ECLI:CZ:US:2003:1.US.522.01
sp. zn. I. ÚS 522/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného advokátem JUDr. M. R., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2001, č.j. 14 Nc 54/2001-23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se žalobou - podanou proti žalovanému: 1) Česká republika - Ministerstvo vnitra, Nad štolou 3, Praha 7, 2) Česká republika - Policejní prezidium, Strojnická 27, Praha 7, 3) Česká republika - Správa Středočeského kraje PČR, Na Baních 1304, Praha 5 - k Obvodnímu soudu pro Prahu dne 25. 2. 2000, sp. zn. 4 C 62/2000, domáhá vyplacení odchodného ve výši 35.910,- Kč s příslušenstvím, po rozšíření žaloby, o kterém nebylo rozhodnuto, 40.838,- Kč. Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 19. 9. 2000, sp. zn. 4 C 62/2000, vyslovil svou místní nepříslušnost s tím, že po právní moci usnesení bude souzená věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 5 jako soudu místně příslušnému (ustanovení §85 odst. 3 o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000), neboť dospěl k závěru, že za Českou republiku v dané věci jedná Správa Středočeského kraje PČR, která má sídlo v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 5.
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 26. 1. 2001, sp. zn. 25 C 45/2001, vyslovil v souladu s ustanovením §105 odst. 3 o.s.ř. s postoupením věci nesouhlas. Ten odůvodnil poukazem na skutečnost, že stěžovatelem požadované odchodné je upraveno v zákoně č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR (dále jen "zákon č. 186/1992 Sb."), a podle konstantní judikatury pravomoc soudů k projednávání a rozhodování věcí služebního poměru policistů [včetně nároků souvisejících s existencí či zánikem služebního poměru - a to i v případech, kdy tento poměr skončil (2 Cdon 949/97)] není dána a disponuje jí Ministerstvo vnitra ČR, tj. orgán se sídlem v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 7 (tedy soudu postupujícího). Není-li dána pravomoc soudu, není tedy dána ani jeho místní příslušnost. Z tohoto důvodu o zastavení řízení v souzené věci a o jejím postoupení Ministerstvu vnitra ČR mohl rozhodnout již postupující soud.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 6. 2001, č.j. 14 Nc 54/2001-23, rozhodl, že nesouhlas Obvodního soudu pro Prahu 5 s postoupením věci Obvodním soudem pro Prahu 7 je důvodný. Městský soud (jako soud nadřízený) v odůvodnění tohoto usnesení vyjádřil souhlas s názorem Obvodního soudu pro Prahu 5, že v souzené věci není (také s ohledem na publikovanou judikaturu - viz výše) dána pravomoc soudu, nýbrž Ministerstva vnitra ČR a v rozsahu jím stanoveném pravomoc dalších služebních funkcionářů (ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb.), a to i ve věcech odchodného. Není-li dána pravomoc soudu, není dána ani jeho místní příslušnost, takže nemůže být místně příslušný ani jiný soud než ten, ke kterému byla žaloba podána. Nadřízený soud proto podle ustanovení §105 odst. 3 o.s.ř. rozhodl jak výše uvedeno a uvedl, že jeho rozhodnutím je postupující soud (Obvodní soud pro Prahu 7) vázán.
Stěžovatel v ústavní stížnosti provedl v prvé řadě skutkovou rekapitulaci a právní charakteristiku situace, v důsledku které mu prý obecné soudy zjevně odepřely možnost podat správní žalobu a vyjádřit se ke skutečnému stavu věci. Podle názoru stěžovatele proto v důsledku uvedeného došlo k porušení čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), judikatury Evropského soudu pro lidská práva, čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 , čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR a nálezů Ústavního soudu [Pl. ÚS 16/99 zveřejněném pod č. 276/2001 Sb. (kterým Ústavní soud zrušil celou pátou část o.s.ř.), Pl. ÚS 28/95 zveřejněném pod č. 1/1997 Sb. a nálezů č. 2/2000 Sb. a sp. zn. II. ÚS 254/98 (jež se bezprostředně dotýkají Městského soudu v Praze)].
Stěžovatel dále (poznámka: a v tomto případě nad rámec ústavní stížností napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze) poukázal na svoji údajnou diskriminaci ještě v době před ukončením služebního poměru. Nebyl prý nikým lékařsky vyšetřen a přesto bylo o jeho zdravotním stavu rozhodováno lékařskou komisí zdravotnického ústavu Správy Východočeského kraje Policie ČR a následně byl odvolán z funkce právníka, což prý zapříčinilo vynucené ukončení služebního poměru ze strany stěžovatele. Dále prý byl poškozen při přezkumném řízení a při vyřizování své žádosti zdravotnickými orgány Ministerstva vnitra ČR a Úřadem práce pro Prahu 4, čímž mu vznikla vážná a neodvratitelná újma. Tak údajně došlo k porušení ustanovení čl. 10 Listiny, tedy práva na ochranu dobrého jména a pověsti, jakož i práva na soukromý život ve smyslu čl. 8 Úmluvy, která jsou dle názoru stěžovatele hrubě porušována již od roku 1994 (jak také dokazují ústavní stížnosti pod sp. zn. IV. ÚS 158/97, II. ÚS 61/98, II. ÚS 328/98, III. ÚS 418/98).
Stěžovatel se proto domnívá, že pokud nebyla "v dané právní věci" sjednána procesní náprava ani v řízení před Městským soudem v Praze (poznámka: zřejmě tedy pouze v řízení o pravomoc a místní příslušnost), nezbylo mu než navrhnout, aby Ústavní soud vydal nález podle něhož: 1. rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2001, č.j. 14 Nc 54/2001-23, proti kterému není odvolání přípustné a které je závazné i pro Obvodní soud pro Prahu 7, se zrušuje, 2. "v ústavní stížnosti uvedené orgány veřejné státní moci jsou povinny respektovat (dodržovat) stěžovatelovo zaručené právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanském právu nebo závazku ve stížnosti uvedené", 3. "orgánům veřejné moci se zakazuje, aby pokračovaly v porušování práva a svobody, v diskriminaci osoby stěžovatele, dále se zakazuje zneužívání jeho citlivých osobních údajů, kterými je neoprávněně dehonestován difamující(poznámka: difamujícími) výroky a přikazuje se obnovení stavu před porušením".
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatel napadá citované usnesení Městského soudu v Praze především proto, že - jak již bylo uvedeno - byla tímto usnesením porušena jeho práva na spravedlivé soudní řízení (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), na účinné právní prostředky nápravy (čl. 13 Úmluvy), právo na soudní a jinou právní ochranu zakotvenou v čl. 36 Listiny a právo na soudní ochranu podle čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 a v čl. 90 Ústavy ČR. Stěžovatel dále poukazuje na porušování práva na respektování soukromého a rodinného života (čl. 8 Úmluvy) a ochrany osobnosti (čl. 10 Listiny).
Tyto námitky akceptovat nelze.
V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že v ústavní stížností napadeném usnesení Městského soudu v Praze (jakož i v citovaném usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5) byly dostatečně a zřetelně (i s odkazem na konstantní judikaturu 2 Cdon 949/97) uvedeny důvody, jež vedly oba soudy k závěru, že pravomoc soudu k projednávání nároku (práva na odchodné) stěžovatele není dána a že (návazně na to) nemůže být dána ani místní příslušnost soudu. Ústavní soud proto nemá důvod zpochybňovat či měnit závěr Městského soudu v Praze (a předtím již Obvodního soudu pro Prahu 5), že rozhodnout o zastavení a postoupení věci orgánu příslušnému (tj. Ministerstvu vnitra ČR) měl (a mohl) učinit již Obvodní soud pro Prahu 7. Z ústavněprávního hlediska jsou závěry obecného soudu nenapadnutelné, jeho rozhodnutí je přesvědčivé a je dostatečně odůvodněno.
Ústavní soud se proto nedomnívá, že by tímto postupem Městského soudu v Praze bylo porušeno kterékoli z výše uvedených práv stěžovatele na soudní ochranu (čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy, čl. 36 Listiny, čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 90 Ústavy). To platí tím spíše za situace, kdy ochrana stěžovatelova práva na soudní ochranu je zajišťována v navazujícím řízení o postoupení stěžovatelova tvrzeného nároku k vyřízení Ministerstvu vnitra ČR, neboť Obvodní soud pro Prahu 7 následným rozhodnutím (usnesením ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 4 C 129/2001, zastavil řízení o nároku stěžovatele a postoupil jej Ministerstvu vnitra ČR k vyřízení). Také proti tomuto rozhodnutí stěžovatel podal odvolání k Městskému soudu v Praze a proti jeho potvrzujícímu usnesení ze dne 5. 3. 2002, sp. zn. 20 Co 102/2002 podal dovolání k Nejvyššímu soudu.
Ústavní soud dovozuje, že ani tento posléze uvedený postup stěžovatele - který navíc není předmětem ústavní stížnosti - nenasvědčuje tomu, že by nebylo respektováno jeho právo (při rozhodování soudních orgánů v záležitosti postoupení věci pravomocnému a příslušnému orgánu státní správy) na soudní ochranu. Ústavní soud navíc uvádí, že případné rozhodnutí o stěžovatelem tvrzeném nároku věcné a místně příslušným orgánem státní správy (v souladu s ustanovením §2 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb.) mimo to vytváří dostatečný prostor k využití soudní ochrany při přezkumu správního rozhodnutí nebo dokonce (pro případ dalšího stěžovatelova tvrzení o porušení jeho základního práva nebo svobody) prostor pro ochranu ústavněprávní.
Pokud jde o stěžovatelem namítané porušování práva na respektování soukromého a rodinného života (čl. 8 Úmluvy) a ochrany osobnosti (čl. 10 Listiny), stěžovatel neuvedl (kromě obecného odkazu na jejich porušování) nic, co by oprávněnosti této námitky v souzené věci (a v řízení před Městským soudem v Praze a před Obvodním soudem pro Prahu 5) nasvědčovalo.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele zřejmě nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Za tohoto stavu se již Ústavní soud nezabýval návrhy stěžovatele na vyslovení zákazu orgánům veřejné moci pokračovat v tvrzeném porušování práva a svobody, v diskriminaci stěžovatelovy osoby a ve zneužívání údajů týkajících se jeho osoby, které navíc ani nebyly předmětem řízení v souzené věci, tj. řízení o ústavní stížností napadeném usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2001, č.j. 14 Nc 54/2001-23. To ostatně plyne i z ustanovení §82 odst. 3 písm. b) citovaného zákona, podle něhož lze takový zákaz vyslovit tehdy, jestliže porušení základního práva nebo svobody spočívá v jiném zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2003
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu