ECLI:CZ:US:2003:1.US.731.02
sp. zn. I. ÚS 731/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne senátem ve složení předseda JUDr. Vladimír Klokočka a soudci JUDr. František Duchoň a JUDr. Vojen Güttler ve věci ústavní stížnosti T. L., zastoupeného advokátem JUDr. J. B., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2001, sp. zn. 8 T 56/2000, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2002, sp. zn. 8 To 23/02, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 720/2002, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze uznal napadeným rozsudkem stěžovatele vinným pokusem trestného činu vraždy dle ustanovení 8 odst. 1 k §219 odst. 1 trestního zákona a za to jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 6 let. Tohoto trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že dne 26. 12. 1998 v úmyslu usmrtit bodl nožem poškozeného J. N. a způsobil mu bodnou ránu na levé polovině hrudníku, čímž bezprostředně ohrozil jeho život, který byl zachráněn pouze včasnou a vysoce odbornou lékařskou pomocí.
Shora označeným usnesením Vrchní soud v Praze odvolání stěžovatele zamítl.
Nejvyšší soud ČR citovaným usnesením odmítl dovolání stěžovatele, brojící proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze, neboť stěžovatelovy námitky v podstatě směřovaly do skutkových zjištění nižšího soudu, což je nepřípustné. Napadené rozhodnutí tedy nespočívalo na nesprávném hmotněprávním posouzení věci, takže tvrzený dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. g) trestního řádu nebyl dán.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především tvrdí, že po celou dobu trestního řízení popíral, že poškozeného bodl, zejména, že by tak byl učinil v úmyslu jej usmrtit. Provedené důkazní řízení považuje za neúplné, neboť znalecké posudky si prý navzájem odporují; proto navrhoval zpracování revizního posudku. Stěžovatel namítá, že v jeho neprospěch hovořil toliko posudek MUDr. T., z něhož obecné soudy vycházely, ačkoliv vykazoval nedostatky, na které upozornil posudek MUDr. Š. a Ústavu soudního lékařství. Stěžovatel především argumentuje tím, že po incidentu s poškozeným byl překvapen jeho zraněním a snažil se mu zajistit rychlou lékařskou péči, což zjevně odporuje závěrům obecných soudů o jeho úmyslu poškozeného usmrtit.
Stěžovatel dále uvádí, že se snažil předmětnou událost vysvětlit, nicméně že tak učinil bezprostředně po ní, takže podrobný popis zcela nekorespondoval s realitou. Přestože prý jeho výpověď "možná vyvrácena byla", nepodařilo se zjistit, jak incident ve skutečnosti proběhl. K výpovědi poškozeného stěžovatel uvedl, že v jeho krvi byla zjištěna smrtelná dávka alkoholu ve výši 3,17 - 3,93 promile, takže není reálné, že by si tuto událost mohl pamatovat. Navíc poškozený dodatečně svoje předchozí výpovědi odvolal.
Stěžovatel se proto domnívá, že shora popsaným způsobem hodnocení provedeného dokazování porušily obecné soudy jeho právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1, v čl. 39 a v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Nejvyšší soud ČR prý navíc svoji přezkumnou pravomoc v souzené věci zúžil takovým způsobem, že by prakticky nemělo vůbec smysl dovolání podávat.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhuje ústavní stížnosti vyhovět a napadená rozhodnutí zrušit.
Ústavní soud i v této souvislosti - s ohledem na stěžovatelem uplatněné námitky - považuje za nutné zopakovat, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nikoliv "běžné" zákonnosti. Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Právě v této souvislosti Ústavní soud již také několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 257).
V souzené věci však Ústavní soud zmíněný extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neshledal. V daném případě totiž obecné soudy dospěly k rozhodnutí o vině a následném trestu stěžovatele na základě řady důkazů a svá rozhodnutí také řádně a přesvědčivě odůvodnily. Ústavní soud proto shledal, že stěžovatelem uplatněné námitky svojí podstatou spadají do oblasti přehodnocování dokazování a zpochybňují správnost aplikace jednoduchého práva a nikoliv práva ústavního.
Stěžovatel především namítá, že provedené důkazní řízení bylo neúplné, neboť jednotlivé znalecké posudky si prý navzájem odporovaly a stěžovatel proto navrhoval zpracování posudku revizního. V jeho neprospěch prý hovořil pouze posudek MUDr. T., který však vykazoval nedostatky.
K tomu Ústavní soud ze soudního spisu Krajského soudu v Praze zn. 8 T 56/2000 zjistil, že krajský soud právě za účelem odstranění rozporů mezi posudkem znalkyně MUDr. T. [vypracovaným na žádost Policie ČR (č.l. 12 a násl.)], a posudkem znalce prof. MUDr. Š., DrSc. (č.l. 170 a násl.) [předloženým stěžovatelem], požádal o vyjádření Masarykovu nemocnici - Oddělení soudního lékařství v Ústí nad Labem. Z vyjádření tohoto znaleckého ústavu vyplývá (č.l. 387 a násl.), že je nutno "verzi předloženou obžalovaným odmítnout jako biomechanicky prostorově nepřijatelnou". V průběhu hlavního líčení před krajským soudem znalec MUDr. F. uvedl (č.l. 431), že stvrzuje závěry původního znaleckého posudku ze dne 1. 5. 2000 (volně vložen ve vyšetřovacím spisu) zpracovaného tímto ústavem, v němž je především uvedeno, že nelze ani připustit závěr znalce prof. Š., že poranění mohlo vzniknout, když poškozený vleže držel nůž před svým hrudníkem a obviněný na něj, anebo i spolu s ním, spadl (s. 27); naopak se lze ztotožnit se závěry znalkyně MUDr. T., že výpověď stěžovatele není věrohodná a že vysvětlení poškozeného v rozporu s vyšetřenými okolnostmi není (s. 28). Znalecký ústav proto dospěl k závěru, že "jedinou přijatelnou verzí se jeví děj aktivní, že poškozený J. N. byl poraněn bodnutím nožem, drženým v ruce druhé osoby, že bodnuto bylo nemalou silou a čepel byla do hrudníku zasunuta" (s. 30).
Ústavní soud proto shledal, že tyto námitky stěžovatele jsou zjevně neopodstatněné. Mezi posudky znalců MUDr. T. a prof. Š. se sice skutečně určité rozdíly vyskytovaly, neboť prof. Š. dospěl k závěru, že "nelze jednoznačně vyloučit ani mechanismus zranění uváděný obviněným" (č.l. 174), leč právě za účelem vyjasnění těchto rozporů si nechal krajský soud vypracovat doplněk znaleckého posudku od znaleckého ústavu, jehož posudek jasně vyvrací tvrzení stěžovatele o průběhu předmětné události, jež bylo do určité míry podpořeno znaleckým posudkem prof. Š.
Rovněž námitky stěžovatele týkající se údajně neprokázaného úmyslu poškozeného usmrtit (podepřené prý jeho jednáním po spáchání trestného činu a spočívajícím v poskytnutí lékařské péče a v přivolání záchranné služby), spadají svojí podstatou do oblasti přehodnocování provedeného dokazování a jeho vyhodnocení, což však Ústavnímu soudu - jak již bylo uvedeno - zásadně nepřísluší. Jen pro úplnost lze dodat, že krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku vycházel z duševního stavu a intelektu stěžovatele, takže konstatoval, že stěžovatel musel být přinejmenším srozuměn s tím, že při způsobu útoku a při použité síle a zbrani může poškozenému způsobit smrt. Navíc ve svém jednání ustal jen díky tomu, že poškozený zachytil jeho ruku. K jednání stěžovatele po spáchání předmětného trestného činu proto soud přihlédl nikoliv při zkoumání otázky viny, nýbrž toliko při úvahách o výši trestu, kdy hodnotil stupeň nebezpečnosti jeho jednání. Takové odůvodnění rozsudků obecných soudů je logické a přesvědčivé a Ústavní soud nevidí důvod, aby je z ústavně právního hlediska zpochybňoval.
Ústavní soud proto uzavírá, že v postupu obecných soudů v souzené věci nezjistil - ve smyslu ustálené judikatury - extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a právními závěry z tohoto dokazování vyvozenými. Obecné soudy provedly rozsáhlé dokazování, náležitě vyložily, proč neprovedly některé stěžovatelem navržené důkazní návrhy a proto Ústavní soud shledal i z tohoto hlediska, že napadená rozhodnutí jsou ústavně konformními.
Pokud jde o stěžovatelem napadený, údajně restriktivní, výklad pravomoci Nejvyššího soudu v řízení o dovolání, Ústavní soud uvádí, že ve své činnosti respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. V daném případě považuje za relevantní, že byl důsledně dodržen princip dvojinstančnosti řízení, jestliže ve věci rozhodoval soud I. stupně i soud odvolací, které se velmi podrobně zabývaly skutkovým a právním posouzením věci a náležitě reagovaly na jednotlivé námitky, vyjádření a důkazní návrhy stěžovatele. Procesní institut dovolání představuje mimořádný opravný prostředek a jeho přípustnost je omezena na případy, vymezené taxativně v trestním řádu. Je především úkolem samotného Nejvyššího soudu, aby tyto dovolací důvody blíže specifikovat a konkretizovat. Výklad použitý Nejvyšším soudem odpovídá zákonné úpravě dovolání v trestním řádu, nemá povahu svévole a je tedy z hlediska ústavnosti akceptovatelný. Rovněž tuto námitku, obsaženou v ústavní stížnosti, proto Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. května 2003
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu