ECLI:CZ:US:2003:1.US.608.02
sp. zn. I. ÚS 608/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem o ústavní stížnosti stěžovatele B. J., zastoupeného advokátem Mgr. J. B., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28.6.2002, sp.zn. 13 Co 377/2002, a proti usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 21.1.2002, sp.zn. 7 Nc 120/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále v záhlaví uvedeným usnesením ve věci stěžovatele (žalobce) proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR o určení, že stěžovatel žalované "nedluží žádné peníze", a o uložení povinnosti upustit od exekučního vymáhání jakýchkoliv pohledávek rozhodl tak, že žalobu stěžovatele doručenou soudu dne 14.11.2001 odmítl.
V odůvodnění tohoto usnesení okresní soud uvedl, že podle §79 odst. 1 občanského soudního řádu musí návrh na zahájení řízení mimo jiné obsahovat vylíčení rozhodujících skutečností, kterých se navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Protože návrh stěžovatele v uvedených náležitostech nebyl dostatečně konkrétní, vyzval jej soud usnesením ze dne 19.11.2001 k doplnění rozhodujících skutečností a k přesné formulaci žalobního petitu. Pro opravu a doplnění žaloby byla stanovena lhůta 10 dnů ode dne doručení tohoto usnesení a žalovaný byl současně poučen o možnosti odmítnutí žaloby, nebude-li výzvě soudu vyhověno. Na zmíněné usnesení sice stěžovatel reagoval podáním doručeným soudu dne 23.11.2001, avšak nedostatky původního návrhu neodstranil. Proto byla podle §43 odst. 2 věta prvá o.s.ř. žaloba stěžovatele jako neprojednatelná odmítnuta.
Krajský soud v Ostravě v záhlaví uvedeným usnesením citované usnesení okresního soudu potvrdil.
V odůvodnění svého usnesení krajský soud konstatoval, že v daném případě okresní soud postupoval v souladu s ustanovením §43 odst. 2 o.s.ř., jestliže stěžovatelovo podání odmítl. Stěžovatel totiž ani přes řádnou výzvu okresního soudu (usnesení ze dne 19.11.2001, č.j. 7 Nc 120/2001-33) své podání nedoplnil a vady neodstranil; jeho podání zejména postrádá určitá žalobní tvrzení ohledně výše částky, kterou stěžovatel vůči žalované popírá, a dále upřesnění žalobního petitu tak, aby bylo zřejmé, které peníze nedluží stěžovatel žalované a od vymáhání kterých konkrétních pohledávek má být z rozhodnutí soudu žalovanou upuštěno. Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatelovo podání trpí vadami, které nebyly ani přes výzvu okresního soudu odstraněny a které brání věcnému projednání; proto napadené usnesení okresního soudu jako věcně správné potvrdil. V poučení svého usnesení krajský soud uvedl, že proti tomuto usnesení odvolacího soudu je přípustné dovolání za podmínek ustanovení §239 odst. 3 o.s.ř. (v novelizovaném znění).
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení zejména čl. 37 odst. 2 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod, a dále čl. 90 Ústavy České republiky.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že jeho žaloba proti Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR by byla včas a řádně doplněna, pokud by bylo dodrženo jeho ústavní právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny. Právo na právní pomoc v občanském soudním řízení je upraveno v ustanovení §30 odst. 1 a 2 o.s.ř. Podle §30 odst. 1 o.s.ř. byl předseda senátu povinen stěžovatele poučit o tom, že může podat žádost o ustanovení zástupce soudem; v případě stěžovatele byly pro ustanovení zástupce splněny zákonné podmínky. Předpoklady stěžovatele k osvobození od soudních poplatků prý musely být okresnímu soudu známy, neboť u tohoto soudu stěžovatel vedl a vede větší počet soudních sporů. Rovněž byla splněna podmínka, že ustanovení zástupce je třeba k ochraně zájmů stěžovatele, neboť z podané žaloby mělo být zřejmé, že stěžovatel sám kvalifikovaně žalobu ani nesepíše, ani nedoplní. Porušením práva stěžovatele na právní pomoc byly zároveň porušeny i čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel ve své argumentaci odkázal také na původní podání adresované Ústavnímu soudu, učiněné bez právního zastoupení, v němž s poukazem na přiložené listinné důkazy tvrdí, že jednáním soudů obou stupňů došlo k porušení i čl. 9 odst. 3 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny. Podle mínění stěžovatele jde totiž o zneužití občanského soudního řádu, konkrétně ustanovení §43 odst. 1 o.s.ř., jestliže soud při odmítnutí žaloby podle §43 odst. 2 o.s.ř. neuvedl konkrétně, co v žalobě chybí a co mu brání v řízení.
Ústavní soud konstatuje, že předtím, než se může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat, zda ústavní stížnost splňuje procesní náležitosti a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. V daném případě se Ústavní soud primárně zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, jestliže stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Ústavní soud se ve své činnosti řídí principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a jeho zásah připadá v úvahu zásadně jen tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Ze spisu Okresního osudu v Bruntále, sp.zn. 7 Nc 120/2001, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel - ač byl v napadeném usnesení krajského soudu poučen, že proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné za podmínek ust. §239 odst. 3 o.s.ř. - dovolání v souzené věci nepodal. Ustanovení §239 odst. 3 o.s.ř. (ve znění účinném od 1.1.2001) stanoví, že dovolání je též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby). Ze znění citovaného zákonného ustanovení zjevně plyne, že pro případy, které jsou po procesněprávní stránce totožné s posuzovanou věcí, zákon připouští dovolání jako mimořádný opravný prostředek.
Jestliže stěžovatel v daném případě dovolání nepodal, ačkoli tuto možnost ustanovení §239 odst. 3 o.s.ř. výslovně připouštělo, zjevně tím nevyčerpal před podáním ústavní stížnosti všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytoval (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.).
Za tohoto stavu - aniž by se zabýval meritem věci - dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud pro úplnost posuzoval i to, zda nejsou naplněny podmínky speciálního ustanovení §75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Podle tohoto ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků podle §75 odst. 1, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§75 odst. 2 písm. a)] nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle §75 odst. 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma [§75 odst. 2 písm. b)]. Ústavní soud však naplnění žádné z uvedených podmínek v posuzovaném případě neshledal.
Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2003
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj