ECLI:CZ:US:2003:1.US.715.01
sp. zn. I. ÚS 715/01
Usnesení
I. ÚS 715/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Gütllera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. D. N., zastoupené H. D., advokátkou, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2001, sp. zn. 14 Nc 571/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 12. 12. 2001 se stěžovatelka s odvoláním na čl. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhala, aby Ústavní soud vydal nález, že Městský soud svým usnesením ze dne 19. 10. 2001, sp. zn. 14 Nc 571/2001, porušil její výše uvedená základní práva. Podáním ze dne 21. 1. 2002 doplnila právní zástupkyně stěžovatelky ústavní stížnost mj. o požadavek zrušení napadeného rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o návrhu stěžovatelky na vyloučení soudkyně Mgr. D. P. z projednávání a rozhodování ve věci péče o její dvě nezletilé děti tak, že jmenovaná soudkyně nebyla vyloučena.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že s otcem nezletilých dětí je rozvedena a žijí odděleně. Ohledně těchto dětí platí pravomocný a vykonatelný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 10 P 174/96, podle kterého se mají rodiče v péči o ně střídat po 14 dnech a zvlášť je určen režim na prázdniny. Otec však prý postupuje svévolně, děti matce nikdy nepředal, "navádí je a zpracovává" proti ní a údajně jim "vštěpuje myšlenku, že k matce nechtějí". V podrobnostech odkázala stěžovatelka na obsah svých předchozích ústavních stížností (sp. zn. III. ÚS 338/01, I. ÚS 588/01 a II. ÚS 672/01). Stěžovatelka podávala opakovaně návrhy na postup podle ust. §273 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), soud však na tyto návrhy prý nikdy meritorně nereagoval. Dne 6. 8. 2001 byl k rukám její právní zástupkyně doručen přípis, ve kterém soudkyně Mgr. P. s poukazem na dosažené vzdělání a profesi matky uvedla, že je na ní, aby zvolila postup, který povede ke kontaktu s dětmi. Z tohoto listu podle názoru stěžovatelky plyne, že soudkyně na ni "přesunula odpovědnost za tvrzený dlouhodobý protiprávní stav a svévoli otce", z čehož v zásadě dovozuje, že soud nezachovává rovnost účastníků řízení a vůči její osobě postupuje diskriminačním způsobem. Odvolací soud, který napadeným usnesením rozhodl, že soudkyně P. není vyloučena z projednávání věci své rozhodnutí podle stěžovatelky řádně neodůvodnil a především nevyhodnotil výše uvedené nestandardní doporučení soudkyně, jímž byla vyzvána, aby se sama postarala o to, co je povinností soudu.
Stěžovatelka podanou ústavní stížnost doplnila již zmíněným podáním ze dne 21. 1. 2002, v němž zejména rozebírá další postup Obvodního soudu pro Prahu 3 v předmětné věci, ve kterém rovněž spatřuje podjatost tohoto soudu. Následně doplnila stížnost ještě podáním ze dne 26. 8. 2002, kde Ústavní soud mj. informuje, že v mezidobí vydal Obvodní soud pro Prahu 3 předběžné opatření, kterým svěřil děti do péče otce a matce určil styk s dětmi, přičemž otec jí děti údajně opět nepředal.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti účastník řízení - Městský soud v Praze v zásadě odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a doplnil, že pro podjatost soudkyně P. nebyly shledány důvody, když prý naopak soudkyně v zájmu nezletilých dětí pouze doporučovala postup, který by nevyhrocoval již tak nepřátelské vztahy rodičů.
Právní zástupkyně stěžovatelky, H. D., si dne 29. 10. 2002 vyžádala kopii tohoto vyjádření městského soudu, v čemž jí bylo Ústavním soudem vyhověno, a reagovala na jeho obsah dalším podáním ze dne 7. 11. 2002, ve kterém v podstatě opakuje své námitky proti postupu soudu, ze kterého lze podle jejího názoru "vysledovat přinejmenším pochybnost o jeho nepodjatosti" a znovu podrobně popisuje vývoj případu, resp. některé jeho, podle ní klíčové, okolnosti. K prokázání tvrzení stěžovatelky navrhla advokátka nařízení ústního jednání před Ústavním soudem, při kterém by tento soud provedl důkaz označenými listinami z příslušného spisu.
II.
Po přezkoumání veškerých shromážděných podkladů k danému případu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Nutno předeslat, že věcí se Ústavní soud již zabýval v řízeních, vedených pod sp. zn. III. ÚS 338/01, I. ÚS 588/01 a II. ÚS 672/01 (na které ostatně sama stěžovatelka ve svém návrhu rovněž odkázala). Všechny tyto ústavní stížnosti, i když se lišily napadenými rozhodnutími, se týkaly daného případu a byly odmítnuty jako zjevně neopodstatněné, resp. jako nepřípustný návrh. Ve zkoumané věci stěžovatelka opětovně brojí proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 3 a do odůvodnění své stížnosti, včetně jejích dvou doplnění (viz. výše) zahrnula své různé námitky, resp. informace o tomto postupu, se kterým projevuje nespokojenost. V petitu návrhu, jímž je na rozdíl od odůvodnění Ústavní soud vázán, však napadá pouze usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2001, sp. zn. 14 Nc 571/2001, které požaduje zrušit (tomu odpovídá i převážná argumentace v odůvodnění stížnosti). Ústavní soud se proto mohl zabývat pouze ústavností tohoto rozhodnutí - i když byl petit formulován poněkud neobvykle a byl obsažen v zásadě až v doplnění ústavní stížnosti, nevzbuzoval pochybnosti, čeho se stěžovatelka domáhá.
Ústavní soud nezjistil, že by napadeným usnesením Městského soudu v Praze - kterým bylo rozhodnuto, že soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 3, Mgr. D. P., není z projednávání a rozhodování věci vyloučena - došlo k porušení jakýchkoli ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky. Je na místě zopakovat, že úkolem Ústavního soudu, který není obecným soudům nadřízen, nemůže být dohled nad činností těchto soudů, zaměřený v podstatě pouze na otázky dodržování jednoduchého práva. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je povinen jako každý orgán veřejné moci v demokratickém právním státě své vymezené kompetence nepřekračovat a do oblasti vyhrazené obecným soudům vstoupit kasačním způsobem pouze v případě, kdy dojde k natolik intenzivnímu zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, že nezbývá než konstatovat jejich porušení, k čemuž ve zkoumané věci nedošlo. Stěžovatelka se však zjevně domáhá takového postupu Ústavního soudu, který by tento soud fakticky posunul do role další instance v systému všeobecného soudnictví, což mu s ohledem na shora uvedené nepřísluší.
Ustanovením §14 o. s. ř. je založena povinnost vyloučit soudce z projednávání a rozhodování věci, jestliže existuje určitý důvod, vymezený takovými konkrétně označenými a zjištěnými skutečnostmi, v jejichž světle se jeví soudcova nepodjatost pochybnou. V souzené věci stěžovatelka opakovaně - jak vyplývá i z jejích předchozích stížností - vyjadřovala nespokojenost s postupem soudu ve věci péče o její nezletilé děti, z níž pak dovozovala podjatost konkrétní soudkyně Mgr. D. P., resp. dalších soudců Obvodního soudu pro Prahu 3. Nadřízený soud o jejích návrzích v tomto směru rovněž opakovaně rozhodl a jeho rozhodnutím nelze z hlediska ochrany ústavnosti nic vytknout. Obecný poukaz stěžovatelky na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 167/94 a III. ÚS 55/95, je vzhledem k charakteru zkoumané věci nepřípadný, jelikož uvedené nálezy se týkaly skutkově zcela odlišných případů. Ústavní soud již dříve judikoval, že s ohledem na povahu rozhodování o vyloučení soudce z projednávání věci v řízení před obecnými soudy je věcí především těchto soudů samotných, aby stanovily kritéria, za nichž je třeba podmínky aplikace §14 o. s. ř. posuzovat. Důvodné pochybnosti o soudcově nestrannosti jsou totiž kategorií objektivní povahy a jako takové musí být založeny skutečnostmi objektivitu soudcovského rozhodování zpochybňujícími, a to natolik, že nikoli z pohledu účastníků řízení, ale v objektivním smyslu ústavně chráněnou nestranností soudcovského rozhodování otřásají (usnesení sp. zn. III. ÚS 26/2000, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 365).
Ústavní soud dále opakuje, že v případech vyloučení soudců musí platit presumpce nestrannosti, která vyplývá ze základních zásad spravedlivého procesu, především pak z principu práva na zákonného soudce. Možnost vyloučení soudce z důvodu jeho podjatosti, je třeba chápat jako výjimku ze zmíněného principu. Proto platí, že není-li prokázán opak, je soudce považován za nestranného, což úzce souvisí se zásadou rovnosti účastníků řízení. K vyloučení konkrétního soudce z projednávání a rozhodování věci může dojít pouze tehdy, je-li zcela evidentní, že jeho vztah k dané věci, účastníkům řízení nebo jejich zástupcům je takového charakteru a dosahuje takové intenzity, že navzdory své ústavně stanovené povinnosti není schopen rozhodovat nezávisle, nestranně a spravedlivě, což ve zkoumaném případě Ústavní soud neshledal.
Z uvedených důvodů proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout v souladu s ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Pro úplnost nutno k návrhu právní zástupkyně stěžovatelky na nařízení ústního jednání připomenout, že ústní jednání je možno konat, pouze nebyl- li návrh odmítnut (ust. §44 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 6. ledna 2003
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu