ECLI:CZ:US:2003:1.US.679.02
sp. zn. I. ÚS 679/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele J.K., zastoupeného Mgr. P. S., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 11 Td 45/2002, ve věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 4 T 541/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Shora uvedeným usnesením Nejvyšší soud ČR rozhodl podle §24 odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ") o příslušnosti Okresního soudu v České Lípě k projednání trestní věci obviněných J. K. (dále jen "stěžovatel"), P.N., P. M. a M. S.
Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR je patrno, že okresní státní zástupkyně v České Lípě podala dne 24. 6. 2002 Okresnímu soudu v České Lípě obžalobu na stěžovatele J. K. pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona (dále jen "TrZ"), trestný čin šíření toxikomanie podle §188a odst. 1 TrZ, trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187a odst. 1, 2 TrZ, trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 TrZ a pokračující trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 TrZ, spáchaný ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 TrZ. Uvedené trestné činy měl stěžovatel spáchat v době od léta 2001 do 18. 12. 2001, s výjimkou doby od 25. 8. 2001 do 2. 10. 2001 tím, že pravidelně ve větším rozsahu na různých místech republiky, zejména ve Žďáru nad Sázavou, prodával pervitin a heroin různým osobám. Dne 22. 6. 2001 přechovával v kabině dodávkového vozidla zn. MB 207D, SPZ RO 57-41, jeden narkosáček o hmotnosti 200 mg obsahující efedrin a metamfetamin, a jeden narkosáček o hmotnosti 3,38 g obsahující heroin a thebain. Dále dne 25. 3. 2000 v Novém Boru, okr. Česká Lípa, odcizil ku škodě leasingové společnosti GE C. L., a. s., se sídlem Praha 4, Vyskočilova 1422/1a, osobní motorové vozidlo tov. zn. Peugeot 306, v hodnotě 140 620,-- Kč. V době od 22. 8. 2001 do 23. 8. 2001 v Novém Boru, okr. Česká Lípa, odcizil dodávkové vozidlo tov. zn. Mercedes, SPZ DCJ 66-23, v hodnotě 92 520,-- Kč, včetně věcí nacházejících se v odcizeném vozidle, v hodnotě 3 700,-- Kč. V době od 29. 7. 2001 do 7. 8. 2001 stěžovatel společně s obviněným P. N. vnikli násilím do kostela v Novém Oldřichově - M., okr. Česká Lípa, kde odcizili 11 obrazů Křížové cesty, 4 dřevěné svícny a reliéf hlavy Krista, vše v celkové hodnotě 121 000,-- Kč. Poškozením dveří způsobili další škodu ve výši 2 500,-- Kč.
Po předběžném projednání uvedené obžaloby rozhodl Okresní soud v České Lípě, podle §188 odst. 1 písm. a) TrŘ, o předložení věci Nejvyššímu soudu ČR k rozhodnutí o příslušnosti. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že místně příslušným soudem k projednání trestní věci všech obviněných je ve smyslu §21 odst. 2 TrŘ Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou, neboť nejtěžší trestný čin výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) TrZ, nebyl ani zčásti spáchán v obvodu Okresního soudu v České Lípě.
Nejvyšší soud ČR zhodnotil důkazy použitelné k řešení tohoto sporu a dospěl k závěru, že příslušným ve věci jednat a rozhodnout je Okresní soud v České Lípě, ke kterému byla podána obžaloba.
Svůj závěr odůvodnil Nejvyšší soud ČR zejména tím, že vyšetřování trestné činnosti stěžovatele a společníků provedla policejní složka Okresního ředitelství policie v České Lípě. Obžalobu na tyto osoby podala okresní státní zástupkyně v České Lípě k Okresnímu soudu v České Lípě. Z formálního hlediska, podle §21 odst. 2 TrŘ, byl k projednání obžaloby příslušný Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou. Při rozhodování o příslušnosti bylo však nutno, ve smyslu §24 odst. 2 TrŘ, s přihlédnutím k §25 TrŘ, přihlédnout i k dalším důvodům, které formální hledisko pro určení místní příslušnosti ovlivnily. Jedním z takových důvodů byl důvod vhodnosti. V daném případě byl, z hlediska náročnosti objasnění, nejsnazší nejpřísnější trestný čin, a naopak. V tomto směru nebylo bez významu, že se, s výjimkou vazebně stíhaného stěžovatele, všichni ostatní obvinění trvale zdržovali v obvodu Okresního soudu v České Lípě, a v obvodu tohoto soudu měla bydliště i většina svědků potřebných k objasnění věci.
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 25. 11. 2002 a doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 11. 2002, stěžovatel napadl shora uvedené usnesení Nejvyššího soudu ČR. Tvrdí, že tímto usnesením bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo - být souzen svým zákonným soudcem, vyplývající z čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Měl za to, že napadené rozhodnutí je svou povahou rozhodnutím o odnětí a přikázání věci jinému soudu podle §25 TrŘ. Pro takový postup musí být shledány důležité důvody, což v jeho věci neplatilo. Stěžovatel rovněž nesdílel přesvědčení Nejvyššího soudu ČR o relativní menší obtížnosti dokazování závažnějších trestných činů, stejně jako nesouhlasil s argumentem o bydlišti ostatních spoluobžalovaných a svědků, kteří v jeho závažnější věci jsou téměř všichni z okresu Žďár nad Sázavou.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel považoval princip zákonného soudce za důležitý prvek právní jistoty a jednu ze základních podmínek spravedlivého procesu, navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 11 Td 45/2002, zrušil.
Ústavní soud si, v souladu s §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení a Okresního státního zastupitelství v České Lípě jako vedlejšího účastníka.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že nesouhlasí s názorem stěžovatele, že místní příslušnost soudu k projednání věci, a tím nepřímo i určení zákonného soudce, jsou ničím nezpochybnitelné skutečnosti. Místní příslušnost soudu k projednání věci není určena jen skutečnostmi podle §18 TrŘ. O určení místní příslušnosti lze vést spor a případně, je-li to vhodné, lze místní, ale i věcnou příslušnost soudu stanovit i jinak. K řešení sporu, případně k určení místní příslušnosti, či místní příslušnosti z jiných důvodů, je příslušný soud, který je soudům, mezi nimiž rozhoduje, nejblíže nadřízen. V souzené věci byl tímto soudem Nejvyšší soud ČR, který tak realizoval svoji pravomoc rozhodnout, který soud je věcně i místně příslušný projednat podanou obžalobu proti stěžovateli a ostatním spoluobžalovaným osobám. V dalším odkázal Nejvyšší soud ČR na odůvodnění napadeného usnesení.
Současně Nejvyšší soud ČR konstatoval, že napadeným usnesením neřešil spor o příslušnost, který by vyvolal stěžovatel nebo osoba spoluobžalovaná, ale spor vyvolaný soudem, ke kterému obžaloba napadla, a dotýkající se soudu, kam by mohla být postoupena. Věcná a místní příslušnost byla definitivně stanovena až teprve rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR a na jeho základě byl předepsaným způsobem určen zákonný soudce k projednání trestní věci stěžovatele a spol. Napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR nemohlo být rozhodnutím, kterým by byl stěžovatel a spol. odňat svému zákonnému soudci. Vzhledem k tomu, že napadené usnesení neporušilo žádné ústavní právo stěžovatele, navrhl Nejvyšší soud ČR ústavní stížnost odmítnout.
Okresní státní zastupitelství v České Lípě se, podle §28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, vzdalo postavení vedlejšího účastníka.
Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, ale zjišťuje, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná.
Předně je nutno konstatovat, že odkaz stěžovatele na argumentaci Ústavního soudu obsaženou v nálezu sp. zn. III. ÚS 90/95, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, č. 82, je z důvodu odlišných skutkových okolností zde řešených nepřípadný. V daném případě se jednalo o rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání proti rozsudku okresního soudu. Odvolací soud podle §262, věta druhá TrŘ, nařídil, aby věc projednal a rozhodl jiný soud téhož druhu a stupně. Při odkazování na jednotlivá rozhodnutí Ústavního soudu nelze vycházet pouze z právní věty rozhodnutí, ale každý případ je nutno posuzovat na základě konkrétních okolností uvedených v odůvodnění toho kterého rozhodnutí, neboť argumentace, obsažená v jednom rozhodnutí Ústavního soudu, není bez dalšího převoditelná na jakýkoliv zdánlivě podobný případ.
Jak je patrno z napadeného usnesení, Okresní soud v České Lípě po předběžném projednání obžaloby, podané v trestní věci stěžovatele a spol. okresní státní zástupkyní v České Lípě, dospěl k závěru, že není místně příslušný k jejímu projednání. V souladu s §188 odst. 1 písm. a) TrŘ rozhodl o předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti Nejvyššímu soudu ČR, jenž byl nejblíže společně nadřízen jemu a Okresnímu soudu ve Žďáře nad Sázavou, který byl podle závěru Okresního soudu v České Lípě místně příslušným (§21 odst. 2 TrŘ).
Nutno uvést, že v dané věci konalo vyšetřování Okresní ředitelství policie v České Lípě a obžalobu podala okresní státní zástupkyně v České Lípě k Okresnímu soudu v České Lípě.
Příslušnost soudů (místní i věcná) je založena trestním řádem a je vyjádřením zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. V některých případech soud, u něhož byla podána obžaloba, může dospět k závěru, že není věcně nebo místně příslušný. Podle §24 odst. 1 TrŘ vzniknou-li pochybnosti o příslušnosti soudu, rozhoduje o tom, který soud je k projednání věci příslušný, soud, jenž je nejblíže společně nadřízen soudu, u něhož byla podána obžaloba a soudu, který má být příslušný podle rozhodnutí o předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti. Soud rozhodující o příslušnosti soudu může postupovat i podle §25 TrŘ.
Ustanovení §25 TrŘ zásadu místní příslušnosti prolamuje a umožňuje dosáhnout toho, aby věc byla projednána a rozhodnuta jiným soudem, než je soud, jehož místní příslušnost jinak vyplývá z trestního řádu. K rozhodnutí o tzv. delegaci může dojít pouze z důležitých důvodů, které nejsou v zákoně vymezeny. V praxi jsou za důležité důvody považovány zejména hospodárnost soudního řízení, jeho rychlost, potřeba konání společného řízení, dostupnost soudu procesním subjektům atd. Rozhodování o delegaci svěřuje zákon do výlučné pravomoci obecným soudům s tím, že Ústavnímu soudu nepřísluší tento postup soudu přehodnocovat, pokud soud postupoval v souladu s ústavně garantovanými procesními právy účastníků řízení.
Ve smyslu shora uvedeného nemohlo rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, který v projednávaném případě rozhodoval spor o určení místní příslušnosti, dojít k porušení ústavního imperativu, dle něhož "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" (čl. 38 odst. 1 Listiny). Právě až na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR byl stěžovateli určen zákonný soudce.
S odkazem na shora uvedené je zřejmé, že Nejvyšší soud ČR nepochybil, jestliže při řešení tohoto sporu o určení místní příslušnosti vzal do úvahy, mimo jiné, i důležité důvody vyplývající z §25 TrŘ, zejména rychlost a hospodárnost řízení. Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že trestní věc stěžovatele, vedená Okresním soudem v České Lípě pod sp. zn. 4 T 541/2002, byla nepravomocně ukončena rozsudkem ze dne 9. 12. 2002. Na základě odvolání okresní státní zástupkyně byl rozsudek zrušen a vrácen okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. V tomto směru by jiný soud nemohl jednat rychleji a hospodárněji.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o určení místní příslušnosti není v rozporu s účelem trestního řízení a jeho základními zásadami zakotvenými v §2 TrŘ, a nelze v něm spatřovat stěžovatelem namítané porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na zákonného soudce.
Ústavní soud, i když se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, nezjistil, že by při rozhodování Nejvyššího soudu ČR došlo k porušení ústavních práv stěžovatele. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2003 JUDr. Vladimír Klokočka
předseda I. senátu Ústavního soudu