ECLI:CZ:US:2003:1.US.634.02
sp. zn. I. ÚS 634/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného Mgr. J. K., advokátem, proti usnesení Krajského osudu v Brně ze dne 16. 9. 2002, sp. zn. 8 To 319/2002, ve spojení s usnesením Městského soudu Brně ze dne 12. 7. 2002, sp. zn. 6 Nt 521/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 12. 7. 2002, sp. zn. 6 Nt 521/2000 (dále jen "soud prvního stupně"), byl, podle §283 písm. d) trestního řádu (dále jen "TrŘ"), zamítnut návrh L. K. (dále jen "stěžovatel") na povolení obnovy řízení.
Jak vyplývá z odůvodnění usnesení soudu prvního stupně stěžovatel podáním ze dne 29. 10. 2000 podal návrh na obnovu řízení v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 6 T 98/97. Prostřednictvím svého obhájce navrhl provedení důkazů, které podle jeho přesvědčení měly prokázat, že skutek probíhal jinak, než jak uzavřel soud prvního stupně. Ze spisu sp. zn. 6 T 98/97 Městského soudu v Brně soud prvního stupně zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem tohoto soudu ze dne 3. 6. 1998, čj. 6 T 98/97 - 544, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 1998, čj. 3 To 430/98 - 593, uznán vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ") jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 TrZ a trestného činu útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a) TrZ. Za tyto trestné činy a za sbíhající se trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 TrZ a trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 TrZ, kterými byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 2. 1998, sp. zn. 6 T 98/97, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. 4. 1998, sp. zn. 3 To 112/98, byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8,5 let. Pro výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Soud prvního stupně po rozsáhlém dokazování, provedeném v souladu s důkazními návrhy stěžovatele, dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro obnovu řízení podle §278 odst. 1 TrŘ. Veškeré důkazy, které byly v řízení o obnovu řízení provedeny, byly provedeny již v rámci původního řízení a nepřinesly žádné nové skutečnosti, které by byly soudu dříve neznámé. Svědkyně D. O. (dříve L.) a B. L. setrvaly na výpovědích, které učinily v předcházejícím řízení. Nic nového, co by odůvodňovalo, ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve, jiné rozhodnutí o vině stěžovatele než jak bylo uvedeno v odsuzujícím rozsudku, neuvedl ani svědek M. O., ani svědci por. Mgr. M. J. a npor. K. K., kteří prováděli ohledání místa činu, ani V. M. z oboru balistiky.
Proti uvedenému rozhodnutí soudu prvního stupně podal stěžovatel stížnost, kterou však blíže neodůvodnil a neučinil tak ani jeho obhájce. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. 9. 2002, sp. zn. 8 To 319/2002, tuto stížnost zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) TrŘ. Přezkoumal správnost napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že soud prvního stupně po provedeném dokazování správně zhodnotil, že podmínky pro povolení obnovy řízení, vyžadované ustanovením §278 odst. 1 TrŘ, nebyly splněny.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 10. 2002, stěžovatel napadl postup "orgánů státní moci" vůči jeho osobě. Podrobně popsal průběh trestního řízení vedeného proti jeho osobě. Následně popsal průběh řízení o návrhu na obnovu řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 6 Nt 521/2000 a u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 8 To 319/2002 a sp. zn. 8 To 77/2002. V závěru uvedl, že chtěl upozornit na možný konflikt mezi ním a státní mocí.
Předtím než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy návrh splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), může se jím zabývat také věcně.
Vzhledem k tomu, že návrh stěžovatele nesplňoval náležitosti stanovené v §30, §31, §34 zákona o Ústavním soudu, byl stěžovatel dne 6. 11. 2002 vyzván k odstranění vad svého podání ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení výzvy. Stěžovatel udělil dne 19. 11. 2002 speciální plnou moc k zastupování před Ústavním soudem advokátovi Mgr. J. K., jehož prostřednictvím podal dne 5. 12. 2002 ústavní stížnost, která již splňovala formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně zrekapituloval průběh řízení o návrhu na obnovu řízení a tvrdil, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2002, sp. zn. 8 To 319/2002, a usnesením Městského soudu v Brně sp. zn. 6 Nt 521/2000 (chybně uvedeno sp. zn. 6 Nt 521/2001), byla porušena jeho ústavně zaručená práva vyplývající z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 (chybně uvedeno odst. 4), čl. 38 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména právo na spravedlivý proces, rovnost účastníků řízení, právo na zákonného soudce a právo na projednání věci v přítomnosti obžalovaného.
Protiústavnost napadených usnesení spatřuje stěžovatel zejména v tom, že soud prvního stupně neprovedl jako důkaz jeho rentgenové vyšetření a dostatečně nezjistil, zda skutečnosti jím tvrzené se zakládají na objektivní pravdě nebo zda jsou jen jeho domněnkou. Současně poukázal na rozhodování o podjatosti předsedkyně senátu soudu prvního stupně Mgr. Hany B. (chybně uvedeno Mgr. Heleny B.). Pozastavil se nad smyslem rozhodování soudce, proti kterému byla vznesena námitka podjatosti o tom, zda bude či nebude vyloučen z vykonávání úkonů. V průběhu řízení, podle tvrzení stěžovatele, dávala předsedkyně senátu Mgr. Hana B. najevo svůj postoj k věci, ke stěžovateli samotnému, a řízení o obnově komentovala jízlivými poznámkami. S ohledem na tyto skutečnosti měl stěžovatel za to, že bylo zasaženo do jeho práva na zákonného soudce a na nezávislost a nestrannost soudu. Porušení práva na spravedlivý proces spatřoval stěžovatel ve skutečnosti, že svědkyně D.O. byla vyslechnuta v jeho nepřítomnosti. Má za to, že tímto postupem soudu prvního stupně mu bylo upřeno právo na obhajobu, neboť nemohl svědkyni během její výpovědi klást otázky. Výpověď svědkyně tak mohl hodnotit jen zprostředkovaně z informací soudu. V tomto směru namítl stěžovatel porušení práva rovnosti účastníků řízení a porušení kontradiktornosti řízení. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl napadená usnesení Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako protiústavní zrušit.
Poté, co Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti a podmínky, vyžádal si vyjádření Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a prostudoval spis Městského soudu v Brně sp. zn. 6 Nt 521/2000.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření konstatoval, že stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebyla odůvodněna, nemohl proto reagovat na konkrétní námitky, ale postupoval v intencích §147 odst. 1 TrŘ.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel ze své ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, ale zjišťuje, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §278 odst. 1 TrŘ lze obnovu řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, povolit, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve, odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
Ústavní soud zejména upozorňuje na skutečnost, že obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, znamenajícím průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení, k jehož uplatnění musí být naplněny zákonem stanovené předpoklady. Právě naplnění těchto předpokladů bylo předmětem řízení, jehož výsledky stěžovatel napadl v ústavní stížnosti. Obecné soudy musí vždy zkoumat, zda nové skutečnosti či důkazy jsou způsobilé samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí, resp. jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou totiž způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 TrŘ.
Obecné soudy se relevantními body podmínek, umožňujících povolení obnovení řízení, zabývaly a dospěly, po provedení důkazů a jejich posouzení, k závěru, že důvody pro obnovu řízení nejsou v projednávané věci dány. Ústavní soud, vzhledem k ústavnímu principu nezávislosti obecných soudů v projednávané věci, toto jejich hodnocení a z něj plynoucí logické závěry nezpochybňuje. Jak vyplývá ze spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 6 Nt 521/2000, stěžovatel byl upozorněn i obhájcem při veřejném zasedání na nutnost uvést nové skutečnosti nebo důkazy (č. l. 22 spisu). Pokud jde o absenci nových skutečností a důkazů, lze odkázat na rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 5. 2. 1998, sp. zn. 6 T 98/97.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž tvrdil, že napadená rozhodnutí porušila jeho právo na zákonného soudce. Ve svém rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 105/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, nález č. 98), Ústavní soud uvedl, že subjektivní hledisko účastníků řízení, případně soudců samotných, je podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti soudce. Rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že není přípustné vycházet pouze z pochybnosti o poměru soudců k projednávané věci nebo k osobám, jichž se zákon přímo dotýká, nýbrž i z hmotně právního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. Je třeba přihlédnout i k tomu, že princip nezávislého, nestranného a spravedlivého rozhodování je vůbec zásadním principem fungování soudní moci a je zákonnou, resp. ústavní, jakož i morální povinností soudců tento princip dodržovat. Z okolností daného případu nevyplývá, že by vztah předsedkyně senátu Mgr. Hany B. k projednávané věci a procesním stranám byl takové povahy a intenzity, aby mohl objektivně způsobit její podjatost.
Ústavní imperativ, podle něhož "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" (čl. 38 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy ČR), je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc. Nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí. Součástí základního práva na zákonného soudce jsou jednak procesní pravidla určování příslušnosti soudů a jejich obsazení, jednak zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů. Patří tam také požadavek vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti.
V daném případě byl návrh na obnovu řízení v trestní věci stěžovatele přidělen do senátu 6 Nt, Mgr. Hany B.. Vznesená námitka podjatosti byla řádně projednána soudem prvního stupně a jako nedůvodná zamítnuta (č. l. 39 spisu). Soud druhého stupně projednal podanou stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně a podle §149 odst. 4 TrŘ doplnil výrok napadeného usnesení o jména nevyloučených osob (č. l. 50 spisu).
K úvahám stěžovatele o smyslu rozhodování soudce, proti kterému byla vznesena námitka podjatosti o tom, zda bude či nebude vyloučen z vykonávání úkonů, Ústavní soud konstatuje, že podle §31 odst. 1 TrŘ o vyloučení z důvodů uvedených v §30 TrŘ "rozhodne orgán, kterého se tyto důvody týkají". Toto ustanovení doznalo oproti původní úpravě změny (zákonem č. 292/1993 Sb., s účinností od 1. 1. 1994), neboť podle právního stavu před uvedenou novelizací o vyloučení orgánů činných v trestním řízení z důvodů podjatosti rozhodoval v prvním stupni bezprostředně nadřízený orgán. Smyslem zmíněné novelizace §31 TrŘ je zejména zabránit zbytečnému protahování trestního řízení, někdy bezdůvodně vznášenými, námitkami podjatosti. Z důvodu zjednodušení a urychlení celého řízení proto nyní o vyloučení rozhoduje orgán, jehož se tyto důvody týkají, a teprve o stížnosti proti jeho rozhodnutí rozhoduje orgán bezprostředně nadřízený.
Pokud tedy v souzené věci o námitce podjatosti rozhodoval v prvním stupni stejný senát, proti němuž byla námitka podjatosti vznesena, nedošlo k porušení trestního řádu, protože nic takového trestní řád nevylučuje. Ostatně i za situace, kdy o námitce podjatosti rozhodl týž senát, jehož se týkala, jsou objektivita řízení a zásady spravedlivého procesu zajištěny tím, že nejen ohledně námitky podjatosti, nýbrž i ve věci samé, pro niž bylo vedeno řízení, bylo možné podat opravný prostředek k nadřízenému orgánu. To se také v přezkoumávané věci stalo, neboť o stížnosti stěžovatele proti usnesení městského soudu rozhodoval krajský soud, jehož nestrannost nebyla nijak zpochybněna .
Rovněž neobstojí další námitka stěžovatele vytýkající porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel ve svém podání ze dne 29. 10. 2000 prohlásil, že "souhlasí s provedením řízení o obnově v jeho nepřítomnosti" (č. l. 11 spisu). Tuto žádost opakoval po ukončení veřejného zasedání dne 15. 1. 2002 (č. l. 22 spisu). K odročenému veřejnému zasedání, konanému dne 30. 4. 2002, byl stěžovatel řádně předvolán a po seznámení s výpovědí svědka J.B. prohlásil, že "chce být přítomen jen až bude vyslýchán balistik" (č. l. 60 spisu). V rámci veřejného zasedání dne 12. 7. 2002 byl stěžovatel, v souladu s výše uvedenou žádostí, přítomen pouze výslechu balistika. Před započetím výslechu jej soud seznámil s důkazy provedenými v jeho nepřítomnosti. Jak vyplývá z protokolu o veřejném zasedání ze dne 12. 7. 2002 neměl stěžovatel k provedeným důkazům připomínky a netrval na tom, aby byly prováděny další důkazy (č. l. 67 - 68 spisu). Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že svoji žádost o konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti na začátku veřejného zasedání odvolal a přál si být u výslechu jednotlivých svědků. Tato skutečnost však z uvedeného spisu nevyplývá.
V postupu soudu prvního stupně nelze spatřovat porušení stěžovatelem uváděných základních práv a svobod, zejména čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť soud prvního stupně postupoval v souladu s trestním řádem, obhájce byl přítomen dokazování v rámci jednotlivých veřejných zasedání, a stěžovatel byl řádně předvolán a seznámen s provedenými důkazy.
V této souvislosti neobstojí ani námitka stěžovatele, týkající se porušení práva na obhajobu. Podle §209 odst. 1 TrŘ může předseda senátu učinit opatření na ochranu svědka, např. vykázat obžalovaného z jednací síně. Po návratu do jednací síně však musí být obžalovaný seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit a může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky. Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 15. 1. 2002 (č. l. 19 spisu) vyplývá, že před zahájením veřejného zasedání se do jednací síně dostavila svědkyně D. O. a požádala o slyšení v nepřítomnosti stěžovatele. Důvodem byl výhrůžný dopis, který jí stěžovatel poslal (č. l. 19 spisu). Dopis byl založen do spisu jako č. l. 24. Na základě této žádosti rozhodl městský soud, podle §209 odst. 1 TrŘ, o provedení výslechu svědkyně D. O. v nepřítomnosti stěžovatele. Stěžovatel byl o tom vyrozuměn a před opuštěním jednací síně mu byla umožněna rozmluva s obhájcem, který byl přítomen výslechu svědkyně. Po provedení výslechu byl stěžovatel s obsahem výslechu seznámen a měl možnost klást svědkyni otázky.
Otázku ochrany svědka v soudním řízení řeší soud samostatně, podle konkrétních okolností projednávaného případu, přičemž k takovému postupu stačí již pouhá obava, že v přítomnosti obžalovaného svědek nevypoví pravdu. V daném případě dospěl soud prvního stupně k závěru, že výslech svědkyně D. O. provede v nepřítomnosti stěžovatele. Ani v tomto směru Ústavní soud neshledal v postupu soudu pochybení, neboť výslech svědkyně D. O. byl proveden za přítomnosti obhájce stěžovatele, který jí kladl otázky. Stěžovatel sám byl po návratu do jednací síně seznámen s obsahem výpovědi svědkyně a měl možnost svědkyni klást otázky (č. l. 21 - 22 spisu). Obdobný závěr učinil Ústavní soud i ve vztahu k namítanému porušení čl. 37 odst. 3 Listiny.
Podmínky a okolnosti, za nichž je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, byly vyloženy v jeho judikatuře, která je obecně dostupná. V této souvislosti lze, v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu posuzovat, zda stěžovatelem navržené důkazy a tvrzené skutečnosti zakládají důvod pro povolení obnovy řízení za předpokladu, že v řízení o ní nebylo porušeno některé z ústavně zaručených práv stěžovatele. Takovéto porušení však shledáno nebylo, neboť obecné soudy návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení řádně projednaly, v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a z jakých důvodů neshledaly tvrzení stěžovatele v souladu s taxativně vymezenými podmínkami pro povolení obnovy řízení podle §278 odst. 1 TrŘ.
V zájmu úplnosti Ústavní soud konstatuje, že pro úsudek o porušení ústavních záruk chránících čistotu řízení před obecnými soudy (jinými orgány veřejné moci) jako výraz zásad spravedlivého procesu (čl. 36 a násl. Listiny) není dostačující toliko obecné či subjektivní přesvědčení stěžovatele. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu. Soudy obou stupňů při posuzování předmětné věci respektovaly záruky plynoucí z trestního řádu, respektovaly příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady trestního řízení, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2003 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu