ECLI:CZ:US:2003:1.US.619.01
sp. zn. I. ÚS 619/01
Usnesení
I. ÚS 619/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti J. B., právně zastoupeného Mgr. V. E., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 9. 2001, sp. zn. 1 To 834/2001, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 7. 2001, sp. zn. PP 171/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením krajského soudu byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu, jímž byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že rozhodnutím soudu bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces. Řízení u okresního soudu bylo zahájeno na jeho návrh, jímž se domáhal podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Okresní soud jeho žádost zamítl, proto proti jeho usnesení podal stěžovatel stížnost a ještě dříve, než o stížnosti odvolací soud rozhodl, vzal stěžovatel podáním ze dne 17. 8. 2001 svůj návrh na podmíněné propuštění zpět. Dále navrhl, aby soud s ohledem na tento jeho dispozitivní úkon zrušil usnesení okresního soudu a řízení zastavil. Odvolací soud v neveřejném zasedání konaném dne 10. 9. 2001 k projevu vůle stěžovatele vzít návrh zpět nepřihlédl a rozhodl tak, že jeho stížnost proti usnesení okresního soudu zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že řízení o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je řízením návrhovým a z logiky věci pak vyplývá, že jako navrhovatel je stěžovatel oprávněn s předmětem řízení disponovat, tj. v kterémkoli stádiu řízení je oprávněn vzít svůj návrh zpět.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k obsahu ustavní stížnosti uvedl, že odsouzený J. B. se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody pro trestné činy podle §124 odst. 1, 2, §185 odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. b) a dále pro trestný čin podle §224 odst. 1, 2 tr. zákona. Stěžovatel podal žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu a proti zamítavému rozhodnutí okresního soudu podal stížnost. V později došlém podání prostřednictvím obhájce místo odůvodnění stížnosti uvedl, že žádost podal předčasně a touto žádostí zavdal příčinu, aby o věci bylo jednáno a rozhodnuto nalézacím soudem. Proto využívá svého práva s předmětem řízení disponovat a bere svou žádost zpět. Tomuto návrhu však krajský soud nepřisvědčil. Žádost stěžovatele o podmíněné propuštění byla okresnímu soudu doručena dne 26. 4. 2001, přičemž lhůta pro podmíněné propuštění v jeho případě nastala dne 27. 4. 2001. K řízení o žádosti však došlo až dne 18. 7. 2001, tedy za splnění podmínek dle §61 odst. 1 tr. zákona. Jelikož stěžovatel podal stížnost proti usnesení okresního soudu, aniž ji vzal výslovně zpět, musel krajský soud o této stížnosti rozhodnout a přezkoumat správnost napadeného usnesení z hledisek uvedených v §147 odst. 1 tr. řádu. Zákon nepřiznává právo odsouzenému vzít žádost o podmíněné propuštění zpět po vyhlášení rozhodnutí okresním soudem. Požadavek odsouzeného, aby krajský soud vzal na vědomí zpětvzetí žádosti a řízení zastavil, by byl v rozporu s §331 odst. 1 tr. řádu, který stanoví, že byla-li žádost odsouzeného zamítnuta, může ji opakovat teprve po uplynutí jednoho roku od zamítavého rozhodnutí, ledaže žádost byla zamítnuta jen proto, že dosud neuplynula lhůta stanovená v zákoně pro podmíněné propuštění.
Okresní soud v Ostravě ve svém vyjádření použil obdobné argumenty, jako krajský soud a považuje obě rozhodnutí za správná.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Především je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským soudním řádem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Ústavní soud se zabývá správností rozhodnutí orgánu veřejné moci zejména, pokud zjistí, že v řízení před ním byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel se domnívá, že postupem obecných soudů došlo v jeho případě k porušení čl. 36 Listiny základních práv svobod. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody upravují trestně právní předpisy, a to tr. zákon v §61 a násl. a tr. řád v§331 a násl. Podle těchto ustanovení může být odsouzený podmíněně propuštěn na svobodu po výkonu poloviny uloženého nebo zmírněného trestu, a to na základě vlastní žádosti nebo žádosti jiných oprávněných osob. Podle §331 odst. 1 tr. řádu může odsouzený, jehož žádost byla zamítnuta, tuto žádost opakovat po uplynutí jednoho roku od zamítavého rozhodnutí, ledaže byla žádost zamítnuta jen proto, že dosud neuplynula lhůta stanovená v zákoně pro podmíněné propuštění. Jak vyplývá z rozhodnutí, které stěžovatel napadl ústavní stížností, žádost o podmíněné propuštění podal stěžovatel dne 24. 4. 2001 (soudu doručeno dne 26. 6. 2001). Lhůta k podmíněnému propuštění uběhla dne 27. 4. 2001. Veřejné zasedání, na němž okresní soud žádost projednal, se konalo dne 18. 7. 2001. Po vyhlášení zamítavého usnesení podal stěžovatel ihned ústně do protokolu stížnost. Podáním ze dne 17. 8. 2001, tedy před rozhodnutím krajského soudu o této stížnosti, stěžovatel prostřednictvím svého obhájce vzal svou žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu zpět s odůvodněním, že ji podal předčasně. Současně navrhl, aby krajský soud usnesení okresního soudu zrušil a řízení zastavil.
Krajský soud projednal stížnost proti rozhodnutí okresního soudu v neveřejném zasedání dne 10. 9. 2001 a jako nedůvodnou ji zamítl.
Jak je zřejmé z výše uvedené rekapitulace, skutečností je, že stěžovatel podal žádost o podmíněné propuštění před zákonem stanovenou lhůtou, to znamená předčasně. Okresní soud jako soud I. stupně však o této žádosti rozhodoval až dne 18. 7. 2001, tj. v době, kdy již byla podmínka stanovená §61 odst. 1 tr. zákona splněna, tedy v době, kdy si již odsouzený odpykal polovinu uloženého trestu. Žádost byla zamítnuta z důvodů nesplnění dalších podmínek stanovených §61 odst. 1 tr. zákona. Stěžovatel se mylně domnívá, že i po rozhodnutí soudu I. stupně, jímž byla jeho žádost zamítnuta, může s předmětem řízení, jak tvrdí, disponovat. Přistoupily-li by soudy na tuto jeho argumentaci, znamenalo by to, že v případě negativního rozhodnutí soudu o podmíněném propuštění by namísto stížnosti jako opravného prostředku mohli odsouzení brát svou žádost zpět, což by mělo za následek zastavení řízení a tím obcházení ust. §331 odst. 1 věta poslední. Stanovení lhůty jednoho roku jako podmínky pro novou žádost by v takovém případě ztratilo svůj smysl. Zákonodárce zcela jistě tento záměr při koncipování daného ustanovení neměl a interpretace obecných soudů, tak, jak ji použily v případě stěžovatele, nevybočuje z rámce ústavnosti.
Ústavní soud ve své judikatuře připouští, že interpretace právních předpisů obecnými soudy, která se opticky jeví jako interpretace na první pohled zákonná, může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti. Tak tomu bude zejména tehdy, jestliže bude např. výklad natolik extenzivní, že zasáhne do některého ústavně garantovaného základního práva, a tím poruší čl. 4 odst. 4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv [srov. IV. ÚS 188/94 (I. ÚS 12/95) In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1995 str. 284].
Tak tomu v souzeném případě zjevně není, a proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 25. února 2003
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu