ECLI:CZ:US:2003:1.US.705.2000
sp. zn. I. ÚS 705/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného advokátem JUDr. R. K., proti usnesení Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 15. 6. 2000, sp. zn. 9 Cm 72/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský obchodní soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 15. 6. 2000, sp. zn. 9 Cm 72/96, vyslovil [poznámka: ve věci navrhovatele Z. P. a odpůrce obchodní společnosti B., s.r.o., (dále jen "obchodní společnost B."), o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady konané dne 5. 12. 1999] neplatnost usnesení valné hromady obchodní společnosti B., s.r.o., konané 5. 12. 1995, kterým bylo schváleno zvýšení základního jmění společnosti o 4 800 000 Kč vkladem nového společníka J. M., jímž bylo schváleno přistoupení nového společníka J. M., kterým bylo schváleno odvolání stávajících jednatelů J. M. a Z. P., kterým byl jmenován J. M. do funkce jednatele společnosti a kterým byla změněna společenská smlouva ve znění jejího dodatku.
Krajský soud v odůvodnění tohoto usnesení poukázal především na to, že rozhodující navrhovatelem (poznámka: současně také společníkem a jednatelem obchodní společnosti B.) namítanou skutečností je nedoručení pozvánky k jednání valné hromady obchodní společnosti B. svolané jednateli na 5. 12. 1995. Podle ustanovení §129 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen "obch.zák.") ve znění do 30. 6. 1996 termín a program valné hromady je nutno oznámit společníkům nejméně 15 dnů přede dnem jejího konání, a to písemnou pozvánkou, nestanoví-li společenská smlouva jinak (poznámka:. společenská smlouva obchodní společnosti B. uzavřená dne 17. 2. 1994 upravuje tento postup stejně jako citované ustanovení obch.zák.; podle čl. VIII. odst. 6, 7 valnou hromadu svolávají písemnou pozvánkou jednatelé nejméně 1x za rok). Krajský soud uvedl, že mezi účastníky řízení je nesporné tvrzení navrhovatele Z. P. o nedoručení pozvánky na jednání valné hromady dne 5. 12. 1995, z čehož plyne, že nebyl dodržen postup při jejím svolání. Za této situace nemohla valná hromada přijmout žádné rozhodnutí, neboť postupem rozporným s ustanovením článku VIII. odst. 7 bylo společníkovi (navrhovateli) odňato základní právo související s jeho účastí a s výkonem hlasovacích práv. Jestliže valná hromada na tuto okolnost nebrala zřetel a přijala ve výroku uvedená usnesení, nezbylo krajskému soudu než vyslovit za použití ustanovení §131 obch.zák., ve znění do 30. 6. 1996, jejich neplatnost.
Usnesení krajského soudu ze dne 15. 6. 2000, sp. zn. 9 Cm 72/96, napadl J. M. (dále jen "stěžovatel") ústavní stížností, v níž především uvedl, že o jednání krajského soudu dne 15. 6. 2000 nebyl informován, nebyl obeslán a citované usnesení mu rovněž nebylo doručeno. O tomto rozhodnutí se dověděl "pouze náhodou, když byl upozorněn na skutečnost, že v mezidobí byl vymazán jako jednatel společnosti B. s.r.o. z obchodního rejstříku, takže došlo k marnému uplynutí lhůty pro odvolání, rovněž šedesátidenní lhůty stanovené §72 odst. 2 zákona číslo 182/1993 Sbírky, obdobně došlo k marnému uplynutí lhůty stanovené pro podání dovolání".
Stěžovatel se domnívá, že v důsledku toho došlo k zásahu do jeho procesních práv, byla mu odepřena soudní ochrana a došlo tak k zásahu do jeho práva založeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel současně poukázal na Ústavním soudem vícekrát konstatovaný princip rovnosti zbraní, neboť krajský soud v souzené věci rozhodoval na základě tvrzení toliko jedné ze stran a "obsazení procesních stran v dané věci krajského obchodního soudu bylo pouze výsledkem formalistického právního názoru Nejvyššího soudu ve shora označené věci" (poznámka: usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 2. 2000, sp. zn. 32 Cdo 2288/99). Stěžovatel z hlediska "personálního obsazení procesních stran" poukázal rovněž na vývoj právní úpravy, neboť po novele o.s.ř. s účinností od 1. 1. 2001, by k uvedenému zásahu do jeho práv zřejmě nedošlo, a to s ohledem na skutečnost, že jednatelé jsou ve smyslu ustanovení §200c odst. 1 o.s.ř. účastníky řízení vedle právnické osoby. Stěžovatel spatřuje zásah do svých procesních práv rovněž v tom, že krajský soud vycházel z právního názoru Nejvyššího soudu ve výše uvedené věci, a připomíná, že v souzené věci se jedná o jinou věc.
Stěžovateli prý dále - s ohledem na skutečnost, že se v zákonné lhůtě 60 dnů ani nedověděl o zásahu do jeho práv - nezbývá než ústavní stížnost opřít o ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kdy ústavní stížnost je podávána ve lhůtě kratší než jeden rok a dle stěžovatelova názoru podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy (v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu uvedené pod sp. zn. II.ÚS 15/95.
Stěžovatel s ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, podle něhož se usnesení Krajského obchodní soudu v Brně ze dne 15. 6. 2000, sp. zn. 9 Cm 72/96, zrušuje.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatel namítá, že v řízení před Krajským obchodním soudem v Brně ve věci uvedené pod sp. zn. 9 Cm 72/96 mu byla odepřena soudní ochrana a došlo tak k zásahu do jeho práva založeného čl. 36 Listiny.
Tuto námitku akceptovat nelze.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je oprávněna podat ústavní stížnost fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci ("zásahem orgánu veřejné moci") bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.
Řízení o návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady je návrhovým řízením (účast v něm byla stanovena v §90 o.s.ř. ve zněni do 31. 12. 2000 a v téže úpravě po 1. 1. 2001 v ustanovení §94 odst. 2). Účastenství v řízení je upraveno v §131 odst. 1 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2000 (poznámka: v nynějším znění ustanovení §131 odst. 1, 4 a 6 obch. zák.) a podle tohoto ustanovení by byl mohl podat návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady také stěžovatel. Že tak v souzené věci neučinil, je pochopitelné. Oproti tomu však navrhovatel [(Z. P. ) ve věci sp. zn. 9 Cm 72/96] se usnesením valné hromady společnosti B. ze dne 5. 12. 1995 cítil dotčen na svých právech, a proto návrh na neplatnost usnesení valné hromady podal. Za této situace krajský soud se stěžovatelem (poznámka: který nepodal návrh na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady) dále nejednal a ústavní stížností napadené usnesení mu nezasílal, neboť předchozí (ale ani stávající) právní úprava institut vedlejšího účastenství ze zákona neobsahuje. Snahu zákonodárce neučinit z předmětných řízení ve věci akciových společností tribunály s neomezeným počtem účastníků (jestliže stanoví závaznost rozhodnutí pro každého a vylučuje tak nezbytnost účasti všech společníků nebo akcionářů) lze ostatně dovodit z ustanovení §131 odst. 4, resp. odst. 7 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2000 i po 1. 1. 2000, které zakotvuje výjimku z ustanovení §159 odst. 2 o.s.ř. (srov. ustanovení §167 odst. 2 o.s.ř.)].
Ústavní soud je proto přesvědčen, že k porušení stěžovatelova základního práva zakotveného v čl. 36 Listiny nedošlo a ani dojít nemohlo, neboť - z výše uvedených důvodů - nebyl účastníkem soudního řízení. Ústavní soud pro úplnost uvádí, že jestliže byl stěžovatel výrokem usnesení ve věci sp. zn. 9 Cm 72/96 dotčen a současně mu nebylo zřejmé, jaké je jeho právní postavení (zda je i nadále společníkem nebo jednatelem obchodní společnosti B.) mohl podat žalobu na určení svého postavení v uvedené obchodní společnosti. Jedná se o osobní právo, které lze uplatnit kdykoliv za existence společnosti.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že v případě stěžovatelem podané ústavní stížnosti se jedná o návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
Proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl [§43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu].
Za tohoto stavu se Ústavní soud již dále nezabýval stěžovatelovým návrhem na přípustnost podání ústavní stížnosti podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
K návrhu stěžovatele na spojení řízení ve věci předmětné ústavní stížnosti s řízením o jeho ústavní stížnosti ze dne 5. 5. 2000, Ústavní soud konstatuje, že o této ústavní stížnosti již rozhodl dne 30. 10. 2001, sp. zn. II. ÚS 288/2000.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2003
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj