ECLI:CZ:US:2003:1.US.739.01
sp. zn. I. ÚS 739/01
Usnesení
I. ÚS 739/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. J. P., zastoupeného JUDr. P. H., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 2 To 101/01, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2001, sp. zn. 45 T 4/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 2 To 101/01, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2001, sp. zn. 45 T 4/99. Naposled citovaným rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným, že dne 8. 8. 1998 kolem 20:00 hod v Praze, ul. Cínovecká v prostoru provozovny M. a benzínového čerpadla po předchozím slovním konfliktu, na kterém se podílelo větší množství neztotožněných osob ukrajinské a čečenské národnosti, opakovaně vystřelil ze střelné zbraně (samopalu, zřejmě vz. 58) na poškozené, A. M. a T. Y., kterým způsobil vážná zranění a dopustil se tak pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona, a trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. a) trestního zákona. Dále byl stěžovatel uznán vinným, že si v době po datu 8. 8. 1998 opatřil střelnou zbraň (pistoli ČZ vz. 75) bez výrobního čísla, se dvěma zásobníky a 29 ks nábojů, kterou přechovával až do svého zadržení dne 21. 9. 1998, aniž by byl držitelem povolení podle zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů, a spáchal tak trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 trestního zákona.
Za uvedené trestné činy byl stěžovatel odsouzen podle §219 odst. 2 trestního zákona za použití §35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 let a zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §57 odst. 1, 2 trestního zákona byl stěžovateli dále uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Vrchní soud v Praze odvolání stěžovatele proti rozhodnutí soudu prvního stupně zamítl, jelikož jej neshledal důvodným (§256 trestního řádu).
Podle názoru stěžovatele soudy obou stupňů nesprávně zhodnotily provedené důkazy, které podle něj hodnotily tendenčně a účelově pouze v jeho neprospěch. Odůvodnění soudních rozhodnutí považuje za nepřesvědčivá a nepřezkoumatelná. Z důkazů, provedených v hlavním líčení, upozornil stěžovatel na svědectví svědka K., zpochybňujícího - podle něj - možnost, že by v prostoru, vymezeném utajovanými svědky měl v době střelby stát střelec, což je prý také potvrzováno výpovědí soudního znalce F. Dále stěžovatel poukázal na výpovědi dalších svědků (svědkyně G., svědek S., svědkyně Z.), kteří údajně potvrzovali, že bylo stříleno ze zcela jiného místa než uvedli dva utajení svědci, jejichž výpovědi stěžovatel zpochybňuje, a tvrdí, že se soudy dostatečně nezabývaly rozpory v těchto jejich výpovědích. Podle stěžovatele tak nebyla jeho vina prokázána jednoznačně a beze všech pochybností.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Vrchní soud v Praze jako účastník řízení stručně zrekapituloval daný případ a doplnil, že stěžovatelovy námitky jsou prakticky shodné s písemným odůvodněním odvolání a konečným návrhem jeho právního zástupce, předneseným při veřejném zasedání konaném v řízení o odvolání, kterými se soud podrobně zabýval ve svém rozhodnutí, a proto na jeho obsah odkázal. Rovněž Městský soud v Praze ve vyjádření plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí zdůraznil, že není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, ani vrcholem soustavy obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavních stížnostech je vázána na zjištění, zda zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno ústavně zaručené právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavněprávní argumentace stěžovatele je v podstatě založena na tvrzení, že oběma ústavní stížností napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého je každému zaručena možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Jde o právo obecné, které je dále konkretizováno dalšími ustanoveními Listiny základních práv a svobod. Význam práva na soudní ochranu spočívá v možnosti dovolat se svého práva u nezávislého a nestranného orgánu, kterým je soud, rozhodující podle pravidel zaručujících spravedlivé posouzení věci. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu by k porušení práva na soudní ochranu došlo zejména tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se tohoto práva, popř. pokud by soud odmítl jednat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný, což se zjevně ve zkoumaném případě nestalo. Jelikož Ústavní soud není vázán odůvodněním, ale pouze petitem podaného návrhu, zabýval se posouzením ústavnosti napadeného rozhodnutí i z hlediska dalších, v daném případě v úvahu připadajících ustanovení Listiny základních práv a svobod, týkajících se práva na spravedlivý proces. V této souvislosti je na místě připomenout několikrát vyslovený názor Ústavního soudu, že účelem trestního řízení není jenom spravedlivé potrestání pachatele, ale samotným účelem trestního řízení je i spravedlivý proces, který je jednou z nepominutelných podmínek existence demokratického právního státu.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadenými rozhodnutími, jim předcházejícím řízením a s obsahem příslušného spisového materiálu, který si pro komplexní posouzení věci vyžádal (spis Městského soudu v Praze sp. zn. 45 T 4/99), dospěl k závěru, že v daném případě obecné soudy postupovaly v souladu se základními zásadami trestního řízení, svá rozhodnutí přesvědčivým způsobem odůvodnily a neporušily žádná stěžovatelova základní práva nebo svobody. Stěžovatel se závěry obecných soudů, které jsou podle něj nesprávné, polemizuje a zejména - jak shora rozvedeno - tvrdí, že důkazy byly hodnoceny vadně. Ústavní soud tento názor nesdílí. Hodnocení důkazů ve zkoumaném případě rozhodně nebylo účelové či svévolné, jak je naznačováno. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že vina obžalovaného byla na podkladě řádně provedených a zhodnocených důkazů prokázána bez jakýchkoli pochybností. Jednání stěžovatele bylo prokázáno především výpověďmi utajovaných svědků N. a P., kteří jej, jak zdůraznil soud prvního stupně, v přípravném řízení i u hlavního líčení označili jako střelce se samopalem, střílejícího na poškozené a soud nezjistil jediný důvod, proč by těmto svědkům neměl věřit, když jejich výpovědi byly naprosto věrohodné. Odvolací soud se poté dostatečně zabýval námitkami stěžovatele a vyložil, z jakých důvodů se ztotožnil se závěry nalézacího soudu. Za této situace Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat provedené hodnocení důkazů, neboť by tím bezdůvodně zasáhl do zásady jejich volného hodnocení a tím i do ústavně garantované soudní nezávislosti. Takovou povinnost by měl pouze a jen v případě, kdyby postupem soudů, a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími, došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, což se ve zkoumaném případě podle jeho přesvědčení nestalo.
Jelikož Ústavní soud v daném případě, jak již bylo konstatováno, nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení svým usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 21. ledna 2003
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu