ECLI:CZ:US:2003:1.US.721.02
sp. zn. I. ÚS 721/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele E. A., zastoupeného JUDr. J. Č., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 2002, sp. zn. 7 To 133/02, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Shora uvedeným usnesením Vrchního soudu v Praze byla zamítnuta stížnost E. A. (dále jen "stěžovatel") proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. Nt 314/2002, kterým bylo rozhodnuto, že pro skutky uvedené ve výroku tohoto rozhodnutí je, podle §380 odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), vydání stěžovatele orgánům činným v trestním řízení Ukrajinské republiky k trestnímu stíhání přípustné.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 12. 2002, se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jeho základních práv a svobod zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy ČR, čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, čl. 3 odst. 1, 2 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání a čl. 3 odst. 2 Evropské úmluvy o vydávání.
Předtím než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy návrh splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), může se jím zabývat také věcně.
Ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Princip subsidiarity vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu přísluší zasahovat pouze v případě, že v jejich rozhodování shledá porušení některých základních práv a svobod. To znamená, že se Ústavní soud musí řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, a jeho zásah připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Zákonná úprava postupu při vydávání osoby do ciziny je v trestním řádu provedena v ustanoveních §379 - §383. Řízení o vydávání probíhá zásadně ve třech stadiích. První stadium spočívá v provedení předběžného šetření podle §379 TrŘ. Po skončení předběžného šetření následuje druhé stadium, v jehož rámci soud rozhoduje, zda je v konkrétní věci, z hlediska právních důvodů, vydání přípustné či nepřípustné (§380 a §381 TrŘ). Po právní moci rozhodnutí o přípustnosti, popř. nepřípustnosti vydání je věc předložena Ministerstvu spravedlnosti. Třetím a posledním stadiem řízení o vydávání je rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení či nepovolení vydání osoby do ciziny (§382 TrŘ) a samotné provedení vydání. Jak vyplývá z ustanovení §382 odst. 1 TrŘ pouhé vyslovení přípustnosti vydání ještě neznamená, že k vydání osoby dojde. Pro ministra spravedlnosti je závazné pouze rozhodnutí soudu o nepřípustnosti. Ministr spravedlnosti však není povinen povolit vydání do ciziny, i když bylo pravomocně rozhodnuto, že je vydání přípustné.
Ze zákonné úpravy postupu při vydávání a z citovaných ustanovení je zřejmé, že rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání je třeba chápat jako poslední prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
V projednávané věci ústavní stížnost směřuje jen proti usnesení Vrchního soudu v Praze, které v tomto případě není rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, bude v souzené věci rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení či nepovolení vydání stěžovatele orgánům činným v trestním řízení Ukrajinské republiky k trestnímu stíhání přípustné.
Jak je patrno ze sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR, ministr spravedlnosti v projednávané věci dosud nerozhodl, a to s ohledem na stále probíhající azylové řízení. Předmětná věc bude ministrovi spravedlnosti předložena k rozhodnutí až po pravomocném ukončení azylového řízení.
Pokud se stěžovatel obrátil na Ústavní soud už v okamžiku, kdy rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o přípustnosti vydání nabylo právní moci, ale ještě před rozhodnutím ministra spravedlnosti o povolení či nepovolení vydání, bylo nutno jeho ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou ve smyslu nevyčerpání procesních prostředků k ochraně práva. Ústavní soudnictví je totiž založeno především na zásadě přezkumu věcí, v nichž nelze protiústavnost napravit jiným způsobem. V případě rozhodnutí ministra spravedlnosti o nepovolení vydání by pouze rozhodnutími obecných soudů k zásahu do stěžovatelem namítaných ústavně zaručených základních práv nedošlo.
Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, pokud by takto koncipovanou ústavní stížnost věcně projednal a rozhodl (případně i vyhověl a napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil), zůstalo by rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení či nepovolení vydání, tedy rozhodnutí o posledním prostředku, nedotčeno rozhodnutím Ústavního soudu, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty.
S ohledem na tyto závěry jedná se o návrh nepřípustný, který soudce zpravodaj usnesením mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2003
JUDr. František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu