ECLI:CZ:US:2003:1.US.589.02
sp. zn. I. ÚS 589/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky O. S., s. r. o., zastoupené JUDr. V. F., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2002, čj. 30 Ca 269/2001 - 63, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
O. S., s. r. o. (dále "stěžovatelka"), se svou ústavní stížností ze dne 25. 9. 2002, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 9. 2002, domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v v Plzni (dále "obecný soud").
Stěžovatelka ve stížnosti uvedla, že obecný soud porušil její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a postup soudu vůči stěžovatelce byl odepřením spravedlnosti, což již samo o sobě pokládá stěžovatelka za výraz protiústavnosti (čl. 90 Ústavy České republiky - dále "Ústava"), čl. 36 odst. 1 Listiny). Stěžovatelka je přesvědčena, že v daném případě je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů. Důvody a závěry soudu nemají oporu ve skutečném stavu věci. Z obsahu plné moci ze dne 27. 10. 1998, udělené zmocnitelem P. K. zmocněnci J. K., vyplývá, že rozsah oprávnění zmocněnce byl taxativně vymezen. Obecný soud konstatoval, že zmocněnec nebyl oprávněn vystupovat za zmocnitele v celním řízení. Podle stěžovatelky zmocněnec nemohl smlouvou o poskytování služeb převést na stěžovatelku právo k zajišťování úkonů v celním řízení. Smlouvu o poskytování služeb, uzavřenou mezi stěžovatelkou a zmocněncem J. K., považuje stěžovatelka za absolutně neplatnou, neboť tato smlouva obchází ustanovení §31 a násl. občanského zákoníku ( dále "ObčZ") o zastoupení na základě plné moci. Smlouva o poskytování služeb je navíc neplatná i z důvodu obsaženého v §49 ObčZ, protože stěžovatelka ji uzavřela pro omyl vyvolaný zmocněncem J. K.. Záruční listiny, jimiž stěžovatelka převzala ručení za celní dluh, považuje za neplatné ze stejných důvodů, pro kterou považuje za neplatnou smlouvu o poskytování služeb. Protože je nepochybné, že J. K. jako zmocněnec P. K., v rozporu s udělenou speciální plnou mocí, nejméně v každém případě celního řízení žádal Celní úřad Folmava (dále "celní úřad") o povolení, aby stěžovatelka byla ručitelem, neodpovídá skutečnosti závěr soudu, že J. K. v celních řízeních za P. K. nevystupoval. Rozhodnutí o zaplacení nedoplatku bylo doručováno zmocněnci J. K., a nikoli P. K. jako dlužníkovi. Jestliže tedy dlužníkovi doručeno nebylo, je logicky vyloučeno ukládat stěžovatelce jako ručiteli povinnost k zaplacení nedoplatku za dlužníka. Obdobnou problematikou se Ústavní soud zabýval v řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 49/02.
V souladu s ust. §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), byla k ústavní stížnosti vyžádána vyjádření účastníků řízení.
Obecný soud ve vyjádření uvedl, že základním problémem ve všech vedených celních řízeních, i v řízení před soudem, bylo posouzení plné moci ze dne 27. 10. 1998 a posouzení rozsahu zmocněncova oprávnění. Stěžovatelka prezentovala svůj právní názor již v žalobních návrzích. Obecný soud, z příčin podrobně rozvedených ve svém rozhodnutí, se s názorem stěžovatelky neztotožnil. Argumentace v žalobách byla obdobná jako v ústavní stížnosti, proto obecný soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Obecný soud neporušil, podle svého vyjádření, čl. 90 Ústavy ani ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelce nebylo v uplatňování práva bráněno. Skutečnost, že v přezkumném řízení před správním soudem nebyla stěžovatelka úspěšná, nemůže být sama o sobě považována za porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Obecný soud navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
Celní ředitelství Plzeň (dále "celní ředitelství") se ztotožňuje v otázce oprávnění J. K. i v otázce doručení příslušných rozhodnutí s názorem obecného soudu. Pokud J.K. zmocnil stěžovatelku k přímému zastoupení P. K. v předmětných celních řízeních, rozhodně nepřekročil svá oprávnění. V celních řízeních pak již jménem P. K. nejednal J. K., ale sama stěžovatelka, která podávala jak písemná celní prohlášení, tak žádosti o povolení být ručitelem a jí také byla příslušná rozhodnutí doručována. Celní ředitelství navrhlo, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl, v případě, že ji neshledá jako návrh zjevně neopodstatněný.
Z obsahu spisu sp. zn. 30 Ca 83/2000 (30 Ca 269/2001) Krajského soudu v Plzni bylo zjištěno, že stěžovatelka podala dne 15. 3. 2000 žalobu na přezkoumání rozhodnutí celního ředitelství ze dne 20. 1. 2000, zn. 11004/1-2069/4/99, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí celního úřadu ze dne 30. 8. 1999, čj. 7434/99 - výzvě ručiteli k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka ve výši 303 677,-- Kč. Usnesením obecného soudu ze dne 31. 3. 2000, čj. 30 Ca 83/2000 - 8, bylo řízení zastaveno. Stěžovatelka toto usnesení napadla ústavní stížností a Ústavní soud označené usnesení zrušil nálezem ze dne 31. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 447/2000.
Další řízení před obecným soudem bylo nově vedeno pod sp. zn. 30 Ca 269/2001. Věc vedená pod touto spisovou značkou byla usnesením obecného soudu ze dne 13. 12. 2001, čj. 30 Ca 276/2001 - 25, spojena ke společnému řízení s věcí sp. zn. 30 Ca 276/2001. Usnesením téhož soudu ze dne 12. 12. 2001, čj. 30 Ca 295/2001 - 27, byla spojena ke společnému řízení s věcí sp. zn. 30 Ca 295/2001. Dalším usnesením ze dne 12. 12. 2001, čj. 30 Ca 328/2001 - 29, soud spojil ke společnému řízení věci vedené pod sp. zn. 30 Ca 269/2001 a sp. zn. 30 Ca 328/2001, a konečně usnesením ze dne 2. 1. 2002, čj. 30 Ca 339/2001 - 31, spojil ke společnému řízení věc sp. zn. 30 Ca 269/01 s věcí sp. zn. 30 Ca 339/2001.
Rozsudkem ze dne 30. 4. 2002, čj. 30 Ca 269/2001 - 63, obecný soud žaloby stěžovatelky zamítl. Z odůvodnění tohoto rozsudku vyplývá, že od 19. 5. do 28. 5. 1999 podal deklarant, označený jako P. K., prostřednictvím zplnomocněného zástupce, kterým byla stěžovatelka, 5 celních prohlášení. Jimi navrhoval k propuštění do režimu volného oběhu vždy příslušné množství dovážené nafty. Ke každému celnímu prohlášení byly přiloženy potřebné doklady, včetně záruční listiny, kterou stěžovatelka poskytla, v každém z případů individuální záruku ve výši 500 000,-- Kč. Celní úřad zboží do režimu volného oběhu propustil a vyměřil celní dluh. Protože deklarant P. K. nezaplatil, vyzval celní úřad žalobkyni výzvou ze dne 30. 8. 1999, čj. 7434/99, aby, s odkazem na §260 zákona č. 13/1993 Sb., Celní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále "CelZ"), a na přijatou záruční listinu, zaplatila za P. K. splatný nedoplatek celního dluhu. Obecný soud se zabýval otázkou, zda závěr celního ředitelství, že P. K. byl dlužníkem, má oporu v zákoně. Podle závěru soudu byl v posuzovaných případech deklarantem vždy P. K.. Podle listiny označené jako plná moc, ze dne 27. 10. 1998, je zmocněnec J. K. oprávněn k uzavírání a podpisu všech hospodářských smluv, v terminologii obchodního zákoníku všech obchodních závazkových vztahů. Jestliže tento zmocněnec uzavřel se stěžovatelkou smlouvu o poskytování služeb č. 291 ze dne 17. 5. 1999, svou povahou smlouvu mandátní ve smyslu §566 a násl. obchodního zákoníku, nepřekročil rozsah svého oprávnění. Plná moc ze dne 17. 5. 1999, podepsaná J. K., kterou P. K. udělil plnou moc žalobkyni pro zastupování v celním řízení, je jen listinou určenou třetím osobám, a osvědčuje navenek, že mezi zmocnitelem a zmocněncem existuje právní vztah. Vystavení a předání plné moci v případech, kdy má mandatář za mandanta činit právní úkony, náleží k povinnostem mandanta, což vyplývá z §568 odst. 3 obchodního zákoníku. Žádný z dokladů, podle obecného soudu, nedosvědčuje, že by za P. K. vystupoval přímo v celním řízení J. K.. Pokud jde o doručování, obecný soud uvedl, že §238 CelZ otázku doručování neřeší. Stěžovatelka vystupovala v celním řízení nejen jako ručitelka deklaranta P. K., ale také jako jeho zástupce. Z tohoto titulu jí bylo rozhodnutí v celním řízení doručeno v souladu s §17 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále "SpDP"). Podle §17 odst. 11 SpDP doručení osobám uvedeným v odst. 7 až 10 platí jako doručení příjemci. Proto námitku stěžovatelky, týkající se doručování, považoval soud za právně nevýznamnou. Soud také odůvodnil, proč nepřisvědčil stěžovatelce ve věci jí tvrzeného porušení §32 odst. 2 SpDP. Jako účastníka řízení označilo celní ředitelství výslovně stěžovatelku. Nulitu správního rozhodnutí nezpůsobuje ani uvedení jediného jednacího čísla, pod kterými vydal celní úřad jednotlivé výzvy stěžovatelce.
Ústavní soud posoudil formální náležitosti podané ústavní stížnosti, shledal ji po formální stránce bez vad a způsobilou dalšího přezkoumávání. Po jejím přezkoumání dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti. Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C. H. Beck, Praha 1994, str. 40]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy). Ani skutečnost, že obecný soud se opřel o právní názor (resp. výklad zákona, jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C. H. Beck, Praha 1995, str. 281].
Stěžovatelka ve své stížnosti pouze opakuje argumenty, které obsahovala již její žaloba proti rozhodnutí celního ředitelství, a nepřináší v podstatě žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci. Její konstrukce, týkající se čl. 36 Listiny a čl. 90 Ústavy, je sice obecně přijatelná, tím však její relevance končí a stěžovatelka ji dostatečně nedoplňuje ani skutkovými ani právními okolnostmi napadeného řízení před obecným soudem. S námitkami stěžovatelky se v obsáhlém písemném vyhotovení rozsudku vypořádal již obecný soud. Přesto je Ústavní soud zrekapituloval spolu s námitkami novými (které jsou však spíše odlišné formulací než svou podstatou).
První námitkou je skutečnost, že důvody a závěry obecného soudu nemají oporu ve skutečném stavu věci. Obecný soud konstatoval, že zmocněnec (J. K.) nebyl oprávněn vystupovat za zmocnitele (P. K.) v celním řízení. K tomu Ústavní soud dodává, že neopravňovala-li zmocněnce plná moc výslovně ke speciálnímu zastupování v celním řízení, neznamená to, že zmocnění obecnější (a tedy širší), opravňující zmocněnce ve věcech úředních a k uzavírání všech hospodářských smluv, by takovou možnost J. K. nedávalo. Obecný soud tedy v té části, kdy uvádí, že J. K. nevystupoval v celních řízeních za P. K., přináší spíše argumentaci zavádějící. Rozhodující je jeho argumentace, týkající se hmotného práva - především příslušných ustavení zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů.
Další námitkou stěžovatelky je údajná absolutní neplatnost smlouvy o poskytování služeb č. 291 ze dne 17. 5. 1999 pro rozpor s příslušnými ustanoveními občanského zákoníku, a na to navazující neplatnost záručních listin. V daném případě se jedná o odlišnou interpretaci právních úkonů stěžovatelkou a soudem. Za okolností daných v souzené věci se jí Ústavní není oprávněn zabývat a hodnotit, která z interpretací obecného práva je ta správná. Především je nutno konstatovat, že obecný soud provedl podrobný právní rozbor dané věci (k tomu viz předchozí odstavec).
Další námitka stěžovatelky směřuje proti skutečnosti, že nebylo doručováno dlužníku P. K., ale J. K.. Zde Ústavní soud odkazuje na příslušnou část odůvodnění obecného soudu. Stěžovatelka vystupovala v celním řízení nejen jako ručitelka deklaranta P. K., ale také jako jeho zástupce. Z tohoto titulu jí bylo rozhodnutí v celním řízení doručeno v souladu s §17 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Podle §17 odst. 11 SpDP téhož zákona doručení osobám uvedeným v odst. 7 až 10 platí jako doručení příjemci.
Stěžovatelka odkázala na nález sp. zn. IV. ÚS 49/02 [dosud nepublikovaný], který se týká vlivu neplatnosti plné moci na neplatnost samotného celního prohlášení. Právní názor v něm obsažený by bylo možno použít pouze za situace, kdy by byla, na základě interpretace obecného práva, konstatována neplatnost plné moci. V uvedeném nálezu byla tato neplatnost konstatována na základě jiných skutečností než činí stěžovatelka v posuzované věci. Navíc je opět nutno uvést, že v posuzovaném případě není Ústavní soud oprávněn provádět interpretaci obecného hmotného práva.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy v rozsahu, v jakém je namítala stěžovatelka, ani v rozsahu jiných ústavně zaručených práv a svobod, odmítl Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2003
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu