ECLI:CZ:US:2003:1.US.54.02
sp. zn. I. ÚS 54/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném ze zastupujícího předsedy senátu podle §17 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Miloše Holečka ve věci navrhovatele obchodní společnosti T., spol. s.r.o., zastoupeného JUDr. L. Š., advokátem, ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze z 20.8.2001 č.j. 22 Co 200/2001-239 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze z 20.8.2001 č.j. 22 Co 200/2001-239, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 z 6.12.2000 č.j. 9 C 289/94-187, kterým mu bylo uloženo zaplatit Národnímu divadlu v Praze specifikované peněžní částky z důvodu bezdůvodného obohacení za dodávku tepla do budovy v jeho vlastnictví. Stěžovatel tvrdí, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, soudy obou stupňů porušily několik jeho práv, která jsou zaručena ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně namítá, že neprovedením důkazů (tyto důkazy specifikuje v návrhu) dospěly soudy obou stupňů k nesprávným skutkovým závěrům a jejich rozhodnutí jsou chybná. Zejména bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále uvádí, že bylo dotčeno i jeho vlastnické právo podle čl. 11 Listiny, zejména odstavce čtvrtého, protože výsledkem řízení je závěr, že vlastník musí ve své budově topit, i když si to nepřeje, a musí za toto vytápění platit vysoké částky, i když z tohoto vytápění nemá žádného užitku.
Městský soud v Praze, ač řádně vyzván, se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Vedlejší účastník, Národní divadlo v Praze, poukázal na to, že tvrzení stěžovatele, že budovu vůbec neužíval není pravdivé, protože budova byla po určitou dobu rekonstruována, byly v ní kanceláře stěžovatele. Budovu bylo nutno vytápět, byť v omezeném rozsahu, úplné přerušení dodávek tepla nebylo technicky možné. Podle jeho názoru se obecné soudy s návrhy stěžovatele na doplnění dokazování vypořádaly, když dospěly k závěru, že jejich provedení by bylo nadbytečné. Z těchto důvodů navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a požádal, aby stěžovateli byla uložena povinnost nahradit mu náklady řízení.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelova podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou. Věc byla v další fázi řízení hodnocena z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů, zejména spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 9 C 289/94, a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatu tvoří námitky vůči postupu obecných soudů ve sporu o zaplacení peněžité pohledávky. Vedlejší účastník se domáhal v několika soudních řízeních vůči stěžovateli zaplacení nákladů vynaložených na provoz jím užívaných nebytových prostor, protože stěžovatel je dobrovolně nehradil. Po řadě procesních a meritorních rozhodnutích vydal Obvodní soud pro Prahu 2 dne 6.12.2000 rozsudek č.j. 9 C 289/94-187, jímž stěžovateli uložil povinnost zaplatit Národnímu divadlu 10 889 158,14 Kč s příslušenstvím. Městský soud v Praze rozhodl o odvolání stěžovatele rozsudkem z 20.8.2001 č.j. 22 Co 200/2001-239 tak, že jej v napadené části potvrdil. Stěžovatel proti rozsudku apelačního soudu podal - současně s ústavní stížností - dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu z 27.6.2002 č.j. 33 Odo 132/2002-270 odmítnuto, protože směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání přípustné.
Ústavní soud při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti respektoval skutečnost, že s ohledem na své ústavní vymezení (zakotvené především v čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy, popřípadě zabývat se porušením běžných zákonů, pokud tím však nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud připomíná, že zásadám spravedlivého procesu (podle čl. 36 Listiny) odpovídá možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, ale i možnost navrhnout důkazy vlastní; soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. "Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle §132 občanského soudního řádu (podle zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (nález sp. zn. III. ÚS 61/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, str. 51). Ústavní soud však nezjistil, že by obecné soudy navržené důkazy opomenuly (viz např. stanovisko k výslechům zpracovatelů posudku na č.l. 195). Je přitom notorietou, že obsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru, a proto stěžovatelova tvrzení o porušení tohoto práva neobstojí. Obsáhlý spisový materiál rovněž dokládá, že nemohlo dojít k porušení čl. 11 odst. 4 Listiny, protože stěžovatelovo vlastnické právo nebylo omezeno ústavně nepřípustným způsobem, když jistá omezení jsou založena na střetu s vlastnickými právy jiných vlastníků.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2003
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu