ECLI:CZ:US:2003:1.US.514.01
sp. zn. I. ÚS 514/01
Usnesení
I. ÚS 514/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a členů senátu JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T., zastoupeného advokátem Mgr. M. S., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 6. 2001, sp. zn. 4 To 106/2001, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 50 T 1/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve svém návrhu namítal porušení svých základních lidských práv postupem shora uvedených obecných soudů v trestním řízení, a to ve věci údajného nesprávného právního posouzení stěžovatelova nároku na propuštění z vazby.
Uvedl, že dne 26. 4. 2001 podal prostřednictvím svého obhájce žádost o propuštění z vazby, která byla odůvodněna průtahy v řízení nezaviněnými stěžovatelem. Napadeným usnesením krajský soud žádost stěžovatele zamítl. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas s postupem obecného soudu v tom smyslu, že se tento nevypořádal s otázkou dalšího trvání vazby vzhledem k průtahům řízení nezaviněným stěžovatelem.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně podal stěžovatel stížnost, která byla napadeným usnesením Vrchním soudem v Olomouci (viz shora) zamítnuta.
Stěžovatel uplatnil argumentaci v tom smyslu, že dle §71 odst. 2 trestního řádu může vazba trvat jen nezbytně nutnou dobu. Vyslovil závěr, že průtahy v řízení vznikly vinou orgánů činných v trestním řízení, přičemž soud měl možnost v souladu se zákonem tyto průtahy v řízení vůči stěžovateli odstranit, ale tuto možnost nevyužil. Stěžovatel se proto domníval, že napadenými rozhodnutí došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod, vyplývajících zejména z čl. 5 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech, čl. 8 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy ČR, a navrhl proto, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.
Ústavní soud si k předmětné věci nejprve vyžádal vyjádření obecných soudů. Předseda senátu Krajského soudu v Brně, JUDr. L. L., poukázal především na skutečnost, že Krajský soud neshledal tvrzení stěžovatele o porušení jeho práv za odůvodněné. V uvedené trestní věci byla podána obžaloba již 3. 11. 2000 a soud se od počátku velmi intenzívně zabýval přípravou a provedením hlavního líčení ve věci. Stěžovatel je stíhán pro organizátorství trestného činu z podvodu dle §10 odst. 1 písm. a) v návaznosti na ustanovení §250 odst. 1, 4 trestního zákona, jakož i pro další trestnou činnost. Hlavního trestného činu se měl dopustit stěžovatel se spoluobžalovaným V. Ž., a to podvodu dle §250 odst. 1, 4 tím, že v průběhu období března až září 1999 si měli tito obžalovaní pronajmout celkem pět nebytových prostor v Brně, Ostravě a Havířově a z telefonních stanic zde umístěných vždy v krátké době měli provést (společně s dalšími osobami) značné množství telefonních hovorů, čímž jednotlivým pronajímatelům, případně S., byla způsobena škoda přesahující 7 400 000 Kč. Krajský soud dále konstatoval, že mimo jiné pod bodem 5. obžaloby je stěžovateli kladeno za vinu, že se prokazoval příslušníkům policie padělaným průkazem o povolení pobytu cizince na odlišné jméno od jména pravého a v souvislosti s ověřením jeho pravé totožnosti byla provedena řada důkazů, které potvrdily, že se stěžovatel dlouhodobě (od roku 1986) pohyboval na území ČR s doklady s nesprávnými údaji o jménu a datu narození. Krajský soud dále uvedl, že stěžovatel byl trestně stíhán i v Polské republice, přičemž byl Krajským soudem v Krakově odsouzen pro skutkově velmi závažnou činnost, odpovídající v ČR trestnému činu loupeže za použití zbraně, a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let. Z rozsudku odvolacího soudu v Krakově ze dne 4. 3. 1999 pak vyplývá, že mu byl uvedený trest zvýšen na celkovou dobu čtyř let. Stěžovatel se nástupu výkonu tohoto trestu vyhýbá pobytem v ČR.
Stěžovatel byl vzat do vazby v přípravném řízení z důvodů uvedených v §67 odst. 1 písm. a), c) trestního řádu k okamžiku zajištění dne 10. 2. 2000 v 15:05 hodin. V průběhu přípravného řízení bylo o vazbě stěžovatele obecnými soudy opakovaně rozhodováno, a to na základě jeho jednotlivých žádostí o propuštění z vazby na svobodu a nabídky náhradních prostředků. Ve všech případech byly tyto žádosti jako nedůvodné zamítnuty. Naposledy bylo o vazbě stěžovatele rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2002 pod č. j. 50T 1/2000-2277 v souladu s ustanovením §71 odst. 5 trestního řádu o ponechání obžalovaného ve vazbě. Usnesení nabylo právní moci dnem 15. 2. 2002, když stěžovatel stížnost do usnesení nepodal. Podstatné argumenty obecných soudů, odůvodňující podmínky trvání vazby stěžovatele, jsou přitom velmi podrobně rozvedeny ve stěžovatelem napadených usneseních. Krajský soud uvedl, že tvrzení stěžovatele o průtazích řízení, způsobených údajně orgány činnými v trestním řízení, zjevně není objektivní. Rovněž jeho námitka, že mělo být řízení vůči stěžovateli vyloučeno k samostatnému rozhodnutí dle §23 odst. 1 trestního řádu, neodpovídá podmínkám této konkrétní trestní věci, v níž stěžovatel je stíhán pro účastenství na trestném činu a zásada akcesority (závislosti trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního
pachatele) fakticky znemožňuje objektivní rozhodnutí o vině účastníka bez celistvě provedeného důkazního řízení a z něho vyplývajících závěrů o vině hlavního pachatele. Krajský soud podotkl, že dne 5. 3. 2002, v souladu s ustanovením §190 odst. 2 a §225 odst. 2 trestního řádu, vzhledem k nově zjištěným skutečnostem (a v návaznosti na trestní jednání stěžovatele), upozornil na možnou změnu právního posouzení žalovaného skutku, a to jako skutku, spáchaného ve prospěch zločinného spolčení ve smyslu §§43 a 44 trestního zákona s horní hranicí zákonné trestní sazby až do výše trestu odnětí svobody v trvání 15 let.
Krajský soud své vyjádření k předmětné věci uzavřel tak, že propuštěním stěžovatele na svobodu, s ohledem na jeho dosavadní způsob života a zjevné dlouhodobé propojení s osobami páchajícími velmi závažnou organizovanou trestnou činnost, v situaci, kdy u stěžovatele ani není prokázán jakýkoliv jeho konkrétní vztah k České republice (zaměstnání, majetek, skutečné bydliště, rodinné zázemí), se lze důvodně domnívat, že by opětovně došlo ke zmaření účelu i tohoto trestního řízení (je velmi reálné, že stěžovatel by opětovně změnil totožnost, nedostavoval se k řízení a pokračoval v trestné činnosti).
Vrchní soud v Olomouci, prostřednictvím předsedy senátu JUDr. J. S., se k věci vyjádřil tak, že nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou, neboť stěžovatelem namítané průtahy v řízení nebyly zaviněny orgány činnými v trestním řízení, nýbrž jednáním spoluobžalovaného Š.
Ústavní soud po posouzení předmětné věci po stránce skutkové i procesní, jakož i na základě vyjádření obecných soudů, dospěl k jednoznačnému závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Obecné soudy postupovaly právně konformně a stěžovateli se nepodařilo prokázat, že by postupem obecných soudů došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod tak, jak namítal. V návaznosti na výše uvedené proto Ústavní soud návrh stěžovatele ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 8. ledna 2003
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu