ECLI:CZ:US:2003:1.US.513.02
sp. zn. I. ÚS 513/02
Nález
Nález Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 1. července 2003 sp. zn. I. ÚS 513/02 ve znění opravného usnesení ze dne ??. října 2003 ve věci ústavní stížnosti Mgr. R. P. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci z 16. 4. 2002 sp. zn. 12 Co 680/2001 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci z 3. 8. 2001 sp. zn. 14 C 90/2001, kterými byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti, jíž se domáhal náhrady škody představované stěžovatelem vynaloženými náklady na právní zastoupení.
Výrok
Ústavní stížnosti se vyhovuje a rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 16. 4. 2002 sp. zn. 12 Co 680/2001 a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 3. 8. 2001 sp. zn. 14 C 90/2001 se zrušují.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení ve výroku citovaných rozsudků obecných soudů, kterými byla zamítnuta jeho žaloba proti vedlejšímu účastníkovi řízení, České republice - Ministerstvu spravedlnosti. Touto žalobou se stěžovatel domáhal náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a to ve výši 16 500 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok opíral stěžovatel o skutečnost, že mu bylo dne 25. 8. 2000 sděleno obvinění pro pokus trestného činu lichvy, poté však bylo obvinění jako nezákonné a neodůvodněné zrušeno usnesením Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 30. 8. 2000. Škoda ve výši 16 500 Kč vznikla stěžovateli zaplacením odměny za jeho obhajobu advokátovi Mgr. K. A., kterému udělil plnou moc k zastupování v trestním řízení.
Okresní soud v Olomouci žalobu stěžovatele zamítl s odůvodněním, že škoda spočívala pouze v nákladech řízení, a stěžovateli nevznikla v souladu se zněním §31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. "jiná škoda". Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, kterému odvolací soud nevyhověl a prvoinstanční rozsudek potvrdil, neboť se zcela ztotožnil s jeho odůvodněním.
Stěžovatel je přesvědčen, že právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem má v souladu s čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") každý. Stěžovatel je dále přesvědčen, že v příčinné souvislosti se sdělením obvinění utrpěl škodu v té částce, kterou byl nucen vynaložit na úhradu nákladů právního zastoupení. Rozhodnutím soudu pak bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 3 Listiny. Stěžovatel poukazuje v této souvislosti na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 18/01 ze dne 30. 4. 2002, kterým byl §31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. zrušen.
Účastník řízení - Krajský soud v Ostravě shodně jako i vedlejší účastník - Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti ve svých vyjádřeních k obsahu ústavní stížnosti Ústavnímu soudu sdělili, že se s ústavní stížností stěžovatele ztotožňují a navrhují, aby ústavní stížnosti bylo vyhověno.
II.
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Tato skutečnost dle názoru Ústavního soudu v tomto případě nastala, a proto je ústavní stížnost důvodná.
Úvodem Ústavní soud poznamenává, že ústavností ustanovení §31 odst. 3 zákona č. 83/1998 Sb., se již zabýval a svým nálezem ze dne 30. 4. 2002 sp. zn. Pl. 18/01 (vyhlášen pod č. 234/2002 Sb. a uveřejněn ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 53) citované ustanovení pro rozpor s čl. 36 odst. 3 Listiny ve spojení s čl. 1 odst. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 4 Listiny zrušil, když dospěl k závěru, že, má-li "každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, přičemž podmínky a podrobnosti realizace tohoto práva stanoví zákon [čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny], pak takový zákon vydaný na základě ústavního zmocnění nemůže nárok na náhradu škody v důsledku zmíněného jednání vzniklé zcela anulovat (negovat), a tím tedy ústavně zaručené základní právo, byť toliko v určitých případech, popřít. V případě osob, kterým vznikla škoda spočívající "pouze" v nákladech řízení, tak došlo postupem zákonodárce promítnutým v napadeném ustanovení k naprostému vyloučení této kategorie subjektů z práva na náhradu škody způsobené jim nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy. Takový postup je v příkrém rozporu s ústavním pořádkem České republiky a nerespektuje princip minimalizace zásahu do základních práv v podobě jejich případného omezení a maximalizace uchování obsahové podstaty základního práva.".
V daném případě obecné soudy nepřiznaly stěžovateli nárok na náhradu nákladů řízení (konkrétně se jednalo o náklady zastoupení, jež podle §31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb. jsou součástí nákladů řízení) jakožto materiální újmy, kterou mu stát způsobil svým opatřením, a to z toho důvodu, že stěžovateli ve smyslu §31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. nevznikla ještě další (jiná) škoda. Vzhledem k uvedenému nálezu Ústavního soudu je patrné, že stěžovatel má nárok na náhradu nákladů zastoupení bez ohledu na to, zda mu vznikla ještě jiná škoda než jen ta, jež spočívá v nákladech řízení. I když si je Ústavní soud vědom, že obecné soudy postupovaly v tomto bodě v souladu s tehdy platným ustanovením §31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., přesto napadeným rozsudkem došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele ve smyslu §36 odst. 3 Listiny, a Ústavnímu soudu proto nezbylo, než podle §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovateli vyhovět, a v záhlaví uvedený rozsudek podle §82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušit.