ECLI:CZ:US:2003:1.US.661.01
sp. zn. I. ÚS 661/01
Usnesení
I. ÚS 661/01
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a členů senátu JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně v právní věci stěžovatele Ing. B. F., zastoupeného advokátkou JUDr. M. O., o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Okresního úřadu J., referátu okresního pozemkového úřadu, ze dne 6. 12. 1999, č. j. PÚ-1/3358/12/92-201/3, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2001, č. j. 30 Ca 24/2000-19, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"] a co do formálních náležitostí ve shodě s cit. zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadl navrhovatel (stěžovatel) rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2001, č. j. 30 Ca 24/2000-19, jakož i rozhodnutí Okresního úřadu Jihlava, referátu okresního pozemkového úřadu, ze dne 6. 12. 1999, č. j. PÚ-1/3358/12/92-201/3, neboť má za to, že na základě uvedených rozhodnutí došlo k porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným rozhodnutím Okresního úřadu Jihlava, referátu okresního pozemkového úřadu, (dále jen "pozemkový úřad") bylo rozhodnuto, že O. F., k jedné ideální polovině, a stěžovatel Ing. B. F., k jedné ideální polovině, nejsou spoluvlastníky pozemků bývalého pozemkového katastru v k. ú. H., a to č. 176 PK, resp. č. 419/1, 419/8 a 418/16 KN, o celkové výměře 2046 m2. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že uvedená nemovitost (kromě dalších) přešla na základě rozhodnutí St. notářství v Jihlavě ze dne 28. 4. 1977, zn. 4D 144/76-48, do vlastnictví MVDr. B. F. Jmenovaný dne 8. 10. 1998 zemřel a jeho právními nástupci se stali manželka O. F. a syn Ing. B. F. (tj. stěžovatel). Rozhodnutím Městského národního výboru ze dne 26. 4. 1983, č. j. 539/83, byly předmětné pozemky vyvlastněny ve prospěch čs. státu, zastoupeného koncernovým podnikem T., pro stavbu "T. - galvanovna", a to za náhradu v celkové výši 9 778,40 Kč. Spolu s těmito pozemky (specifikovanými ve výroku napadeného rozhodnutí) byl vyvlastněn i pozemek, na nějž však nebyl uplatněn restituční nárok, proto tato nemovitost není předmětem rozhodnutí. V řízení před pozemkovým úřadem bylo dále z vyjádření T., a. s., zjištěno, že dle rozhodnutí o vyvlastnění měla zabezpečit proplacení předmětné částky T., (tj. organizační jednotka právního předchůdce T., s. p.), přičemž náhrada za vyvlastnění ve výši 9 778 Kč byla skutečně složena do notářské úschovy. Rozhodnutí o přijetí úschovy Státním notářstvím v Prostějově ze dne 28. 12. 1983, č. j. Nsn 1002/83-13, nabylo právní moci dnem 27. 1. 1984. Oprávněný MVDr. B. F. si peníze ve lhůtě nevyzvedl. Státní notářství po uplynutí tříleté lhůty rozhodlo dne 9. 11. 1987 tak, že náhrada za vyvlastněné pozemky připadne státu, pokud se o ni nikdo nepřihlásí ve lhůtě do jednoho roku ode dne vyhlášení. Poukazem ze dne 9. 8. 1993 byl pak zrušen uvedený notářský běžný účet Okresního úřadu v Prostějově. Pozemkový úřad na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že v dané věci není dán restituční titul ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. n) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), protože náhrada za vyvlastnění byla poskytnuta. Stejně tak, dle závěrů pozemkového úřadu, není naplněn ani restituční titul dle §6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě (tj. vyvlastnění za náhradu, pokud nemovitost existuje a trvale neslouží účelu, pro který byla vyvlastněna). Pozemkový úřad věc uzavřel tak, že vyvlastněné nemovitosti slouží účelu, pro který byly vyvlastněny, tj. pro výstavbu oblastního skladu spojů a že výměra vyvlastněných pozemků byla nezbytně nutná pro tuto výstavbu, jak vyplývá z vyjádření Městského stavebního úřadu v Jihlavě.
Napadeným rozsudkem krajského soudu, který rozhodoval o opravném prostředku podaném stěžovatelem a paní O. F., bylo rozhodnutí pozemkového úřadu potvrzeno. Krajský soud své závěry odůvodnil tím, že pozemkový úřad dospěl ke správnému skutkovému zjištění a věc také právně konformně posoudil. Bez pochybení konstatoval, že složení peněz do notářské úschovy znamená de iure vyplacení náhrady a bylo již věcí původního vlastníka, aby si náhradu vyzvedl. Pokud se jedná o tvrzení stěžovatele a paní O. F. věc tom smyslu, že předmětná náhrada nebyla vyzvednuta záměrně jako projev nesouhlasu s vyvlastněním, pak obecný soud správně poukázal na taxativně vymezený okruh restitučních titulů dle zákona o půdě.
Krajský soud se právně relevantním způsobem vypořádal i s další námitkou stěžovatele a paní O. F. směřující k okolnosti, že částka, poukázaná do úschovy státního notářství, byla ve skutečnosti o 0,40 Kč nižší, než bylo uvedeno ve vyvlastňovacím výměru, a z tohoto aspektu by údajně mělo být na věc pohlíženo jako na vyplacení náhrady ve smyslu ust. §6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě, a to tak, že namítaný restituční titul takovým jednáním nemohl být naplněn.
Proti citovaným rozhodnutím pozemkového úřadu a krajského soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž uplatnil v podstatě stejnou argumentaci jako v předchozím řízení před orgány veřejné moci. Uvedl, že rozhodnutím pozemkového úřadu se zvětšily majetkové křivdy, neboť otec stěžovatele vycházel ze zásady rovnoprávných vztahů, že lidé jsou svobodni a rovni v důstojnosti a právech, že základní práva jsou nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná, a z toho, že právní úkon musí být učiněn svobodně, vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Dále stěžovatel poukazuje na to, že jeho otci nikdy nebyla náhrada za vyvlastnění fakticky předána, takže se jedná o vyvlastnění bez náhrady. V rozhodnutí je také uvedeno, že parcela nebyla ve vlastnictví MVDr. B. F., a proto nebyl tento pozemek předmětem rozhodnutí pozemkového úřadu; stěžovatel však ve svém odvolání doložil, že jeho otec byl vlastníkem p., neboť tato je uvedena na listu vlastnictví pro obec a okres J. ze dne 18. 3. 1982, na který odkazuje rozhodnutí státního notářství v Jihlavě, sp. zn. 4D 144/76, a 4D 525/82, ze dne 22. 4. 1982, ve věci dodatečného dědictví po A. B. Pozemkový úřad dle názoru stěžovatele svým rozhodnutím vydaným až v roce 1999 zbavil navrhovatele možnosti se hájit a nárokovat svá práva získat zpět vlastnictví k nemovitostem, čímž zasáhl do základních práv a svobod stěžovatele. Z tohoto důvodu navrhuje napadená rozhodnutí zrušit.
Současně stěžovatel navrhl, aby náklady na zastoupení podle §29 a §30 zákona o Ústavním soudu zcela hradil stát, neboť od roku 1998 není zaměstnán a jeho jediným příjmem jsou sociální dávky ve výši životního minima.
Po přezkoumání skutkové stránky věci a po posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti je patrný nesouhlas stěžovatele s názorem orgánů veřejné moci z hlediska aplikace restitučních titulů dle zákona o půdě. Ústavní soud se v tomto ohledu ztotožňuje se závěrem pozemkového úřadu, který stěžovateli - v konečném důsledku - uplatněný restituční nárok nepřiznal, a tedy i se závěrem krajského soudu, který toto zamítavé rozhodnutí potvrdil. Jak bylo zjištěno, vyvlastnění bylo provedeno za tehdy přiměřenou náhradu a předmět vlastnictví slouží vyvlastňovacímu účelu. V řízení orgány veřejné moci bylo postupováno v souladu s platnou právní úpravou (jakýkoliv jiný postup by byl "contra legem"), přičemž odůvodnění napadených rozhodnutí obsahují podrobný odkaz na příslušné právní normy a nevykazují znaky protiústavnosti. Ta by mohla být dána - vzhledem k danému případu - v důsledku toho, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94; publ.: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34), eventuelně v důsledku svévolné interpretace cit. ustanovení zákona o půdě nebo interpretace v rozporu s principy spravedlnosti (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ.: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv.15, č. 98). Takováto pochybení Ústavní soud nezjistil a stěžovatel je ostatně ani nenamítal.
Nelze dospět ani k závěru, že by správní orgán zbavil stěžovatele možnosti se hájit a nárokovat svá práva (patrně z důvodu průtahů ve vyřízení jeho věci), neboť otec stěžovatele, jak vyplynulo ze spisu pozemkového úřadu, uplatnil v rámci jediného podání celou řadu restitučních nároků, založených na různých restitučních titulech, jež vyžadovaly provedení poměrně rozsáhlého dokazování ze strany správního orgánu, přičemž nároky stěžovatele (resp. jeho právního předchůdce) byly pozemkovým úřadem průběžně vyřizovány. Je třeba dodat, že stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí, co konkrétně správnímu úřadu vytýká.
Pokud jde o námitku týkající se parcely, Ústavní soud se ztotožňuje s názorem krajského soudu. I když tento pozemek byl v odůvodnění rozhodnutí pozemkového úřadu na okraj zmíněn, nebylo o něm, jak vyplývá z výroku napadeného rozhodnutí pozemkového úřadu, v dané věci rozhodováno. Domnívá-li se stěžovatel, že ohledně restituční nárok uplatněn byl, a tedy, že má být v této věci rozhodnuto, je třeba postupovat podle příslušných ustanovení zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád).
Opírá-li se ústavní stížnost o tyto námitky, nezbylo Ústavnímu soudu - vzhledem k závěrům shora uvedeným - než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nebylo podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu možno vyhovět návrhu stěžovatele ani, co do uhrazení nákladů jeho právního zastoupení.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 8. ledna 2003
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu