchního soudu v Praze nezávisí na rozhodnutí Ústavního soudu. Toto tvrzení podepřela argumentem, podle kterého Ústavní soud není další instancí soustavy obecných soudů, ale je soudem zcela nezávislým.
Dále soud, podle stěžovatelky, pochybil tím, že proti napadenému usnesení nepřipustil odvolání. Proti takovému usnesení odvolání je přípustné, protože jeho nepřípustnost není v OSŘ nikde stanovena. Z ustanovení §202 odst. 1 OSŘ nepřípustnost odvolání nevyplývá, napadené usnesení rovněž není usnesením, kterým by soud upravoval vedení řízení. Stěžovatelka závěrem dovodila, že součástí jejího práva na soudní ochranu a spravedlivý proces je podle článku 38 odst. 2 Listiny také právo každého, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Vydání napadeného usnesení, vzhledem k neexistenci důvodů pro přerušení řízení, lze považovat za spekulativní rozhodnutí způsobující průtahy celého řízení.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání stěžovatelky. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka oprávněná jejímu podání byla řádně zastoupena. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou.
Poté přistoupil Ústavní soud k posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět, zda napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelky.
Po přezkoumání skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2002, sp. zn. 5 Cmo 155/2002, bylo zjištěno, že tento soud přerušil odvolací řízení v předmětné věci podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) OSŘ do rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti žalobce proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 2. 2002, čj. 29 Odo 2923/99 - 437, neboť není jisté, zda rozsudek odvolacího soudu bude opravdu zrušen, a tedy zda vůbec další odvolací řízení bude probíhat.
Z usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2002 sp. zn. III. ÚS 330/02, bylo zjištěno, že Ústavní soud odmítl ústavní stížnost obchodní společnosti B. C. p. l´ E. N. - E. proti shora označenému rozsudku Nejvyššího soudu ČR. Důvodem odmítnutí ústavní stížnosti byla její nepřípustnost podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že napadené usnesení bylo vydáno proto, že žalobce v předmětné věci podal ústavní stížnost proti rozsudku dovolacího soudu. K námitkám stěžovatele uvedl, že napadené usnesení je řádně odůvodněno, odkazuje na ustanovení §109 odst. 2 písm. c) OSŘ. Vychází z toho, že pokud by odvolací soud rozhodl, aniž skončí řízení před Ústavním soudem, v případě, že by Ústavní soud stížnosti žalobce vyhověl a zrušil rozsudek dovolacího soudu, hrozilo by nebezpečí, že budou vedle sebe stát dvě zcela protichůdná rozhodnutí odvolacího soudu o tomtéž rozsudku soudu prvního stupně. Jednoznačně se tedy jednalo o fakultativní přerušení řízení z uvedeného procesního důvodu. Vrchní soud odmítl tvrzení stěžovatele o nesprávném poučení o odvolání v napadeném usnesení. Odkázal na ustanovení §201 OSŘ, podle něhož lze odvoláním napadnout jen rozhodnutí soudů okresních a krajských, a to pouze za předpokladu, že rozhodnutí byla vydána v prvním stupni. Z toho vyplývá, že poučení o nepřípustnosti odvolání bylo správné.
Vedlejší účastník - B. C. p. l´ E. N. E. ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl k námitkám stěžovatelky v podstatě stejné argumenty jako vrchní soud. Stěžovatelka prokázala neznalost procesních norem, když zcela pominula obecné pravidlo přípustnosti odvolání uvedené v §201 OSŘ, podle něhož lze napadnout odvoláním pouze rozhodnutí okresního nebo krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni. Tomuto ustanovení stěžovatelka nesprávně nadřadila ustanovení §202, určující zvláštní případy nepřípustnosti odvolání. Jelikož napadené usnesení bylo vydáno odvolacím soudem v druhém stupni, soud nepochybil, když uvedl, že proti napadeném usnesení není odvolání přípustné. K námitce stěžovatelky o tom, že vrchní soud neměl řízení přerušit, neboť pro to nebyly dány podmínky, vedlejší účastník uvedl, že podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) OSŘ je plně v kompetenci soudu zvážit možnost aplikace postupu v něm uvedeného podle konkrétních okolností případu. Proto vrchní soud nepochybil, když napadeným usnesením řízení přerušil, neboť postupoval v souladu se zásadou nezávislého soudního rozhodování, která je vyjádřena v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatelka vytýkala Vrchnímu soudu v Praze, že přerušením řízení, pro které nebyly dány podmínky, způsobil nežádoucí průtahy celého řízení, čímž porušil její práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Zjištěné skutečnosti tomuto tvrzení neodpovídají.
Usnesení o přerušení odvolacího řízení bylo vydáno dne 10. 6. 2002. Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti vedlejšího účastníka dne 19. 7. 2002. Tímto dnem tak odpadly důvody přerušení řízení a Vrchní soud v Praze mohl v řízení dále pokračovat. Stěžovatelka však až poté, co důvody pro přerušení řízení odpadly, podala ústavní stížnost, v níž brojí mj. právě proti průtahům v řízení před vrchním soudem. Z uvedeného tedy vyplývá, že účastníkem, který způsobil eventuální průtahy v řízení, je právě stěžovatelka. Pokud by nepodala tuto ústavní stížnost, odvolací soud by v odvolacím řízení, jak sám uvedl ve svém vyjádření, okamžitě pokračoval. Zamýšlel nařídit jednání na listopad 2002, aby do konce roku 2002 mohlo být odvolací řízení skončeno. Tomuto postupu však zabránila stěžovatelka podáním ústavní stížnosti. Rozhodnutí odvolacího soudu o přerušení řízení z důvodu podání ústavní stížnosti vedlejším účastníkem bylo zcela namístě. Byla splněna podmínka ustanovení §109 odst. 2 písm. c) OSŘ, neboť výsledek řízení před Ústavním soudem mohl mít zásadní význam pro rozhodování odvolacího soudu, jak vrchní soud sám ve svém vyjádření uvedl. Pokud jde o námitku nesprávného poučení o odvolání, z obecného ustanovení §201 OSŘ jednoznačně vyplývá, že odvolání je přípustné pouze proti rozhodnutí okresního soudu nebo krajského soudu, pokud rozhodují v prvním stupni. Napadené usnesení takovýmto rozhodnutím není. Ustanovení §202 OSŘ, na něž poukázala stěžovatelka, je ustanovením speciálním, které dopadá na případy v něm taxativně uvedené, pod které napadené usnesení podřadit nelze.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že Vrchní soud v Praze vydáním napadeného usnesení nikterak nepochybil, postupoval zcela v souladu s příslušnými ustanoveními OSŘ. Napadeným usnesením nedošlo k porušení žádných ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky. V průběhu řízení před Ústavním soudem nebylo zjištěno nic, co by tento případ posouvalo do ústavně právní roviny. Proto Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2003
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu