ECLI:CZ:US:2003:1.US.724.02
sp. zn. I. ÚS 724/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. H., zastoupené Mgr. J. H., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 17. 6. 2002, čj. 30 C 167/2001- 63, a Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 10. 2002, čj. 18 Co 485/2002 - 77, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu 17. 12. 2002, domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Okresního soudu Plzeň - město (dále jen "okresní soud") a Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud").
Stěžovatelka ve stížnosti tvrdí, že postupem okresního a zejména krajského soudu byla porušena její ústavně zaručená základní práva a svobody garantovaná čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Rovněž bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obecné soudy nedodržely postup podle §1 a §3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OSŘ"). Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nesplňuje požadavky §157 odst. 2 OSŘ. Odvolací soud nedodržel postup podle §213 OSŘ. Okresní soud také neprovedl důkaz znaleckým posudkem, i když ho stěžovatelka navrhovala.
V souladu s ust. §42 odst. 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla vyžádána vyjádření účastníků řízení.
Okresní soud k namítanému neprovedení důkazu znaleckým posudkem uvedl, že o návrhu stěžovatelky rozhodl usnesením ze dne 17. 6. 2002, čj. 30 C 167/2001 - 58, kterým návrh na doplnění dokazovaní nepřipustil. Rovněž v odůvodnění rozsudku uvedl, v souladu s ust. §157 odst. 2 OSŘ, proč nebyl navržený důkaz připuštěn. Stěžovatelka ve svém odvolání ze dne 24. 7. 2002 nepoukazovala na to, že tento důkaz nebyl proveden a nepožadovala jeho provedení. Naopak v odvolání se ztotožnila se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a s právním závěrem, že došlo k uzavření smlouvy smíšené, přičemž úplatná byla pouze činnost žalobkyně, která měla vést k uzavření smlouvy mezi zájemcem a třetí osobou.
Krajský soud ve vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku, neztotožnil se sice se závěrem okresního soudu, ale nepovažoval za nutné postupovat podle §221 OSŘ.
K ústavní stížnosti podala vyjádření také vedlejší účastnice M. Š. (žalovaná ve sporu před obecnými soudy). Podle ní nedošlo v tomto případě k porušení práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud přezkoumal formální náležitosti podané ústavní stížnosti, nutné k meritornímu projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla po formální stránce shledána bez vad a způsobilá dalšího přezkoumávání. Další podmínkou meritorního projednání ústavní stížnosti je, že nejde o návrh zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání návrhu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
Ze spisu sp. zn. 30 C 167/2001 Okresního soudu Plzeň - město bylo zjištěno, že stěžovatelka požadovala po žalované M. Š. zaplacení 21 500,-- Kč. Povinnost žalované plnit měla vyplývat ze smlouvy o zprostředkování, uzavřené mezi stěžovatelkou a žalovanou (provize za zprostředkování prodeje nemovitosti). Okresní soud rozsudkem ze dne 17. 6. 2002, čj. 30 C 167/2001 - 63, uložil žalované zaplatit polovinu této částky, ve zbytku žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že původní zprostředkovatelská smlouva, uzavřená mezi účastnicemi sporu dne 8. 9. 1998, nebyla naplněna a zanikla uplynutím sjednané doby. Dne 8. 7. 1999 byla uzavřena ústně, mezi žalobkyní na straně jedné a žalovanou a druhým spoluvlastníkem nemovitostí P. Š., nová smlouva, mající charakter smlouvy příkazní podle §724 a násl. občanského zákona. Stěžovatelka se touto smlouvou zavázala zajistit kupujícího a sepsání kupní smlouvy na nemovitosti a provést vklad do katastru nemovitostí. Sjednaná odměna tak činila částku 60 000,-- Kč, ze které měly být hrazeny i náklady na vyhotovení smlouvy a dalších listin s převodem nemovitostí souvisejících. Stěžovatelka kupujícího zajistila, vznikl jí tedy nárok na výše uvedenou odměnu, zaplaceno jí však bylo pouze 38 000,-- Kč, proto žalobou požadovala pouze 21 500,-- Kč, neboť žalovaná zaplatila správní poplatek za návrh na vklad do katastru nemovitostí ve výši 500,-- Kč, který měl být hrazen z uvedené odměny. Smluvní stranou, která se zavázala k plnění, byl i P. Š., proto byla stěžovatelce přisouzena pouze polovina žalované částky s tím, že se nejedná o závazek solidární.
Proti zamítavému výroku a výroku o náhradě nákladů řízení podala stěžovatelka odvolání.
Krajský soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil rozsudkem ze dne 2. 10. 2002, sp. zn. 18 Co 485/2002, a navíc konstatoval, že žalované ze smlouvy nevznikla vůbec žádná povinnost platit. Stěžovatelka svůj závazek nesplnila, nárok na provizi podle zmíněné ústní smlouvy jí tedy nevznikl. Stěžovatelka si ponechala zálohu ve výši 60 000,-- Kč, tj. ve výši odpovídající výši sjednané provize, složenou Ing. A. P. dne 14. 6. 1999 na zaplacení kupní ceny za nemovitosti. Ovšem tato částka již náležela žalované (prodávající). Stěžovatelka z této částky neoprávněně vyplatila Ing. A. P. dne 26. 7. 1999 částku 22 000,-- Kč. Svého nároku se tedy může domáhat jen na něm.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C. H. Beck, Praha 1994, str. 40]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy).
Stěžovatelka polemizuje se závěry obecných soudů, týkajícími se aplikace obecného práva. Na základě své vlastní interpretace pak dovozuje, že nesprávnou interpretací a následnou aplikací norem obecného práva obecné soudy zasáhly do jejích ústavně zaručených práv. Jak již Ústavní soud judikoval, ani skutečnost, že obecný soud se opřel o právní názor (resp. výklad zákona, jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C. H. Beck, Praha 1995, str. 281]. Se žádnou z námitek, uváděných stěžovatelkou, nelze souhlasit. Postup obecných soudů v řízení a v něm vydaná rozhodnutí nebyla způsobilá porušit ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelky. Provádění důkazů a jejich hodnocení, interpretace a aplikace norem obecného práva proběhla ústavně konformním způsobem. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily. V rozsudku krajského soudu jsou sice určité nepřesnosti, jedná se však o chyby formálního rázu (viz např. označení vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za "advokátní tarif" - str. 3 rozsudku), které nemají vliv na ústavní konformnost napadeného rozhodnutí.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy v rozsahu, v jakém je namítala stěžovatelka, ani v rozsahu jiných ústavně zaručených práv a svobod, odmítl Ústavní soud její ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2003
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu