ECLI:CZ:US:2003:1.US.622.02
sp. zn. I. ÚS 622/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. N., zastoupeného JUDr. M. P., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 495/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včasnou ústavní stížností ze dne 18. 10. 2002, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. 10. 2002, domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 495/2002. Své podání označil jako "ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu v Praze ...". Dne 5. 11. 2002 zaslal Ústavní soud právnímu zástupci stěžovatele výzvu k odstranění vad návrhu, neboť plná moc obsahovala substituční doložku a k ústavní stížnosti nebyla přiložena kopie rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Podáním ze dne 14. 11. 2002 doručil právní zástupce kopii rozhodnutí, přiložená plná moc však měla identické znění jako plná moc připojená k původnímu podání ze dne 18. 10. 2002. Po druhé výzvě Ústavního soudu doplnil právní zástupce dne 24. 1. 2003 již plnou moc, která vady nevykazovala.
Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu Okresního soudu v Liberci, sp. zn. 6 T 87/2000, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 1. 11. 2001, čj. 6 T 87/2000 - 186, uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., tedy trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále "TrZ"), a byl odsouzen, podle §158 odst. 1 TrZ a §45 odst. 1, 2 a §45a odst. 1 TrZ , k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin.
Odvolání obviněného proti tomuto rozsudku bylo podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu soudního (trestního řádu), ve znění pozdějších předpisů (dále "TrŘ"), zamítnuto usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 29. 3. 2002, čj. 31 To 613/2001 - 209.
Dne 7. 6. 2002 podal stěžovatel u Okresního soudu v Liberci dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 1. 11. 2001, sp. zn. 6 T 87/2000, směřující proti výroku o vině i trestu, a to z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) TrŘ. Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele odmítl podle §265i odst. 1 písm. a) TrŘ jako nepřípustné, protože směřovalo proti rozhodnutí Okresního soudu v Liberci, tedy soudu prvního stupně. Stěžovatel nenapadl usnesení odvolacího soudu. Nejvyšší soud ČR konstatoval, že jednou z podmínek přípustnosti dovolání podle §265a odst. 1 TrŘ je okolnost, že dovoláním, jako mimořádným opravným prostředkem, lze napadnout jen pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni. Tato podmínka však v případě dovolání obviněného nebyla splněna.
Stěžovatel ve svém návrhu namítl, že podle §59 odst. 1 TrŘ se podání posuzuje vždy podle obsahu, i když je nesprávně označeno. Stěžovatel uvedl, že nesplňuje-li dovolání náležitosti obsahu, měl vyzvat předseda senátu dovolatele, aby vady ve lhůtě dvou týdnů odstranil s upozorněním, že jinak dovolání odmítne podle §265i odst. 1 písm. d) TrŘ (§265h odst. 1 TrŘ). Podle stěžovatele pochybení, spočívající ve zjevně nesprávném označení dovoláním napadeného rozhodnutí, je třeba považovat za nesplnění obsahových náležitostí dovolání. Povinností soudu prvního stupně bylo postupovat v intencích §265 odst. 1 TrŘ, což se nestalo. Toto pochybení neodstranil ani Nejvyšší soud ČR. Místo toho dovolání odmítl z formálních důvodů, uvedených v §265i odst. 1 písm a) TrŘ. Z dikce zákona je podle stěžovatele zřejmé, že dovolání vždy směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně a podle toho, jak bylo tímto soudem rozhodnuto a podle rozsahu, v němž je rozhodnutí ve věci samé napadáno, též proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Stěžovatel dále poukázal na své vlastní pochybení v podaném dovolání, kde nebylo řádně uvedeno, které konkrétní rozhodnutí má být zrušeno. Ani tento nedostatek obecné soudy obligatorním postupem neodstranily. Podle stěžovatele nesprávným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR mu bylo znemožněno domoci se nápravy nesprávných rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně. Rozšiřující výklad citovaného zákonného ustanovení je, podle stěžovatele (zde stěžovatel patrně míní §265 i TrŘ), v rozporu nejen se zákonem, ale především s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a z ní vyplývajícím právem na spravedlivý proces.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podané ústavní stížnosti. Tato byla poté, co stěžovatel na dvojí vyzvání odstranil vady, shledána po formální stránce bez vad a jako splňující všechny předepsané náležitosti, proto mohl Ústavní soud přistoupit k jejímu projednávání.
K ústavní stížnosti podal své vyjádření Nejvyšší soud ČR, ve kterém uvedl, že z obsahu dovolání stěžovatele, a to jak ze záhlaví, z odůvodnění i z petitu, jednoznačně vyplývá, že dovolání bylo podáno proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 1. 11. 2001, čj. 6 T 87/2000 - 186, tedy proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nikde nebyla zmínka, že dovolání směřuje i proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 29. 3. 2002, čj. 31 To 613/2001 - 209. Nejvyšší soud ČR odmítá závěry, které stěžovatel jako zřejmé vyvozuje z dikce zákona. Dovolatel je, podle §265f odst. 1 TrŘ, v dovolání povinen přesně označit, které z rozhodnutí uvedených obecně v §265a odst. 1, 2 TrŘ, napadá podaným dovoláním, a to datem, spisovou značkou, označením soudu. Takto dovolatel postupoval a zcela jednoznačně označil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 1. 11. 2001, čj. 6 T 87/2000 - 186. Nejvyšší soud ČR také odmítá námitku stěžovatele, že nebyl vyzván k odstranění vad, čímž měl Nejvyšší soud ČR pochybit. Podle §265f odst. 1 TrŘ musí dovolání obsahovat náležitosti zde taxativně uvedené. Postup soudu, při kterém vyzývá dovolatele k odstranění formálních nedostatků, nastává jen pokud některá z náležitostí chybí, nikoli v případě, že je v dovolání uvedena, ale v rozporu s dikcí zákona. Přísné nároky na obsahové náležitosti dovolání jako mimořádného opravného prostředku limitují přezkumnou činnost Nejvyššího soudu ČR. Jejich nedodržení může znamenat odmítnutí dovolání bez věcného posouzení. Proto TrŘ stanoví podmínku podat dovolání prostřednictvím obhájce - osoby znalé práva.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů [čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR] a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti. Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C. H. Beck, Praha 1994, str. 40]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny [čl. 83 Ústavy ČR]. Ani skutečnost, že obecný soud se opřel o právní názor (resp. výklad zákona, jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C. H. Beck, Praha 1995, str. 281].
Ústavní soud se ve své judikatuře vyjádřil ke smyslu a účelu povinného zastoupení v řízení před dovolacím soudem, jímž je poskytnout dovolateli kvalifikovanou právní pomoc na profesionální úrovni především proto, aby dovolání, koncipované jako opravný prostředek, jehož čerpání je připuštěno jen mimořádně, vyhovovalo všem formálním požadavkům, a dovolací soud o něm mohl rozhodnout bez zbytečných průtahů [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 43/2000 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 19, C. H. Beck, Praha 2001, str. 293]. Řízení jak před Nejvyšším soudem ČR, tak před Ústavním soudem bylo provázeno pochybeními právního zástupce, a to jak od formulace mimořádného opravného prostředku, který vyžaduje zvýšenou pozornost při jeho koncipování, tak po procesní nedbalost při podání ústavní stížnosti. Ústavní soud mohl přistoupit k jejímu projednávání až po několikeré výzvě ke splnění minimálních formálních požadavků, kladených na návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti.
Ústavní soud se ve svých rozhodnutích také vyslovil k otázce posuzování právních úkonů účastníků soudních řízení. Ty je nutné posuzovat podle jejich obsahu [nález sp. zn. I. ÚS 239/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6, C. H. Beck, Praha 1997, str. 19]. Tento závěr Ústavního soudu se konkrétně týkal aplikace ustanovení §41 odst. 2. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Ustanovení §59 odst. 1 TrŘ, týkající se podání, má podobný význam, lze tedy závěr Ústavního soudu použít i při aplikaci trestního řádu. V tomto smyslu lze, na obecné úrovni, námitce stěžovatele přisvědčit. V konkrétním řízení před Nejvyšším soudem ČR však stěžovatel podal podání, z jehož obsahu (záhlaví, odůvodnění a petitu) vyplývalo, že směřuje proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 1. 11. 2001, čj. 6 T 87/2000 - 186, tedy proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Obecný soud je sice povinen posuzovat podání podle jeho obsahu, jestliže z podání po provedené interpretaci obecně používanými výkladovými postupy vyplývá určitý, více či méně jednoznačný závěr, avšak nemůže překročit hranice své pravomoci a dále diskutovat s tím, kdo návrh podal, co vlastně svým podáním zamýšlel. V přezkoumávaném případě lze konstatovat, že z podaného dovolání byl úmysl stěžovatele (tehdy jako dovolatele) zřejmý. Postupem Nejvyššího soudu ČR nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a nebylo zasaženo ani do jeho jiných, ústavně zaručených práv.
Z uvedeného tedy vyplývá, že všechny námitky stěžovatele, týkající se postupu Nejvyššího soudu ČR, byly zjevně neopodstatněné. Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele v řízení před uvedeným obecným soudem, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2003
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu